Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 15.2.2019 Label: Throatruiner Ṙecords Tracklist: 01. Prelude 02. La peur du noir 03. Hier déjà mort 04. Le cadavre ou l’offrande 05. La chute 06. Carapace 07. La saveur de la fièvre 08. Postlude Hrací doba: 39:21 Odkazy: facebook. / bandcamp K recenzi poskytl: Throatruiner Ṙecords / Sordide

Určitě jste už někdy slyšeli takové to ohrané klišé, že třetí album s konečnou platností rozhoduje o životaschopnosti té či oné skupiny. Sám jsem to sice v průběhu let už několikrát v recenzi jako berličku použil, ale jinak si myslím, že je to docela píčovina. Obecně. Nicméně zrovna u francouzských Sordide jsem měl tak trochu pocit, že to bude právě třetí dlouhohrající počin, jenž konečně rozsekne, jakým způsobem bych měl na kapelu nahlížet.

To máte totiž tak… debutový počin „La France a peur“ z roku 2014 se mi líbil, dokonce bych i řekl, že poměrně dost. Když si tu nahrávku dneska pustím, nemám dojem, že by se jednalo jen o nadhodnocenou vzpomínku zastřenou nějakou nostalgií nebo tak něco. Pořád se jedná o poměrně zajímavé album, a byť nejde o skutečnou extratřídu, rozhodně jde o důstojný počin, jenž v přehrávači obstojí se ctí i s takovým časovým odstupem.

To samé ovšem nemohu říct o druhé desce „Fuir la lumière“ z roku 2016, kterou vnímám prakticky opačně – jako nepříliš zajímavou nahrávku. Nijak zásadně mě nebavila už v době svého vydání a s odstupem už vůbec nevidím jediný důvod, proč by jí člověk měl věnovat čas. Nepamatuji si z ní prakticky nic s nečestnou výjimkou v podobě dojmu, že to za moc nestálo.

Od třetí fošny „Hier déjà mort“ jsem si sliboval, že si ujasním celkový názor na Sordide, respektive že se ukáže, zdali bylo „La France a peur“ výsledkem náhodného povyražení s múzou, anebo jestli naopak bylo „Fuir la lumière“ náhodným klopýtnutím kapely, která jinak může být dobrá.

„Hier déjà mort“ tuto otázku do určité míry víc komplikuje než objasňuje, protože svůj zvuk stáčí jiným směrem než předešlá alba. Už mezi „La France a peur“ a „Fuir la lumière“ byl cítit určitý posun, když Sordide upozadili baskytaru, ale kontinuita v tom byla. „Hier déjà mort“ nicméně ze zvukového hlediska představuje docela skok… Francouzi značně zpřístupnili ladění kytar a opustili dřívější syrové vyznění. Novinka zní plněji, sytěji a asi i blíže metalovému standardu.

Na druhé straně ale musím říct, že jsem se své odpovědi přece jenom dočkal. Ze skladatelského hlediska totiž „Hier déjà mort“ navazuje spíš na nezajímavost „Fuir la lumière“. Ale svým způsobem je to docela diskutabilní. Bylo by totiž příliš příkré tvrdit, že Sordide nejsou schopni přijít s žádným rozumným nápadem. Jejich black metal je poměrně variabilní a různých momentů, které by teoreticky měly posluchačovy dojmy šoupnout trochu nahoru, se tu nechá najít vlastně vcelku dost…

Přesto je to trochu k ničemu. Album se moc neumí prodat a i ty lepší nápady vesměs zapadnou do celku, aniž by se staly tím stěžejním, co desku potáhne kupředu. Není tu nic strhujícího, žádná gradace, nic, nad čím by se člověk pozastavil. Ve finále tedy „Hier déjà mort“ působí příliš nevýrazně, obyčejně a jednotvárně, což je s podivem s ohledem na to, že se tu prakticky pořád něco děje a Sordide rozhodně neždímají jeden riff x minut.

Kritika může vyznívat docela tvrdě, ale skutečným průserem „Hier déjà mort“ samozřejmě není. Vyloženě špatná alba přece jenom znějí a vypadají jinak. Sordide si nějakou rozumnou úroveň kvality pořád drží a jde o příliš zkušené borce (v sestavě se nacházejí členové formací jako Ataraxie, Void Paradigm nebo Monarch) na to, aby pustili ven nějaký klystýr. Desce ale schází větší charisma a schopnost zaujmout, neřkuli strhnout.

Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 5.10.2016 Label: Avantgarde Music Tracklist: 01. L’incendiaire 02. Révolte 03. L’ombre 04. Trop tard 05. Salis par la haine 06. Fuir la lumière 07. Sans regrets Hrací doba: 49:04 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sordide / Lost Pilgrims Records

Sordide se před dvěma lety blýskli povedeným debutem „La France a peur“. Nejednalo se o nějakou fenomenální či snad dech beroucí záležitost, ani nešlo o nějaký skrytý klenot, taková tvrzení by byla jistě přehnaná, přesto šlo o počin, jenž za koupi stál. Prostě to byla sympaticky nenápadná, leč kvalitní nahrávka s povedenou atmosférou. Sordide nevymýšleli druhé kolo, stavěli na poměrně osvědčených blackmetalových postupech s četnými změnami tempa, výbornými riffy a krásně nahulenou baskytarou. Recept to byl vcelku jednoduchý, ale nešla mu upírat funkčnost. Mě osobně „La France a peur“ v době vydání opravdu bavilo a vlastně i s odstupem jsem si jej tu a tam pustil, takže i dnes jsem ochoten si stát za dobou recenzí, která se nesla v dosti pozitivním duchu.

Když se objevily zprávy o tom, že Sordide letos nabídnou druhou dlouhohrající placku „Fuir la lumière“, tak mě to ze židle úplně nenadzvedlo, rozhodně nemohu tvrdit, že bych nedočkavostí nemohl dospat. Věděl jsem však, že si novinku určitě pustím a že budu doufat v další povedený kousek. Bohužel ale musím říct, že „Fuir la lumière“ za svým předchůdcem zaostává. I když se ani v tomto případě nebavíme o nějaké podprůměrné sračce, nemohu se zbavit pocitu lehkého zklamání, že jsem prostě od tohohle francouzského tria čekal o něco víc.

Nepochybujte o tom, že Sordide určitě umí skládat. Ostatně to už dokázali na „La France a peur“, navíc ani nemluvě o skutečnosti, že jeden člen dále působí v Ataraxie a Void Paradigm. I na „Fuir la lumière“ najdete kvalitně vystavěné skladby. Popravdě řečeno, když se na poslech soustředím a začnu přemýšlet, co konkrétního mi vadí stran úrovně vlastního materiálu, příliš negativ nenacházím. Naopak dojdu k závěru, že je na „Fuir la lumière“ spousta pasáží, které lze objektivně označit za dobře složené a povedené.

Jenže i navzdory tomu novinka nedokáže jako celek strhnout a dost často člověka uvrhne do nechvalně proslulé posluchačské letargie, při níž deska bezproblémově plyne, neruší, ale levým uchem vytéká z hlavy ven stejnou rychlostí, jakou do hlavy pravým uchem natéká. Asi největší slabinou jsou rychlejší a agresivnější songy. Třeba „Révolte“ je vesměs jen průhledné cvičení na téma provařených blackmetalových riffů, bezmála tříminutová vypalovačka „Trop tard“ je zcela zbytečná, a dokonce bych si dovolil říct, že je bez pořádného nápadu. „Salis par la haine“ alespoň přijde s jednou dobrou melodií, ale jinak to také není žádné terno a přechody do pomalejšího tempa jsou takové obyčejné a očekávatelné,

Jestli „Fuir la lumière“ něco drží nad vodou, tak to jsou především delší skladby. Ještě úvodní „L’incendiaire“ žádný velký zázrak není, ale nelze jí upírat povedené momenty v poslední čtvrtině. Tím pádem je to až „L’ombre“, jež ukazuje, že to stále jde, když se chce. Právě zde se Sordide asi nejvíce přiblíží debutu, a jak vidno, jejich síla netkví v komplikovanosti. Stačí vesměs jednoduchá struktura jen s několika málo zvraty, jedovatá kytarová práce a drnčící baskytara – a jeden ze dvou vrcholů „Fuir la lumière“ je na světě. Tím druhým pak je titulní kompozice, a to především díky skvělé druhé půli s dobře vygradovaným finále. Závěrečná „Sans regres“ disponuje povětšinou středním tempem a také patří do středu pomyslné tabulky alba – není nejlepší, ale rozhodně funguje o poznání uvěřitelněji než rychlejší kolegyně.

„Fuir la lumière“ vlastně v mnohém navazuje na „La France a peur“ a je tam cítit jasná kontinuita. Novinka je na tom podobně jak zvukově, tak i stavbou písní. A přesto byl debut o poznání působivější a obsahoval strhující skladby, které mi na „Fuir la lumière“ trochu scházejí. Z toho se snad dá soudit, že na předchozím albu byla prostě lepší skladatelská forma a příznivější konstelace hvězd, díky nimž to tam bylo. Pokud by novinka nemusela být srovnávána se svým předchůdcem, asi by bylo hodnocení smířlivější, neboť sama o sobě špatná není. Když si ovšem vzpomenu na kusy jako „Gloire“ či „L’innocence“, tak mě smířlivost začne trochu opouštět. To mě staví do poněkud nerozhodné situace – „Fuir la lumière“ nechci zmrdat, protože vím, že je to pořád natolik v cajku, aby si nahrávka tak příkré hodnocení nezasloužila; kdybych ale chválil, lhal bych sám sobě do kapsy. Vyberte si z toho, co chcete, a poslouchejte, jak sami uznáte za vhodné. Pokud jste ovšem „La France a peur“ neslyšeli, je dost dobře možné, že se vám novinka bude hodně líbit.

Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 1.12.2014 Label: Avantgarde Music Tracklist: 01. Ni nom ni drapeau 02. Blâme 03. Gloire 04. L’innocence 05. La France a peur 06. Pauvre histoire 07. Violence Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Against PR

Jméno hudební kapely je určitě důležitá věc a v ne úplně zanedbatelné míře ovlivňuje to, jak ji budou posluchači vnímat a jak k ní budou přistupovat. Pozoruji to sám na sobě, protože když mi na stole přistane deska od skupiny, z jejíhož názvu tečou hektolitry klišé a neoriginality, tak se do poslechu příliš neženu a nemám na něj chuť. Samozřejmě, ne vždy platí, že imbecilní název kapely automaticky znamená imbecilní muziku, a jistě každý z nás zná případy, kdy se i pod blbým jménem skrývá kvalitní hudba, a věřím tomu, že jsem se tímhle vnitřním odmítnutím mohl připravit i o záležitosti, jež by mě jinak tuze bavily. Přesto je asi lepší se nespoléhat na to, že posluchač si pustí vše, a namísto klišé jména si vybrat takové, jež nebije do očí svou provařeností a zároveň vaši hudební vizi dostatečně vystihuje. Vlastně nemusí jít ani o nic vyloženě složitého, klidně to může být jen jedno slovo, avšak hlavní je, aby to prostě takříkajíc „sedělo“. A když si to sedne natolik, že si posluchač tohle slovo přiřadí jenom a pouze k vaší muzice, přestože jinak může jít v nějakém jazyce o běžně používaný výraz, pak je to takřka ideální stav…

…kupříkladu „sordide“ znamená ve francouzštině „špinavý“…

Jste-li na tom podobně jako já a rádi vyhledáváte debutující black metalové smečky s po čertech silnou muzikou, pak věřte, že zrovna Sordide je další z jmen, na něž se vyplatí zaostřit svou pozornost. Jak se však ve vybrané společnosti (kterou posluchači zlo-black metalu rozhodně jsou – netvařte se, že ne!) sluší a patří, nejprve si tuto formaci letem světem představíme. Sestavu Sordide tvoří trio muzikantů, kteří si říkají Nemri, Nekurat a Nehluj. Že vám to nic neříká? Možná ne, ale některé z jejich dalších projektů by vám neznámé rozhodně být nemusely (a v některých případech snad ani neměly).

Pod jménem Nehluj se skrývá Julien Payan, jenž od loňského roku působí ve francouzské funeral doom metalové stálici Ataraxie a jeho další skupinou jsou Void Paradigm, u nichž jste možná letos zaznamenali vydání druhé (a jen tak mezi námi vysoce zajímavé) nahrávky „Earth’s Disease“. Neméně zajímavý je však i Nekurat, který má na kontě početnou řádku působišť, z nichž asi nejvýraznější (přinejmenším pro mě, protože jsem o nich slyšel) jsou Hyadningar, Caruos (obě již nefungující kapely) a v posledních letech především drone/ambientní humus Mhönos.

Jak vám asi již došlo, Sordide nehrají žádnou veselou muziku, nicméně se zase není čeho bát. Je sice jasné, že někdo, kdo sám sebe pojmenuje po špíně, asi nebude rozjuchaný jak Maxim Turbulenc, nicméně ten největší hnus, jaký kdy kdo slyšel, to také není (už třeba jen zmiňovaný projekt Mhönos je v tomto ohledu „horší“). Přesto byste od debutové desky „La France a peur“ určitě měli očekávat nepříliš „user-friendly“ vyznění a patřičně obskurní atmosféru, která dokáže člověka podmanit.

Ten hlavní důvod, proč „La France a peur“ věnovat svou pozornost, ovšem tkví v jednom nástroji. Jakkoliv jsou vokály patřičně jedovaté, bicí svou práci taktéž neflákají a jakkoliv linky kytary jsou rovněž velmi dobré, hlavní hvězdou nahrávky je naprosto jednoznačně lahůdková baskytara. Ta je vytažená hodně dopředu, tudíž je skvěle slyšitelná a může posluchače s přehledem drtit. Ve vyšších rychlostech dokáže zatopit a muziku v tom dobrém slova smyslu znepřehlednit, jindy si vás naopak svým skoro až psychedelickým mumláním obmotat kolem prstu, jako se tomu děje třeba ve třetí „Gloire“. Zcela upřímně říkám, že už dlouho si nevzpomínám na nahrávku, na níž by mě baskytara bavila takovýmhle způsobem, protože místy od ní vážně nelze odtrhnout uši.

Tři čtvrtě hodiny ve společnosti „La France a peur“ a Sordide servírují jednu výtečnou skladbu vedle druhé. Vyjma již jmenované „Gloire“ bych určitě zmínil rychlejší „L’innocence“, v níž (opětovně) baskytarové psí kusy povyšují na první pohled vcelku obyčejný black metalový song na úplně jinou úroveň. Určitě je však nutné vypíchnout i závěrečnou „Violence“, jež se svojí náladou povážlivě blíží šíleným mistrům z Peste noire. Nicméně i zbylé kusy rozhodně stojí za poslech, ať už je to třeba „Blâme“ se skvělými melodiemi a další porcí nepřekonatelné basy nebo titulní „La France a peur“, která zvládne vše od sypaček přes po bahnité doomové pasáže až po tiché temné momenty vzdáleně připomínající Mhönos.

Na každý pád, debut Sordide je dle mého skromného názoru určitě velice povedenou záležitostí, jež svou povahou i kvalitou naprosto dokonale zapadá na soupisku labelu jako Avantgarde Music, jehož jméno v kolonce vydavatele je prostě zárukou kvality. Jistě, album roku „La France a peur“ není, to si zase namlouvat nebudeme, přesto se jedná o výtečnou nahrávku, kterou k poslechu určitě nemám problém doporučit.