Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 15.2.2019 Label: Throatruiner Ṙecords Tracklist: 01. Prelude 02. La peur du noir 03. Hier déjà mort 04. Le cadavre ou l’offrande 05. La chute 06. Carapace 07. La saveur de la fièvre 08. Postlude Hrací doba: 39:21 Odkazy: facebook. / bandcamp K recenzi poskytl: Throatruiner Ṙecords / Sordide

Určitě jste už někdy slyšeli takové to ohrané klišé, že třetí album s konečnou platností rozhoduje o životaschopnosti té či oné skupiny. Sám jsem to sice v průběhu let už několikrát v recenzi jako berličku použil, ale jinak si myslím, že je to docela píčovina. Obecně. Nicméně zrovna u francouzských Sordide jsem měl tak trochu pocit, že to bude právě třetí dlouhohrající počin, jenž konečně rozsekne, jakým způsobem bych měl na kapelu nahlížet.

To máte totiž tak… debutový počin „La France a peur“ z roku 2014 se mi líbil, dokonce bych i řekl, že poměrně dost. Když si tu nahrávku dneska pustím, nemám dojem, že by se jednalo jen o nadhodnocenou vzpomínku zastřenou nějakou nostalgií nebo tak něco. Pořád se jedná o poměrně zajímavé album, a byť nejde o skutečnou extratřídu, rozhodně jde o důstojný počin, jenž v přehrávači obstojí se ctí i s takovým časovým odstupem.

To samé ovšem nemohu říct o druhé desce „Fuir la lumière“ z roku 2016, kterou vnímám prakticky opačně – jako nepříliš zajímavou nahrávku. Nijak zásadně mě nebavila už v době svého vydání a s odstupem už vůbec nevidím jediný důvod, proč by jí člověk měl věnovat čas. Nepamatuji si z ní prakticky nic s nečestnou výjimkou v podobě dojmu, že to za moc nestálo.

Od třetí fošny „Hier déjà mort“ jsem si sliboval, že si ujasním celkový názor na Sordide, respektive že se ukáže, zdali bylo „La France a peur“ výsledkem náhodného povyražení s múzou, anebo jestli naopak bylo „Fuir la lumière“ náhodným klopýtnutím kapely, která jinak může být dobrá.

„Hier déjà mort“ tuto otázku do určité míry víc komplikuje než objasňuje, protože svůj zvuk stáčí jiným směrem než předešlá alba. Už mezi „La France a peur“ a „Fuir la lumière“ byl cítit určitý posun, když Sordide upozadili baskytaru, ale kontinuita v tom byla. „Hier déjà mort“ nicméně ze zvukového hlediska představuje docela skok… Francouzi značně zpřístupnili ladění kytar a opustili dřívější syrové vyznění. Novinka zní plněji, sytěji a asi i blíže metalovému standardu.

Na druhé straně ale musím říct, že jsem se své odpovědi přece jenom dočkal. Ze skladatelského hlediska totiž „Hier déjà mort“ navazuje spíš na nezajímavost „Fuir la lumière“. Ale svým způsobem je to docela diskutabilní. Bylo by totiž příliš příkré tvrdit, že Sordide nejsou schopni přijít s žádným rozumným nápadem. Jejich black metal je poměrně variabilní a různých momentů, které by teoreticky měly posluchačovy dojmy šoupnout trochu nahoru, se tu nechá najít vlastně vcelku dost…

Přesto je to trochu k ničemu. Album se moc neumí prodat a i ty lepší nápady vesměs zapadnou do celku, aniž by se staly tím stěžejním, co desku potáhne kupředu. Není tu nic strhujícího, žádná gradace, nic, nad čím by se člověk pozastavil. Ve finále tedy „Hier déjà mort“ působí příliš nevýrazně, obyčejně a jednotvárně, což je s podivem s ohledem na to, že se tu prakticky pořád něco děje a Sordide rozhodně neždímají jeden riff x minut.

Kritika může vyznívat docela tvrdě, ale skutečným průserem „Hier déjà mort“ samozřejmě není. Vyloženě špatná alba přece jenom znějí a vypadají jinak. Sordide si nějakou rozumnou úroveň kvality pořád drží a jde o příliš zkušené borce (v sestavě se nacházejí členové formací jako Ataraxie, Void Paradigm nebo Monarch) na to, aby pustili ven nějaký klystýr. Desce ale schází větší charisma a schopnost zaujmout, neřkuli strhnout.