Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 5.10.2016 Label: Avantgarde Music Tracklist: 01. L’incendiaire 02. Révolte 03. L’ombre 04. Trop tard 05. Salis par la haine 06. Fuir la lumière 07. Sans regrets Hrací doba: 49:04 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sordide / Lost Pilgrims Records

Sordide se před dvěma lety blýskli povedeným debutem „La France a peur“. Nejednalo se o nějakou fenomenální či snad dech beroucí záležitost, ani nešlo o nějaký skrytý klenot, taková tvrzení by byla jistě přehnaná, přesto šlo o počin, jenž za koupi stál. Prostě to byla sympaticky nenápadná, leč kvalitní nahrávka s povedenou atmosférou. Sordide nevymýšleli druhé kolo, stavěli na poměrně osvědčených blackmetalových postupech s četnými změnami tempa, výbornými riffy a krásně nahulenou baskytarou. Recept to byl vcelku jednoduchý, ale nešla mu upírat funkčnost. Mě osobně „La France a peur“ v době vydání opravdu bavilo a vlastně i s odstupem jsem si jej tu a tam pustil, takže i dnes jsem ochoten si stát za dobou recenzí, která se nesla v dosti pozitivním duchu.

Když se objevily zprávy o tom, že Sordide letos nabídnou druhou dlouhohrající placku „Fuir la lumière“, tak mě to ze židle úplně nenadzvedlo, rozhodně nemohu tvrdit, že bych nedočkavostí nemohl dospat. Věděl jsem však, že si novinku určitě pustím a že budu doufat v další povedený kousek. Bohužel ale musím říct, že „Fuir la lumière“ za svým předchůdcem zaostává. I když se ani v tomto případě nebavíme o nějaké podprůměrné sračce, nemohu se zbavit pocitu lehkého zklamání, že jsem prostě od tohohle francouzského tria čekal o něco víc.

Nepochybujte o tom, že Sordide určitě umí skládat. Ostatně to už dokázali na „La France a peur“, navíc ani nemluvě o skutečnosti, že jeden člen dále působí v Ataraxie a Void Paradigm. I na „Fuir la lumière“ najdete kvalitně vystavěné skladby. Popravdě řečeno, když se na poslech soustředím a začnu přemýšlet, co konkrétního mi vadí stran úrovně vlastního materiálu, příliš negativ nenacházím. Naopak dojdu k závěru, že je na „Fuir la lumière“ spousta pasáží, které lze objektivně označit za dobře složené a povedené.

Jenže i navzdory tomu novinka nedokáže jako celek strhnout a dost často člověka uvrhne do nechvalně proslulé posluchačské letargie, při níž deska bezproblémově plyne, neruší, ale levým uchem vytéká z hlavy ven stejnou rychlostí, jakou do hlavy pravým uchem natéká. Asi největší slabinou jsou rychlejší a agresivnější songy. Třeba „Révolte“ je vesměs jen průhledné cvičení na téma provařených blackmetalových riffů, bezmála tříminutová vypalovačka „Trop tard“ je zcela zbytečná, a dokonce bych si dovolil říct, že je bez pořádného nápadu. „Salis par la haine“ alespoň přijde s jednou dobrou melodií, ale jinak to také není žádné terno a přechody do pomalejšího tempa jsou takové obyčejné a očekávatelné,

Jestli „Fuir la lumière“ něco drží nad vodou, tak to jsou především delší skladby. Ještě úvodní „L’incendiaire“ žádný velký zázrak není, ale nelze jí upírat povedené momenty v poslední čtvrtině. Tím pádem je to až „L’ombre“, jež ukazuje, že to stále jde, když se chce. Právě zde se Sordide asi nejvíce přiblíží debutu, a jak vidno, jejich síla netkví v komplikovanosti. Stačí vesměs jednoduchá struktura jen s několika málo zvraty, jedovatá kytarová práce a drnčící baskytara – a jeden ze dvou vrcholů „Fuir la lumière“ je na světě. Tím druhým pak je titulní kompozice, a to především díky skvělé druhé půli s dobře vygradovaným finále. Závěrečná „Sans regres“ disponuje povětšinou středním tempem a také patří do středu pomyslné tabulky alba – není nejlepší, ale rozhodně funguje o poznání uvěřitelněji než rychlejší kolegyně.

„Fuir la lumière“ vlastně v mnohém navazuje na „La France a peur“ a je tam cítit jasná kontinuita. Novinka je na tom podobně jak zvukově, tak i stavbou písní. A přesto byl debut o poznání působivější a obsahoval strhující skladby, které mi na „Fuir la lumière“ trochu scházejí. Z toho se snad dá soudit, že na předchozím albu byla prostě lepší skladatelská forma a příznivější konstelace hvězd, díky nimž to tam bylo. Pokud by novinka nemusela být srovnávána se svým předchůdcem, asi by bylo hodnocení smířlivější, neboť sama o sobě špatná není. Když si ovšem vzpomenu na kusy jako „Gloire“ či „L’innocence“, tak mě smířlivost začne trochu opouštět. To mě staví do poněkud nerozhodné situace – „Fuir la lumière“ nechci zmrdat, protože vím, že je to pořád natolik v cajku, aby si nahrávka tak příkré hodnocení nezasloužila; kdybych ale chválil, lhal bych sám sobě do kapsy. Vyberte si z toho, co chcete, a poslouchejte, jak sami uznáte za vhodné. Pokud jste ovšem „La France a peur“ neslyšeli, je dost dobře možné, že se vám novinka bude hodně líbit.