Archiv štítku: Sordide

Sordide – Fuir la lumière

Sordide - Fuir la lumière

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.10.2016
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. L’incendiaire
02. Révolte
03. L’ombre
04. Trop tard
05. Salis par la haine
06. Fuir la lumière
07. Sans regrets

Hrací doba: 49:04

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sordide / Lost Pilgrims Records

Sordide se před dvěma lety blýskli povedeným debutem „La France a peur“. Nejednalo se o nějakou fenomenální či snad dech beroucí záležitost, ani nešlo o nějaký skrytý klenot, taková tvrzení by byla jistě přehnaná, přesto šlo o počin, jenž za koupi stál. Prostě to byla sympaticky nenápadná, leč kvalitní nahrávka s povedenou atmosférou. Sordide nevymýšleli druhé kolo, stavěli na poměrně osvědčených blackmetalových postupech s četnými změnami tempa, výbornými riffy a krásně nahulenou baskytarou. Recept to byl vcelku jednoduchý, ale nešla mu upírat funkčnost. Mě osobně „La France a peur“ v době vydání opravdu bavilo a vlastně i s odstupem jsem si jej tu a tam pustil, takže i dnes jsem ochoten si stát za dobou recenzí, která se nesla v dosti pozitivním duchu.

Když se objevily zprávy o tom, že Sordide letos nabídnou druhou dlouhohrající placku „Fuir la lumière“, tak mě to ze židle úplně nenadzvedlo, rozhodně nemohu tvrdit, že bych nedočkavostí nemohl dospat. Věděl jsem však, že si novinku určitě pustím a že budu doufat v další povedený kousek. Bohužel ale musím říct, že „Fuir la lumière“ za svým předchůdcem zaostává. I když se ani v tomto případě nebavíme o nějaké podprůměrné sračce, nemohu se zbavit pocitu lehkého zklamání, že jsem prostě od tohohle francouzského tria čekal o něco víc.

Nepochybujte o tom, že Sordide určitě umí skládat. Ostatně to už dokázali na „La France a peur“, navíc ani nemluvě o skutečnosti, že jeden člen dále působí v Ataraxie a Void Paradigm. I na „Fuir la lumière“ najdete kvalitně vystavěné skladby. Popravdě řečeno, když se na poslech soustředím a začnu přemýšlet, co konkrétního mi vadí stran úrovně vlastního materiálu, příliš negativ nenacházím. Naopak dojdu k závěru, že je na „Fuir la lumière“ spousta pasáží, které lze objektivně označit za dobře složené a povedené.

Jenže i navzdory tomu novinka nedokáže jako celek strhnout a dost často člověka uvrhne do nechvalně proslulé posluchačské letargie, při níž deska bezproblémově plyne, neruší, ale levým uchem vytéká z hlavy ven stejnou rychlostí, jakou do hlavy pravým uchem natéká. Asi největší slabinou jsou rychlejší a agresivnější songy. Třeba „Révolte“ je vesměs jen průhledné cvičení na téma provařených blackmetalových riffů, bezmála tříminutová vypalovačka „Trop tard“ je zcela zbytečná, a dokonce bych si dovolil říct, že je bez pořádného nápadu. „Salis par la haine“ alespoň přijde s jednou dobrou melodií, ale jinak to také není žádné terno a přechody do pomalejšího tempa jsou takové obyčejné a očekávatelné,

Jestli „Fuir la lumière“ něco drží nad vodou, tak to jsou především delší skladby. Ještě úvodní „L’incendiaire“ žádný velký zázrak není, ale nelze jí upírat povedené momenty v poslední čtvrtině. Tím pádem je to až „L’ombre“, jež ukazuje, že to stále jde, když se chce. Právě zde se Sordide asi nejvíce přiblíží debutu, a jak vidno, jejich síla netkví v komplikovanosti. Stačí vesměs jednoduchá struktura jen s několika málo zvraty, jedovatá kytarová práce a drnčící baskytara – a jeden ze dvou vrcholů „Fuir la lumière“ je na světě. Tím druhým pak je titulní kompozice, a to především díky skvělé druhé půli s dobře vygradovaným finále. Závěrečná „Sans regres“ disponuje povětšinou středním tempem a také patří do středu pomyslné tabulky alba – není nejlepší, ale rozhodně funguje o poznání uvěřitelněji než rychlejší kolegyně.

Sordide

„Fuir la lumière“ vlastně v mnohém navazuje na „La France a peur“ a je tam cítit jasná kontinuita. Novinka je na tom podobně jak zvukově, tak i stavbou písní. A přesto byl debut o poznání působivější a obsahoval strhující skladby, které mi na „Fuir la lumière“ trochu scházejí. Z toho se snad dá soudit, že na předchozím albu byla prostě lepší skladatelská forma a příznivější konstelace hvězd, díky nimž to tam bylo. Pokud by novinka nemusela být srovnávána se svým předchůdcem, asi by bylo hodnocení smířlivější, neboť sama o sobě špatná není. Když si ovšem vzpomenu na kusy jako „Gloire“ či „L’innocence“, tak mě smířlivost začne trochu opouštět. To mě staví do poněkud nerozhodné situace – „Fuir la lumière“ nechci zmrdat, protože vím, že je to pořád natolik v cajku, aby si nahrávka tak příkré hodnocení nezasloužila; kdybych ale chválil, lhal bych sám sobě do kapsy. Vyberte si z toho, co chcete, a poslouchejte, jak sami uznáte za vhodné. Pokud jste ovšem „La France a peur“ neslyšeli, je dost dobře možné, že se vám novinka bude hodně líbit.


Sordide – La France a peur

Sordide - La France a peur
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.12.2014
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Ni nom ni drapeau
02. Blâme
03. Gloire
04. L’innocence
05. La France a peur
06. Pauvre histoire
07. Violence

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Jméno hudební kapely je určitě důležitá věc a v ne úplně zanedbatelné míře ovlivňuje to, jak ji budou posluchači vnímat a jak k ní budou přistupovat. Pozoruji to sám na sobě, protože když mi na stole přistane deska od skupiny, z jejíhož názvu tečou hektolitry klišé a neoriginality, tak se do poslechu příliš neženu a nemám na něj chuť. Samozřejmě, ne vždy platí, že imbecilní název kapely automaticky znamená imbecilní muziku, a jistě každý z nás zná případy, kdy se i pod blbým jménem skrývá kvalitní hudba, a věřím tomu, že jsem se tímhle vnitřním odmítnutím mohl připravit i o záležitosti, jež by mě jinak tuze bavily. Přesto je asi lepší se nespoléhat na to, že posluchač si pustí vše, a namísto klišé jména si vybrat takové, jež nebije do očí svou provařeností a zároveň vaši hudební vizi dostatečně vystihuje. Vlastně nemusí jít ani o nic vyloženě složitého, klidně to může být jen jedno slovo, avšak hlavní je, aby to prostě takříkajíc „sedělo“. A když si to sedne natolik, že si posluchač tohle slovo přiřadí jenom a pouze k vaší muzice, přestože jinak může jít v nějakém jazyce o běžně používaný výraz, pak je to takřka ideální stav…

…kupříkladu „sordide“ znamená ve francouzštině „špinavý“…

Jste-li na tom podobně jako já a rádi vyhledáváte debutující black metalové smečky s po čertech silnou muzikou, pak věřte, že zrovna Sordide je další z jmen, na něž se vyplatí zaostřit svou pozornost. Jak se však ve vybrané společnosti (kterou posluchači zlo-black metalu rozhodně jsou – netvařte se, že ne!) sluší a patří, nejprve si tuto formaci letem světem představíme. Sestavu Sordide tvoří trio muzikantů, kteří si říkají Nemri, Nekurat a Nehluj. Že vám to nic neříká? Možná ne, ale některé z jejich dalších projektů by vám neznámé rozhodně být nemusely (a v některých případech snad ani neměly).

Pod jménem Nehluj se skrývá Julien Payan, jenž od loňského roku působí ve francouzské funeral doom metalové stálici Ataraxie a jeho další skupinou jsou Void Paradigm, u nichž jste možná letos zaznamenali vydání druhé (a jen tak mezi námi vysoce zajímavé) nahrávky „Earth’s Disease“. Neméně zajímavý je však i Nekurat, který má na kontě početnou řádku působišť, z nichž asi nejvýraznější (přinejmenším pro mě, protože jsem o nich slyšel) jsou Hyadningar, Caruos (obě již nefungující kapely) a v posledních letech především drone/ambientní humus Mhönos.

Jak vám asi již došlo, Sordide nehrají žádnou veselou muziku, nicméně se zase není čeho bát. Je sice jasné, že někdo, kdo sám sebe pojmenuje po špíně, asi nebude rozjuchaný jak Maxim Turbulenc, nicméně ten největší hnus, jaký kdy kdo slyšel, to také není (už třeba jen zmiňovaný projekt Mhönos je v tomto ohledu „horší“). Přesto byste od debutové desky „La France a peur“ určitě měli očekávat nepříliš „user-friendly“ vyznění a patřičně obskurní atmosféru, která dokáže člověka podmanit.

Ten hlavní důvod, proč „La France a peur“ věnovat svou pozornost, ovšem tkví v jednom nástroji. Jakkoliv jsou vokály patřičně jedovaté, bicí svou práci taktéž neflákají a jakkoliv linky kytary jsou rovněž velmi dobré, hlavní hvězdou nahrávky je naprosto jednoznačně lahůdková baskytara. Ta je vytažená hodně dopředu, tudíž je skvěle slyšitelná a může posluchače s přehledem drtit. Ve vyšších rychlostech dokáže zatopit a muziku v tom dobrém slova smyslu znepřehlednit, jindy si vás naopak svým skoro až psychedelickým mumláním obmotat kolem prstu, jako se tomu děje třeba ve třetí „Gloire“. Zcela upřímně říkám, že už dlouho si nevzpomínám na nahrávku, na níž by mě baskytara bavila takovýmhle způsobem, protože místy od ní vážně nelze odtrhnout uši.

Tři čtvrtě hodiny ve společnosti „La France a peur“ a Sordide servírují jednu výtečnou skladbu vedle druhé. Vyjma již jmenované „Gloire“ bych určitě zmínil rychlejší „L’innocence“, v níž (opětovně) baskytarové psí kusy povyšují na první pohled vcelku obyčejný black metalový song na úplně jinou úroveň. Určitě je však nutné vypíchnout i závěrečnou „Violence“, jež se svojí náladou povážlivě blíží šíleným mistrům z Peste noire. Nicméně i zbylé kusy rozhodně stojí za poslech, ať už je to třeba „Blâme“ se skvělými melodiemi a další porcí nepřekonatelné basy nebo titulní „La France a peur“, která zvládne vše od sypaček přes po bahnité doomové pasáže až po tiché temné momenty vzdáleně připomínající Mhönos.

Na každý pád, debut Sordide je dle mého skromného názoru určitě velice povedenou záležitostí, jež svou povahou i kvalitou naprosto dokonale zapadá na soupisku labelu jako Avantgarde Music, jehož jméno v kolonce vydavatele je prostě zárukou kvality. Jistě, album roku „La France a peur“ není, to si zase namlouvat nebudeme, přesto se jedná o výtečnou nahrávku, kterou k poslechu určitě nemám problém doporučit.