 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 53:39 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Nová deska Sutekh Hexen je venku už nějakou chvíli a chce se dodat – konečně, kurva! Na čtvrtou řadovou desku téhle zámořské formace se čekalo dlouhých sedm roků od doby, kdy v roce 2012 vyšla hned dvojice dlouhohrajících alb „Larvæ“ a „Behind the Throne“. Sutekh Hexen sice v mezičase vesměs pravidelně vydávali malé nahrávky, z nichž mi v paměti asi nejvíc utkvěla splitka s BLSPHM (2014) a Hissing (2017), ale velká deska je v případě téhle skupiny docela svátek.
Sutekh Hexen každopádně dlouhou čekací dobu alespoň trochu vynahradili tím, že oproti dřívějším řadovkám, které vždycky trvaly půlhodiny a pár vteřinek navrch, se tentokrát hecnuli na více jak padesátiminutovou nálož. To při muzice, jakou Sutekh Hexen produkují, není nijak extrémní cifra, jíž by se měl člověk zaleknout. Přesto se musím přiznat, že mi jejich eponymní deska dala vcelku zabrat a trvalo mi relativně dlouho, než jsem si ji v hlavě dostatečně srovnal.
Znamená to snad, že by letošní album bylo tak extrémní? Vůbec ne. Jistě, v porovnání s „běžnou“ produkcí – ponechme nyní stranou, že si pod tím asi každý představí něco trochu jiného – Sutekh Hexen extrémní jsou. Vždyť, ty vole, pořád se jedná o kombinaci black metalu, noisu, dronu, dark ambientu a podobných laskomin. To není úplně přívětivá muzika už ze svojí podstaty a definice. Takže ne, průměrný posluchač metalu „Sutekh Hexen“ jistě dávat nebude. Chtěl jsem nicméně říct, že taková kombinace stylů se dá vyhonit do mnohem většího bordelu, jak ostatně v minulosti ukázali i samotní Sutekh Hexen. Když si vzpomenu na odporné ladění kytar na „Larvæ“ nebo na kakofonii „Luciform“, dovolím si tvrdit, že v obou případech Američané předvedli ohavnější sonický bordel.
Takže to celé znamená, že je „Sutekh Hexen“ dost neuchopitelná deska? Vlastně také ne. Svým způsobem je to přesně naopak a paradoxně právě na to jsem si musel zvykat. Alba z nastíněného žánrového rozmezí většinou bývají monotematická a mnohdy i monotónní, anebo se alespoň vyvíjejí poměrně plynule. Jakkoliv humorně to může znít, „Sutekh Hexen“ je vlastně tak trochu písničkovým albem, které postupně obsáhne prakticky všechny tváře kapely.
Kombinace toho, o čem jsem hovořil ve dvou předešlých odstavcích, nakonec zapříčinila, že mi deska dlouhou dobu nelezla vůbec do ucha. Ne proto, že by snad byla tak drásavá, což bych vzal spíš jako klad, ale právě proto, že naopak nebyla. Chtělo to trochu zvyku, aby se člověk naučil přepínat mezi náladami, podobně jako mezi nimi na albu přepínají samotní Sutekh Hexen.
To máte tak. Vzpomeňte si na výše zmiňovanou čtveřici žánrů. Na téhle ose Sutekh Hexen operují. Ale zatímco dříve tyto styly dokázali propojit do jednoho hnusného celku, na eponymní desce to spíš působí dojmem, jako by tyto postupně střídali, zase se tu a tam vraceli a postupně lepili celé monstrum jako skládačku z docela odlišných dílů. Narazíte tu na black metalu, někdy mlhavě primitivní, jindy poměrně čitelný, dronové šumy, hlukové pištění i ambientní minimalismus. Ale jen málokdy dojde k jejich prolínání, což lze asi nejsnáze poznat na blackmetalové složce, která se s ohavností dřívějších nahrávek nedá moc srovnat.
Jedná se tedy o zklamání. Hele, nebudu vás lakovat, trochu i jo. Tím neříkám, že by se to album snad vůbec nepovedlo a nedalo se poslouchat. Pořád je dobré, a jakmile jsem se s tím trochu popral a na nastavené ladění nového materiálu jsem si zvyknul, tak mě to začalo bavit. Nemůžu tedy tvrdit, že by se na „Sutekh Hexen“ nedaly nalézt sugestivní momenty. Jsou tam. Zároveň k tomu ale musím dodat otřepanou frázi, že starší řadovky byly lepší, kde lepší v tomhle případě znamená odpornější a nihilističtější. Nebudu vás klamat, po tolika letech čekání jsem doufal, že mě to sejme o dost víc.
