Datum: 15.9.2014 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: This Will Destroy You, Lymbyc Systym

Že by letošní druhá polovina sezóny byla nějak bohatá na zahraniční post-rock, to se zdaleka říct nedá. I proto jsem se jednoho krásného pondělí vypravil na Národku do podzemních prostor Rock Café, kde měli vystoupit zámořští This Will Destroy You. Texasané s sebou přivezli čerstvou desku “Another Language” a k tomu bratry Bellovy s jejich projektem Lymbyc Systym.

Jenže co čert nechtěl, ač Lymbyc Systym začínali hrát relativně pozdě, pro pracovní vytížení jsem stihl jen nějaké tři songy z odhadem hodinového setu. Ač jsem se chtěl dostat k nějakému náslechu, nakonec k němu nedošlo a z toho, co jsem slyšel, mě docela žere, že jsem je neviděl celé, protože i když šlo v zásadě o dost “neškodnou” směsku elektroniky a post-rocku, poslouchalo se to velmi příjemně. Bratry Jareda a Mika Bellovy doprovázeli na kytaru a basu Chris King a Donovan Jones z This Will Destroy You, takže to naštěstí nebylo jen o dvou lidech a spoustě samplů. Civilní atmosféra s mírně futuristickým nádechem pro mě však skončila velmi záhy, a to i přesto, že kapela ještě přidávala. Tak snad někdy příště.

This Will Destroy You ladili docela dlouho, skoro půl hodiny, takže jsem ucucával nealko a pozoroval osazenstvo klubu, které se skládalo převážně z hipsterů, což se vzhledem k charakteru akce tak nějak dalo čekat (přičemž jsem mezi flanelky s blackovým trikem skvěle zapadal). Kolem desáté se konečně začalo znovu hrát. Alba mám zhruba naposlouchaná, takže jsem čekal, co by mohlo přijít. A ono skutečně přišlo, ovšem poněkud jinak, než bych očekával. Hrálo se hlavně z “Another Language”, takže žádné překvapení. Spíše mě zarazilo, že z minulé “Tunnel Blanket” padla jen “Black Dunes” a víc se hrálo z eponymní debutovky, přičemž padlo i pár věcí z ípek, která jsem vůbec neznal. Nakonec to byl ale výběr docela slušný a víc než hodinu a půl dlouhý koncert byl výborně vygradovaný. Hlavně momenty, kdy se do toho opřely obě kytary, byly vynikající, stejně tak chvíle, kdy Chris King drhnul kytaru typicky shoegazovou hrou. Obecně mi klidnější věcí hodně připomínaly žánrové kolegy Hammock, což se mě docela překvapilo, protože u studiové tvorby jsem na přílišnou podobnost s jinou “poštou” nenarazil.

Víc mě ale zamrzelo, že i když byl výběr písní hodně obstojný a dobře vygradovaný, po čase začalo být střídání klidnějších pasáží a vyhrocených momentů trochu stereotypní. Pořád to mělo náboj a atmosféru, ale než aby mě závěrečné skladby vtáhly do sebe a pohltily, spíš mě nechaly stát opodál a intenzita celého zážitku mě začala míjet. Vrcholem celého večera pro mě byly opusy “War Prayer” a mnou vymodlená “Black Dunes”, která následovala hned po ní. Tu už prostě u mě neměli sílu překonat a mám dojem, že to prostě This Will Destroy You s délkou trochu přepískli. Utnout to po “Black Dunes”, odcházím naprosto spokojený, ale zkrátka mě nezničili zdaleka tolik, jak by mě zničit mohli, i když název deklaruje něco jiného. Nebylo to špatné, ale na můj vkus trochu odtažité a třeba takoví God Is an Astronaut mě na letošním Brutal Assaultu odrovnali mnohem víc, a to měli This Will Destroy You díky uzavřenému klubu mnohem lepší podmínky na vytvoření správně hutné atmosféry. Takže jestli se tu zas za pár let ukážou s další deskou (což je velmi pravděpodobné, poněvadž minule na Sedmičce se jim dle slov frontmana náramně líbilo), doufám, že to bude o něco intenzivnější a snad i kratší. Někdy se prostě má v nejlepším přestat a v tomhle případě to platí snad dvojnásob.