 |
|
Datum: 14.5.2017
|
Je neděle čtrnáctého, svěží podvečer a já svižným krokem vcházím do útrob holešovického steampunkového labyrintu známého jako Cross Club. Ještě se mi v mysli převalují poměrně rozporuplné dojmy ze čtvrtečních Oranssi Pazuzu, nicméně nyní si jdu vychutnat atmosférickou muziku o špetku krotšího charakteru. Festival, jenž nalákal volným vstupem a příslibem post-rocku, shoegaze a dalších atmosférických žánrů, měl vypuknout co nevidět – s úderem šesté. Má priorita bylo splnit si dva resty z letošní Žižkovské noci a kolem toho si prostřednictvím dalších kapel trochu utužit povědomí o tuzemském a sousedním undergroundu. Headlinery pro mě tedy nebyli ani tolik polští Tides of Nebula, byť ty jsem také měl chuť okoštovat, ale Tengri a Kannout.
První tóny na horní stage pročísnou zvuk chvíli poté, co doklusám do sálu. Jedná se o post-rockový shoegazing s ženskými vokály a lehkým nádechem gotiky. Říkají si Iggy Mayerov a prý je tohle jejich vůbec první vystoupení. A jakkoliv jsem poslední dobou k podobným žánrům poněkud obezřetný, tohle působí nenuceně a uvěřitelně. V jejich podání je stylová kombinace taková intimní, písničková, nikoliv však prvoplánově vtíravá. Častá bolístka postihující kapely podobného ražení – veselé pseudo-snové infantilní melodie jsou zde naštěstí relativně eliminovány, takže zde prosákne na povrch uvěřitelná melancholie. Hlavní pozornost patří po právu zpěvačce Tereze Dusilové, jejíž sympatický hlas vystupuje z klasičtějších instrumentálních podkladů a koriguje zvuk kapely směrem k jedinečnosti. I některé kompozičně malinko hlušší pasáže v dané interpretaci působí dospěle. Občas problesknou na mysl i Marriages, byť tam je ta hudební složka přeci jen trochu jinde. První nesmělé krůčky Iggy Mayerov na pódiu tedy otevřely večer v příjemném komorním duchu.
Příklon k rockovosti v pravém slova smyslu tedy přichází až ve chvíli, kdy seběhnu na dolní stage, kde už hrají Robo. Doklopýtávám tam tak deset minut po začátku a skrze prales těl a končetin ke mně doléhá taktéž atmosférická, tentokrát ale o poznání hutnější muzika. A pokud jsem u náladotvorných horňáků poukazoval na to, jak výsledný dojem pozvedal zpěv, pak Robo nám přinesli přímo učebnicovou ukázku takového kontrastu založeného na binárním kódu je/není zpěvák. Po chvíli hraní z nich totiž vylezlo, že si sehnali zpěváka. Jenže naprosto za pět dvanáct, takže stihl sepsat texty zatím jen ke dvěma songům. A hned se nám také pochlubili onou dvojicí ukázek se zpěvem, až metalově řízným screamem. A že najedou hned ta muzika dostala patřičnou dynamiku, a to i když bylo slyšet, že ještě nejsou sehraní tak úplně na sto procent. Vystoupení tak působilo na jednu stranu příjemně spontánně, na druhou stranu tím trochu ztratilo celistvost a nějak se roztříštilo.
Když jsem před třemi lety viděl Tengri poprvé a na dlouhou dobu naposledy, předskakovali zrovna v Sedmičce blackgazovým Deafheaven. A ač jevili známky potenciálu, jejich vystoupení kolem mě tak nějak proplulo a dnes už si pamatuji jen na střípky. Když se naskytla možnost vidět je na Žižkovské noci, byla to pro mě zrovna jedna z těch zajížděk, na něž jsem nakonec rezignoval. A tak zvědavost, co s kapelou udělaly tři roky nějaké té dřiny, rostla – a možnost vidět je nyní v rámci Horizons Festu jsem přijal s povděkem.
Menší scéna jim svědčí, koneckonců kde jinde budovat pravý post-rock/metal než v podzemí. Naléhavá rytmika, elektrické housle občas evokující klávesy jejich vzorů Neurosis, pohltivé kytary si člověka omotávají kolem prstu citlivou přímočarostí. Všechno mi najednou nějak do sebe zapadá. Žádná snaha o samoúčelnou nápadnost a snaha vydobývat si respekt nějakými chvástavými pózami, ale parta introvertů s vizí. Takoví byli možná i minule, ale rozhodně ne takhle sehraní a uvolnění. Křeč patří těm tvrdším pasážím, ale ne interpretační, nýbrž zhudebněná. Především song „přijímaní“ vynikne naprosto bryskně. Na studiovou tvorbu navnadili – už mám za sebou tři poslechy poslední desky „Ekliptika“. Příjemně překvapili a ukázali, že dynamika a dobrá souhra je občas pro muziku důležitější než nějaká přehnaná technická zdatnost.
Livelike pro změnu slyším prvně, zvuková intenzita festivalu s nimi zase trochu vzrůstá. Precizní bubeník a skladby jako takové ucházející, zato nasazení naživo obdivuhodné. Přesto nesdílím nadšení těch, kdo se pak ptají na chystané nahrávky. Chyběla mi v tom vůdčí nápadová linie, bylo to spíš takové efektní, ale ne úplně hluboké.
Chuť vidět Postcards of Arkham potřetí mám pramalou, takže jdu vyčkávat Kannout. Druhá z kapel, již jsem si na Žižkovské noci nechal ujít, tuhle navíc naprosto zbytečně, jen kvůli vlastní lenosti. Možnost napravit to vítám, jejich EPčka jsem si celkem oblíbil. A z vystoupení rozhodně nejsem zklamán, jejich muzika krásně útočí na lidské podvědomí a nutí člověka zapojit fantazii a přemýšlet, ať už nad abstraktními obrazci vyvolanými onou jako zmije kroutící se stupňující instrumentální prací, tak nad texty které pod formou emocionálních výkřiků vrství od abstraktních poetických vizí až po konkrétní kritické pohledy na některé konkrétní dění ve světě. Za příklad lze uvést poslední skladbu, u níž prozrazují, že vyjadřuje solidaritu s indiány v Severní Dakotě, kteří nesouhlasí se stavbou ropovodu v blízkosti jejich území. Zpátky ale k muzice, kapela působí upřímně, na nic si nehraje, ale je vidět, že se na svou muziku soustředí a užívá si ji. Od zpěvačky jsem možná čekal ještě o špetku víc toho divadla, k expresivnějším pasážím textů by mi trocha přehrávání sedla. To jsou ale už naprosto jen mé rozmazlené výtky. Celkový dojem velmi dobrý.
A nezbývá než čekat na kapelu, která zde zřejmě pro hodně lidí platí za hlavní hvězdu večera – polští Tides of Nebula. Jejich „Safehaven“ jsem zběžně poslouchal, a ač mě to příjemně zabavilo, nějakou neutuchající chutí se k tomu vracet zrovna neprahnu. Po podobné trajektorii pak fungovalo mé vnímání koncertu. Na jednu stranu působili jako jednoznačně největší profesionálové, na celkové prezentaci si dali záležet, přivezli síť diod, jež utvořili hlavní vizuální dominantu, a jinak byla v sále tma. Sami muzikanti si svojí muziku užívali, synchronizovaně sebou švihali, jako by hráli ten nejtvrdší metal. A přitom samotná muzika byl takový post-rockový chill out s hutnějšími tempy. Místy se vylouplo pár trochu překvapivých okamžiků, ale převážnou většinu času jsem jen čekal na ono pomyslné „něco navíc“, které jsem si tam nějak nenašel. Byť zápal skupiny byl vskutku obdivuhodný, chvíli před koncem setu odcházím. Poté mají přijít ještě Australané z The Red Paintings, kteří byli přesunuti z dolní stage, ale já už nemám sílu ani chuť se zdržovat v klubu až do pondělka.
Horizons Fest byl tedy akcí, jejíž návštěvy jsem nelitoval. Pravda, ne každé vystoupení bylo silné tak, abych měl nutkání si ho příště zopakovat, ale občas je příjemné trochu vypadnout a rozšířit si obzory i o formace, jaké bych za jiných okolností třeba vynechal. Nejedna kapela pak ukázala porci potenciálu, který by do budoucna mohl vykvést v něco zajímavého. Nu, a skupiny, kvůli nimž jsem přišel, očekávání naplnily, jedna jej dokonce překonala. Zkrátka a dobře pohodový večer.