 |
|
Země: Kanada Tracklist: Hrací doba: 34:26 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Možná si vzpomenete, že jsme se tu před pár měsíci bavili o desce „Konoyo“ od kanadského hudebníka Tima Heckera. Vzhledem k tomu, že jsem se k sepsání svých dojmů již tradičně dokopal až dlouho po vydání (v tomhle případě jen pět měsíců, což mi přijde jako zcela standardní čas na sepsání recenze… vám ne?), bylo v té době už jasné, kdy vyjde pokračování. A jak už jsem v závěru tehdejšího článku avizoval, letošní počin „Anoyo“ na svého předchůdce přímo navazuje.
Obálky obou nahrávek o nějaké velké provázanosti nesvědčí. Zatímco „Konoyo“ mělo na svém přebalu jakousi divnou koláž, kterou jako by někdo vyrobil na dvorku malé vesnické firmy za ne úplně střízlivého stavu, „Anoyo“ převádí do praxe teorii, že planeta Země není ani kulatá (ani perfektní koule, ani zploštělá na pólech), dokonce ani placatá, nýbrž hranatá krychle. Anebo jde jenom o barevnou kostičku na černé ploše, kdo ví. Vlastní interpretaci asi zvládnete sami, od toho mě nepotřebujete.
Do určité míry nicméně rozdílnost obou obalů ilustruje i rozdílnost obou počinů, která tu (naštěstí?) je, přestože jsou obě nahrávky náladově naladěné na podobných vlnových délkách a obě je navíc spojuje proces vzniku i inspirační studna. Tam kde „Konoyo“ bylo otevřenější a experimentálnější, „Anoyo“ se naladilo víc do introvertních a minimalistických vod. Podobně „Anoyo“ dává víc na odiv vliv Japonska, kde obě desky vznikaly.
Tim Hecker v Japonsku strávil nějaký čas a obě alba tu z velké části i natočil v chrámu na předměstí Tokia za pomoci gagaku seskupení Tokyo Gakuso. Gagaku je specifický druh japonské klasické hudby, která se tradičně hrála na císařském dvoře, ačkoliv to už dnes asi neplatí striktně, když třeba zmiňovaná formace má za sebou turné i na dalších kontinentech.
Na obou nahrávkách je tato kolaborace slyšet. Naštěstí, protože by samozřejmě byla blbost takové spolupráce nevyužít a nevtisknout těm albům o další tvář navíc. Jak už jsem ale zmínil, na „Konoyo“ mi tyto vlivy přijdou subtilnější než na „Anoyo“. Anebo možná lépe řečeno, na novějším albu jsou častější a ještě organičtěji zasazeny do experimentálně ambientního celku. Jedním z nejlepších příkladů budiž finální „You Never Were“, kde se oba světy spojují velmi přirozeně, aby pak skladba a s ní i celá deska v jemné, ale moc hezké melodii vygradovala.
Zmínil jsem, že „Anoyo“ se mi jako celek zdá intimnější. Tenhle pocit pramení především z písní „That World“, „Step Away from Konoyo“ a „Into the Void“, které jsou hodně příjemným ambientem, jemuž nechybí dost náladotvorných schopností. Nemyslete si ale, že by tím pádem mělo jít jen o monotónní převalování tónů. Určitě se v nich „něco“ děje, a pokud někdo neslyší vývoj a gradaci například v devítiminutové „That World“, pak lze asi docela s jistotou říct, že tenhle druh muziku pro něj není úplně vhodný.
Tezi o jemně plynoucím albu trochu nabourává dvojice „Is But a Simulated Blur“ a „Not Alone“. V obou se objevují výrazné rytmické údery, ale nejedná se o rytmus v tom pravém slova smyslu. Je evidentní, že tenhle styl hraní vychází z gagaku, takže i tudy tečou japonské vlivy. Nejde ale o nic, co by nabourávalo integritu „Anoyo“ jakožto celku, protože do makro-atmosféry (dvoj?)desky se to vleze naprosto přirozeně. A přinejmenším můžu říct, že jde o další věc podporující rozmanitost nahrávky.
Pokud bych si měl vybrat, tak „Anoyo“ se mi líbí ještě víc než „Konoyo“. Možná to zčásti bude tím, že na „Konoyo“ jsem se s tvorbou Tima Heckera setkával poprvé a chvíli jsem si musel přivykat poměrně zvláštnímu pojetí, zatímco na „Anoyo“ už jsem věděl, co očekávat, a prakticky od začátku jsem tu byl jako doma. Ale myslím, že to nebude jen o tomhle. V „Anoyo“ je něco ještě o kousek podmanivějšího. Tak či onak, určitě jde o dobrou záležitost, s níž se nějaký čas dá rozhodně strávit.
