Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Reporty

The Body, ██████, Lovci lebek

Napsat komentář
The Body, ██████, Lovci lebek
Datum: 13.4.2014
Místo: Praha, Chapeau Rouge
Účinkující: The Body, ██████, Lovci lebek

Málokdy se stane, že se na koncertu sejdou tři kapely, které jsou si svou hudbou tak odlišné i blízké zároveň. Jednoho večera se to ale v Chapeau Rouge povedlo. Na programu byli Lovci lebek, kteří hrají (nebo spíš nehrají) nefalšovaný bordel, hluk, noise. Říkejte tomu, jak chcete, pokud netýráte svoje uši s takovou láskou jako třeba já, líbit se vám to nejspíš nebude. Další ██████ se za své krátké fungování stihli na domácí UG/DIY scéně proslavit velmi svébytným pojetím post black metalu. Večer pak měli uzavřít The Body a jejich bahnitý, mazlavý sludge. Rozdílů mezi kapelami je až až. Co pes, to jiná ves, chtělo by se říct. Jenže to by všichni psi nemohli mít stejnýho fotra. A co že to teda měly společného? To vám zkusím objasnit v následujících řádcích.

Open doors byly v “Šapóčku” od osmi. Lovci lebek měli začít stavět svoje hlukové stěny někdy kolem tři čtvrtě na devět, a ač jsem se chtěl dostavit dřív, abych stihl pokecat s přáteli, tak tak jsem stihl začátek jejich setu. A trojice lovců svírající v rukou hluky a šípy namířené do publika to vzala za ten správný konec už od začátku. A to nejen hudebně, ale i vystupováním na pódiu – kdo se bál, že Lovci, uvedení coby čistokrevná noisovka, budou jen o mačkání tlačítek a kroucení s knoflíky, byl vedle. Ten vcelku pochopitelně taky nechyběl, ale tohle byl večer zasvěcený živějšímu brajglu, mimo jiné hraného na nenástroje. Nemám příhodnější název pro nazvučenou dřevorubeckou pilu nebo ocelový drát. Právě pila napojená na obskurní kytarový efekt otevřela celý set spolu s hlukovou sekcí. Plnokrevný bordel začal se zapojením bicí soupravy získávat mnohem více tribal nádech, který byl výměnou pily za kytaru okořeněn blackovými riffy. Většina setu tak byla na noise dost rytmická a občas mi připomněla legendárního Merzbowa. Ač mohli nadělat Lovci ještě o něco větší bordel, rozuměj, mohli být ještě o trochu víc nahlas, mojí lebku ulovili spolehlivě.

Očekávání mohla trochu povzbudit i slova jednoho ze známých, který mi pod záminkou, že to celé bude kurevsky nahlas, prodal za židovskou dvacku dost mizerné špunty. Ne, Lovci lebek opravdu zdaleka nebyli tak nahlas, abych špunty potřeboval byť jen jednou – a nejinak na tom byli i ██████. Pětičlenná skvadra se na malé pódium sklepení Chapeau Rouge nebyla s to vměstnat, řvoun a obsluhovatel nejrůznějších efektů a dalších udělátek Michal tak byl vykázán i se stolkem nacpaným elektronikou do publika. Na prkna se tak tak vešli tři kytaristé. ██████ hrají bez basy, respektive jedna z kytar je vzhledem k tomuhle faktu notně podlazená a celkově to dává jejich hudbě docela rozdílný nádech. “Nicky” byli mnohem přímočařejší než na albu. Mnohem nařvanější, emocionálnější. Sreamo a black metal, sem tam post-hardcore, vybrnkávané pasáže kontra zabijácké riffy. Nechyběla nutná trocha elektroniky. Méně hypnotické než Lovci lebek, pořád ale dost špinavé agresivní vůči uším obecenstva. Padly tuším dvě skladby z dema a nějaká ochutnávka připravovaného materiálu, těžko jsem mohl být nespokojen. Jediné, co mě trochu naštvalo, bylo půlhodinové zpoždění, které se vylouplo mezi Lovci a ██████.

Přípravy na vyvrcholení večera se protáhly o další dobrou čtvrt hodinu, a když začínali hrát The Body, pomalu jsem začal mít obavy, jestli ještě chytnu poslední slušnou tramvaj, nebo zda budu odkázán na nějaký trve noční spoj plný divnolidí. Na druhou stranu, přípravy navíc stály za to. Jak Chip King hrábnul do strun, začal očistec. Přesně to, co na poctivém sludge miluju v jeho živém podání – zaryje se vám pod kůži a rozvibruje každou kost v těle. Propojení destrukce těla a naprosté duševní katarze, vražedné bicí a burácející kytara. Agrese úplně všude. Nejen manifestující, ale i latentní skrytá všude možně pod povrchem. Ať člověk hledá jak chce, nenajde nic jiného. A síla, která drtí ušní bubínky a člověka chtě nechtě sráží do kolen. Chip King to chorým jekotem jen korunuje. Jediné, co mě trochu mrzí, je, že chyběly charakteristické samply chorálů, které jsem si zamiloval u studiové tvorby. Co už. Jen srovnatelní Jucifer (rovněž duo kytara-bicí) byli díky tomuhle nedostatku loni na podzim zážitkem ještě o něco silnějším a ne rovnocenným. I přesto to ale bylo vynikající, ačkoliv set trval zhruba pětatřicet minut. Za Lee Bufforda, který se z mně neznámého důvodu nedostavil, totiž zaskakoval náhradní bicman a set byl tak trochu provizorium. Nicméně stále velmi kvalitní provizorium a věřím, že s Buffordem by to byla skutečná zabijárna.

Ač obě předkapely byly rovněž skvělé, The Body je prostě zadupali sludge/dronovým bordelem do země. Před odchodem, který byl díky kratšímu setu nakonec víceméně podle původního plánu, jsem ještě stačil koupit triko ██████ – ač si říkám, že jsem možná měl hrábnout spíš po triku The Body, jejichž merch se v našich končinách zase jen tak neukáže. Nevadí, protože věřím, že určitě bude nějaké příště. Nerad bych je totiž viděl naposledy. Takhle povedený večer na téma hluk v různých formách už tu dost dlouho nebyl.

Recenze

Steel Panther – All You Can Eat

Komentáře: 3
Steel Panther - All You Can Eat
Země: USA
Žánr: heavy / glam metal
Datum vydání: 1.4.2014
Label: Kobalt Label Services

Tracklist:
01. Pussywhipped
02. Party Like Tomorrow Is the End of the World
03. Gloryhole
04. Bukkake Tears
05. Gangbang at the Old Folks Home
06. Ten Strikes You’re Out
07. The Burden of Being Wonderful
08. Fucking My Heart in the Ass
09. B.V.S.
10. You’re Beautiful When You Don’t Talk
11. If I Was the King
12. She’s on the Rag

Hodnocení:
H. – 6/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Existují kapely, k jejichž tvorbě jednoduše musíte přistupovat trochu specificky. Jak se říká, je nutné, abyste přistoupili na pravidla jejich hry, jinak nemáte šanci. A říkat tomu hra je vlastně naprosto přesné, protože tenhle druh skupin se svými posluchači takovou hru hraje. Všichni vědí, že je to jenom jako, že je to celé jenom sranda, ale nikdo o tom nemluví a všichni tu hru hrají společně s kapelou a obě strany se u toho baví.

Jedním z pěkných příkladů může být třeba Rob Zombie… král hororu, všude kosti, strašidelné propriety, masky, ale všichni víme (a sám Zombie jistě také), že je to jen jako, je to nadsázka a nikdo se u tohohle hororu nebojí. V našich reáliích něco takového předvádí například Malignant Tumour… největší, netvrdší a nejmetalovější kapela světa. Každý z nás ví, že to není pravda, ale že je to jen jako, ale i tak jim to fandové žerou. A když se nějaké skupině povede si své posluchače takhle vycvičit, aby s ní podobnou hru hráli podle jejích pravidel, tak je to pro ty muzikanty prostě výhra.

Něco podobného se pokoušejí rozehrát rovněž Američané Steel Panther a nutno říct, že se jim to vlastně poměrně daří, protože jejich jméno šlo v posledních letech hodně nahoru. A s čím že tedy přišli, že to lidi tak baví? Tahle čtveřice vizuálně i hudebně paroduje staré dobré osmdesátky, glam metal, klasický heavy metal a všechno to, co k tomu patří. To doplňují o brutálně vtipné a hodně sprosté texty, které se v drtivé většině případů točí kolem sexu a obraty plné roztomilých slovíček jako fuck, cock, ass atd. atd. v nich létají doslova kulometnou kadencí. Popravdě se mi občas až zdá, že jsou ty texty pomalu zábavnější než samotná hudba, protože – budeme-li se bavit pouze o novince “All You Can Eat” – v kusech jako “Gloryhole” nebo “Bukkake Tears” (a i dalších) se občas najdou fakt perly.

“There’s a hole in the wall where you put your cock & balls
But you never really know who’s sucking on the other side”
(Gloryhole)

Máme tu tedy kapelu, jež zcela záměrně vypadá jak banda teplometů, kteří jako by vypadli přímo z 80. let, hrají si na megaborce, jejichž jedinou náplní života je pařit, souložit a hrát metal a jejich nejpoužívanějšími slovy jsou “pussy” a “fuck”, ale zároveň si z toho všeho dost jasně dělají srandu. Oukej, dejme tomu, ale jak je na tom hudba?

Vzhledem k tomu, že svým vzhledem Steel Panther vypadají jak karikatury osmdesátek, asi nikoho nepřekvapí, že podobně zní i jejich hudba. A v tomhle je právě zakopaný ten pes, protože je to něco, co ne každý může strávit. Pokud pomineme všechen ten “balast” okolo a budeme se bavit jen o muzice, tak jsou Steel Panther absolutně na odstřel, protože to, co předvádějí, je jedna velká kopa toho nejobehranějšího rock/metalového klišé, jaké si jen dokážete představit. Jediný způsob, jak se přes tohle přenést, a zároveň jediný způsob, jak vás to může začít bavit, je vzít v potaz, že to celé není nic jiného než jenom sranda a že to ti borci nemyslí vážně (kdyby mysleli, tak by to bylo hodně smutné). Pokud se k tomu nejste schopni postavit jako k parodické záležitosti, jste ztraceni a Steel Panther pro vás budou neposlouchatelní.

“I understand you had gas
But you farted and another dude’s sperm dribbled out of your ass
That’s fucking gross”
(Ten Strikes You’re Out)

Já osobně s tím problém nemám. Jak už bylo řečeno, po hudební stránce je Steel Panther – a jejich nová deska “All You Can Eat” jakbysmet – klišé jako prase, ale když k tomu připočtu, že to celé má parodický rozměr, tak mi to nijak nevadí. V kombinaci s již zmiňovanými texty (pokud rozumíte zpívané angličtině, je to při poslechu rozhodně výhoda) jsou některé pecky fakt docela zábavné, což se týká třeba nebezpečně chytlavé “Party Like Tomorrow Is the End of the World”, “Gloryhole” nebo našlapané “Gangbang at the Old Folks Home”, která nabízí asi nejparádnější riff celé nahrávky a pro mě osobně je asi i vrcholem “All You Can Eat”.

Když už se bavíme o tom klišé, které zde opravdu (a zcela záměrně) útočí z každé vteřiny, je úplně jasné, že tu budou jak typické rockové vypalovačky (třeba “Pussywhipped”, “Ten Strikes You’re Out” nebo “B.V.S.”), šlapavé chytlavé hitovky na první poslech (“Party Like Tomorrow Is the End of the World”), ale třeba i nezbytné ploužáky (“The Burden of Being Wonderful” a s přivřenýma očima ještě “Bukkake Tears”).

“If I was the King
I would outlaw clothes for chicks
So you could see if they shaved their pussies
Or if they were hiding dicks”
(If I Was the King)

Až doposud je to všechno v pohodě, ale problém bych viděl v tom, že i přes všechnu tu srandu a nadsázku, které tam rozhodně jsou, to není až taková jízda, aby mě “All You Can Eat” opravdu dokázalo bavit oněch necelých 50 minut, na něž se hrací doba vyšplhala. Ze závěru alba si toho vlastně pamatuju úplné minimum, což určitě bude dáno i tím, že ty největší pecky se skrývají hned v první polovině. Po pomalé “The Burden of Being Wonderful”, jež je na desce poměrně nepřeslechnutelná, už v podstatě nemám moc představu, co tam hraje, ačkoliv jsem to slyšel docela dostkrát, rozhodně mi ty refrény neutkvěly v hlavě třeba jako v případě “Gangbang at the Old Folks Home” nebo “Pussywhipped”.

Možná ještě takovou “B.V.S.” (i když se mi na ní líbí sloky a refrén mě spíš trochu otravuje) si ze závěru matně vybavím, ale třeba “You’re Beautiful When You Don’t Talk” nebo “If I Was the King” jenom plní úlohu vaty na natažení hrací doby. “Fucking My Heart in the Ass” mi zase přijde jako docela blbost, takže tu druhou polovinu trochu zachraňuje až závěrečná “She’s on the Rag”, jež nabízí pár zajímavých momentů a docela příjemný refrén. Vlastně se společně s “Gangbang at the Old Folks Home” jedná možná o ten nejzábavnější song.

“All You Can Eat” se určitě dá poslechnout. Vlastně je to zábavnější, než jsem tipoval v době, kdy jsem se ještě neodvažoval si muziku Steel Panther pouštět, protože jsem si myslel, že to bude sračka. Na druhou stranu, tahle kapela není nic jiného než pouhá srandička, podle čehož je k tomu také nutné přistupovat. Jestli je to záležitost pro vaše ušní ústrojí, to už se jistě dokážete rozhodnout sami­…

Další názory:

Nebudu lhát a řeknu hned z kraje, že mi hudebně Steel Panther vlastně nic moc neříkají, protože glam metal nemusím. Nikdy mě nebavily ani klasické počiny od Mötley Crüe, ani od Twisted Sister a dokonec ani od Ratt a správně tušíte, že jinak tomu nebude ani v případě Steel Panther s jejich čtvrtou řadovkou “All You Can Eat”, kterou asi nebudu točit do zblbnutí, ale jedním dechem dodávám, že na chvilkový relax nemá tohle album chybu. V tomto případě je totiž nutno ke klasickému sex, drogy a rock’n’roll připočíst ještě hromadu srandy, na které to prostě stojí. Je fakt, že velkou roli hraje i ten sex, kolem kterého se točí hromada textů, ale to jde ruku v ruce s tou srandou. Přestože třeba “Feel the Steel” mi přišlo svého času mnohem povedenější, tak to neznamená, že je novinka špatná. Sice je to klišé jako bič, ale to se dá na nějaký čas úplně v pohodě přehlídnout, protože neoriginalita je slušně vyvažována zábavou. Hodně se mi líbí klipovka “Gloryhole”, chytlavá “B.V.S.” nebo úvodní palba “Pussywhipped” a takhle bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho, protože samy o sobě mají ty písně všechno, co mít mají, ale jakmile bychom se bavili nad hodnocením celého alba, tak 50 minut je dost. Jasně, je to chytlavé, šlapavé, člověk se u toho slušně zasměje, ale každá sranda jednou skončí a v tu chvíli si říkám: a co jako? Slušná šestka je pro toto album tak akorát adekvátní hodnocení, protože vyložené zázraky ani čekat nelze.
Kaša

Recenze

Manowar – Kings of Metal MMXIV

Komentáře: 4
Manowar - Kings of Metal MMXIV
Země: USA
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 7.2.2014
Label: Magic Circle Music

Tracklist:
Disk 1:
01. Hail and Kill MMXIV
02. Kings of Metal MMXIV
03. The Heart of Steel MMXIV (Acoustic Intro Version)
04. A Warrior’s Prayer MMXIV
05. The Blood of the Kings MMXIV
06. Thy Kingdom Come MMXIV
07. The Sting of the Bumblebee MMXIV
08. Thy Crown and Thy Ring MMXIV (Orchestral Version)
09. On Wheels of Fire MMXIV
10. Thy Crown and Thy Ring MMXIV (Metal Version) [bonus]
11. The Heart of Steel MMXIV (Guitar Instrumental) [bonus]

Disk 2:
01. Hail and Kill MMXIV [instrumental]
02. Kings of Metal MMXIV [instrumental]
03. The Heart of Steel MMXIV (Orchestral Intro Version) [instrumental]
04. The Blood of the Kings MMXIV [instrumental]
05. Thy Kingdom Come MMXIV
06. Thy Crown and Thy Ring MMXIV (Orchestral Version) [instrumental]
07. On Wheels of Fire MMXIV [instrumental]

Hodnocení:
H. – 3/10
Kaša – bez hodnocení

Odkazy:
web / facebook / twitter

Manowar je svým způsobem vlastně docela prapodivná kapela. Nikdo už těmto samozvaným králům metalu nikdy neodpáře, že se výraznou měrou zapsali do kroniky svého žánru a že z minulosti mají na kontě mnoho alb, která jsou zcela právem považována za klasiku. Naprosto upřímně říkám, že mám některé jejich desky dodnes hodně rád, byť zčásti vlastně jen z nostalgie, jelikož na fošnách jako “Fighting the World” nebo “Kings of Metal” jsem svého času doslova vyrůstal.

Rozhodně Manowar neupírám, že mají legendární status a že je vlastně i zasloužený, protože některé ty staré fošny jsou dodnes majstrštyky. Nicméně pro mě osobně tahle kapela skončila v 90. letech po nahrávce “Louder Than Hell” z roku 1996, kterou také považuji možná za to nejlepší, co kdy vydali, protože ji na rozdíl od asi nejznámější “Kings of Metal” nezpomalují žádné zbytečnosti a od začátku do konce je narvaná mocnými heavy metalovými hymnami.

V novém tisíciletí už však Manowar podle mě dělají jeden přešlap za druhým, byť je mi naprosto jasné, že stále početná základna fanatických příznivců by mi za tohle prohlášení nakopala prdel stejně, jako to dělají samotní Manowar v textu titulního fláku už dvakrát zmiňované placky “Kings of Metal”. Nemůžu si ovšem pomoct, ale prostě se mi zdá, že album vydávají jednou za uherský rok, a když už se k tomu čistě náhodou vyhecují, tak to stejně stojí za pendrek. “Warriors of the World” z roku 2002 mi až na již téměř zlidovělou skoro-titulní pecku “Warriors of the World United” přijde úplně o ničem. Bombastický, ambiciózní, orchestrem nadupaný a kurevsky velký přešlap “Gods of War” snad radši ani nekomentovat, protože až na dva vály to byl blábol, jenž se s nějakou extrémně nadšenou odezvou nesetkal ani u ortodoxních fans, díky čemuž byl původně zamýšlený mohutný božský koncept, jenž se měl táhnout napříč několika deskami, nenápadně zameten pod koberec. Poslední “The Lord of Steel” staré dva roky znamenalo sice mírné zlepšení a pár slušných písniček, jako celek se ovšem stále nejednalo o nic vyloženě pamětihodného.

A do toho všechno si Manowar ještě oblíbili jednu další věc, která mě vyloženě a neskutečně sere – a to mnohem víc než nikterak valná kvalita jejich studiové tvorby. Vrchní principál Joey DeMaio a jeho kumpáni totiž z nějakého prapodivného důvodu došli k přesvědčení, že je dobrý nápad nejen ničit jméno skupiny nudnými současnými deskami, ale že by to ještě chtělo zpětně dokurvit také starý katalog nahrávek, které za něco stály, takže se pustili do jejich přetáčení. V roce 2010 to takhle schytal dlouhohrající debut “Battle Hymns” původně z roku 1982, nyní stejný osud potkal “Kings of Metal” z roku 1988… a upřímně se bojím, že tímhle to ještě neskončilo. Klidně si můžeme začít vsázet, jestli příště půjdou dojebat třeba “Into Glory Ride”, “Sign of the Hammer” nebo nějakou jinou starou kultovku.

Nicméně, pojďme konečně k věci. Tou věcí samozřejmě není nic jiného než právě přetočená verze “Kings of Metal” s názvem “Kings of Metal MMXIV”. Dlouhý úvod jsem pro dnešek zvolil naprosto záměrně, aby bylo vidět, že tohle je deska, jíž mám v její originální podobě, v níž vyšla v listopadu 1988, fakt strašně rád. Ale o to větším je model 2014 utrpením…

Předně, naprosto a absolutně mi uniká, jaký má tohle smysl, mně přetáčení starých desek připadá totálně nelogické a padlé na hlavu. Jsem teoreticky možná schopen pochopit motivaci muzikantů, když byl originál třeba zprasený zvukově a nezněl tak, jak si tehdy představovali, ačkoliv i v těchto případech takřka vždy dávám přednost původním vydáním, na něž jsem zvyklý a jsem s nimi sžitý. Jenže u nahrávky jako “Kings of Metal” mi tenhle krok přijde jako s prominutím píčovina, protože ten originál je dodneška skvělý, přežil zkoušku časem a stále má své nezaměnitelné kouzlo. Proč ho ničit přetočenou verzí? Sorry, ale nic jiného než tahání prachů z peněženek fanatických fanoušků, kteří koupí vše, v tom nevidím.

Kdybych chtěl být úplně objektivní, tak se “Kings of Metal MMXIV” vlastně poslouchat dá. Také ještě aby ne, když většinu z těch songů tenkrát napsali fakt parádně. I tak to ale prostě není ono, naopak. Samozřejmě, že to zní trochu jinak, Manowar trochu upravili několik detailů, texty, různé linky, sóla, proházely pořadí songů atd., ale upřímně… já mám ty originály fakt už nadosmrti vypálené v hlavě a znám je nazpaměť, takže když Karl Logan začne nesmyslně sólovat v místech, kde to dříve nebývalo, nebo když to Eric Adams zazpívá trochu jinak, tak to prostě poznám, tahá mě to za uši a strašně mě to ruší. Do té míry, až je to pro mě subjektivně neposlouchatelné.

Manowar

Některé písničky to odnesly méně, což je případ třeba titulního fláku “Kings of Metal”. Jiné ovšem stojí oproti svým předlohám za totální vyližprdel – nejvíce je to znát asi na “Wheels of Fire” (zde pojmenované “On Wheels of Fire MMXIV”), jež v přetočené verzi zní úplně vykastrovaně a všechen ten drajv a síla, s níž tahle skladba původní desku otvírala, byly spláchnuty do hajzlu.

Snad jediné, co je alespoň trošičku chvályhodné, je větší využití kláves, s nimiž Manowar podpořili epický nádech některých kusů, což je slyšet především v baladických “The Heart of Steel MMXIV” a “Thy Crown and Thy Ring MMXIV”. První jmenovaná je snad jedinou položkou na “Kings of Metal MMXIV”, jež podle mě zní minimálně srovnatelně, ne-li o chloupek lépe než originál, což však může být do jisté míry dáno i tím, že tyhle dvě balady jsou na můj vkus na staré verzi přespříliš patetické.

Co naopak zůstalo stejně blbé, to jsou “The Warrior’s Prayer” (nově přejmenovaná na “A Warrior’s Prayer MMXIV”) a “Sting of the Bumblebee” (resp. “The Sting of the Bumblebee MMXIV”). Někde úplně na začátku recenze jsem utrousil poznámku, že desku (tu původní) trochu zpomaluje pár zbytečností, jimiž jsem měl na mysli právě tyhle dvě věci. “The Warrior’s Prayer” je pouze povídačka, v níž dědeček vypráví vnukovi o bitvě… Nuda, které nepomůže ani to, že ji nově namluvil britský herec Brian Blessed, jehož si já osobně pamatuji především jako prince Vultana z kultovně infantilní sci-fi vykopávky “Flash Gordon” z roku 1980, kterou jsem ve svém dětství sjížděl na ojeté VHSce snad stokrát. “Sting of the Bumblebee” / “The Sting of the Bumblebee MMXIV” pak není nic jiného než naprosto samoúčelná a nesmyslná kytarová onanie, jíž jsem považoval za odpad kdysi a vidím ji tak stejně i nyní.

Manowar

Už jsem to řekl jednou, ale rád to zopakuji – “Kings of Metal MMXIV” je absolutní zbytečnost a blbost. Jakkoliv se formálně poslechnout dá, pro mě osobně je to stále blábol, jenž originálu nesahá ani po paty. Je pravda, že i původní “Kings of Metal” mělo svá hluchá místa, ale i přesto mám tu desku rád, fungovala, a jak už jsem výše zmínil, přežila zkoušku časem. “Kings of Metal MMXIV” už teď nesnáším, nefunguje a doufám, že se na tenhle přešlap co nejdřív zapomene. Je to nádherná ukázka toho, jak lze vzít skvělé a vlastně i nadčasové album a totálně jej zničit pro všechny, kteří ten originál znají.

Někdo by mohl argumentovat, že je to pro mladší generaci fanoušků… pro ty, kdo původní vydání nezažili. Tohle na mě ovšem nefunguje… mladší ročníky mají spoustu příležitostí, jak se k Manowar dostat jinak (pořád hrají živě a nové album čas od času taky vydají), a kdyby se jim kapela zalíbila, tak jim snad nic nebrání v tom, aby zvedli prdel a zpětně si sehnali i starší alba. A pokud to neumějí, pak jsou to blbci, kteří si tu hudbu stejně nezaslouží. Já to tak také dělám, když objevím novou kapelu, po nikom nechci, aby ti muzikanti šli a přetočili svojí minulost, protože je to prostě… no, kravina.

Ze všech myslitelných úhlů pohledu tedy v “Kings of Metal MMXIV” nevidím nic jiného než počin, jenž neměl být nikdy natočen. To, že když si ty songy budu chtít poslechnout, tak si pustím tisíckrát lepší a povedenější klasiku, a že úplně to stejné doporučuji i vám, snad ani nemusím dodávat. Ruce pryč, protože podobné přetočené braky by podle mě měly být nesnesitelné i pro ortodoxní fandy Manowar.

Manowar

Další názory:

To zas jednou Mr. DeMaio dostal “boží” nápad, když se rozhodl přetočit před čtyřmi lety debut svého dítka Manowar, “Battle Hymns”. Nevím, kdo mu nakukal, že je cool prokládat řadové studiovky novými verzemi starých klasik, ale zasloužil by pověsit za koule do průvanu, protože zatímco “Battle Hymns MMXI” mi svého času nevadilo, protože to album nijak zvlášť nemusím ani v původní verzi, tak “Kings of Metal MMXIV” je prostě špatné. Obecně proti přetáčení starých alb do nových podob nic nemám (možná proto, že žádná z mých vyložených srdcovek k tomuto kroku ještě nesáhla), ale pokud se toho kapela chopí stylem “Kings of Metal MMXIV”, tak to zavání průserem. Jak už rozvedl H. v samotné recenzi, Manowar upravili některé dílčí linky písní, a když tak člověk má původní verzi slušně naposlouchanou, tak to prostě tahá za uši a jenom se podivuji nad tím, proč to pánové vlastně dělají. Proházené písně bych snad ještě zkousl, ale skladatelsky upravovat vlastní materiál, jenž už je dnes právem považováno za klasiku, to se prostě nedělá. Pominu-li stále pěkně nářezovou “Kings of Metal MMXIV” a baladu “The Crown of Thy Ring MMXIV”, tak je “novinka” vlastně úplně přiblblý počin, jenž pouze kazí už tak dost pošramocenou pověst Manowar, kteří se bohužel stali karikaturou sebe samých. Posluchač, který předlohu nikdy neslyšel, by mohl být spokojený, ale protože pro mě je “Kings of Metal MMXIV” jen przněním skvělého alba, tak můj finální verdikt zní: ohavnost.
Kaša

Recenze

Massacre – Back from Beyond

Napsat komentář
Massacre - Back from Beyond
Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. The Ancient Ones
02. As We Wait to Die
03. Ascension of the Deceased
04. Hunter’s Blood
05. Darkness Fell
06. False Revelation
07. Succumb to Rapture
08. Remnants of Hatred
09. Shield of the Son
10. The Evil Within
11. Sands of Time
12. Beast of Vengeance
13. Back from Beyond
14. Honor the Fallen

Hodnocení:
Stick – 6/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web

Američtí Massacre, jejichž debut “From Beyond” je opředen až legendárním statusem, se po dvaceti třech letech vracejí s nástupcem (pomíjím přešlap v podobě “Promises” z roku 1996), nazvaným “překvapivě” “Back from Beyond”. Hovořím sice o návratu, ale pouze tak napůl, jelikož z původní sestavy zde figuruje akorát kytarista Rick Rozz, který patřil k velmi výrazným persónám vlny amerického death metalu 90. let. Však taky stál u vzniku jedné z největších ikon, Death (především ještě původní Mantas, u Death zanechal otisk na albu “Leprosy”). Druhým je baskytarista, většině známý Terry Butler, jenž se podepsal v mnoha výrazných uskupeních, Death nevyjímaje. U nich nahrál konkrétně album “Spiritual Healing”. Z dalších kapel jmenujme dnes už bývalé působiště Six Feet Under. Prvního odpadlíka z původní sestavy této americké veličiny, bubeníka Billa Andrewse, nahradil mně neznámý Mike Mazzonetto. Pěvce Kama Lee, který byl pro původní sestavu Massacre typickým prvkem (byť nepatří k nikterak inspirativním či oslňujícím zpěvákům), nahradil Edwin Webb, jenž má pár zkušeností z několika amerických spolků. V této sestavě tedy Massacre dali vzniknout svému novému dítěti.

Rovnou zkraje řeknu, že kdo očekává nějaký zázrak, asi by mohl být dost zklamán. Debutové album mě sice relativně bavilo, ale ani z něho jsem nebyl zas nějak úplně u vytržení, takže já jsem ani nějakou explozi hutného materiálu neočekával. Ani jsem jej nedostal. Nechci tim říct, že by současná podoba kapely přišla s úplným průšvihem, jen… Ale, trochu se o tom rozepíšu. Rick Rozz má za ta léta docela jasně čitelný rukopis a ve chvíli, kdy po povinném intru exploduje riff skladby “As We Wait to Die”, v hlavě naskočí devadesátky a první alba death metalových velikánů především z pobřeží Floridy. Na první dobrou je to vlastně dost sympatické a skladba je poměrně i rytmicky dost zajímavá. Webb disponuje solidním deathovým chrčákem (pozor, žádný nesrozumitelný murmur), kterému je celkem rozumět a rozhodně je jeho projev variabilnější než projev jeho předchůdce. Nicméně taky má do nějakého svého ksichtu daleko, jde o dobře odvedené řemeslo.

Že řemeslo mají všichni zúčastnění v ruce, o tom vás přesvědčují po celou hrací dobu desky. Ve třinácti skladbách se vám dostane školeného riffování, sólování, řevu i bicích serepetiček. Nechybí také klasická “bublaninová” sóla, jež rámovaly tvorbu spousty death metalových kytaristů, kteří začínali před dvěma dekádami. Všechno je to moc fajn, die hard fans to určitě ocení. Ať už z toho, že to prostě ke štěstí stačí, nebo z nostalgie zatlačí slzu pro první počiny žánru. To je všechno v pořádku, ale za sebe musím říct, že pro mě byl každý poslech alba v polovině už docela boj. Stereotypnost mě jednoduše ubíjela, že jsem měl vždy docela potíže si to celé poslechnout na jeden zátah, a to nejde o bůhvíjak náročný materiál. A podotýkám, že mám rád dřevní podobu death metalu. Jednoduše postrádám nějaké opravdu výrazné momenty, které by mě vytrhly z letargie a pocitu, že se jen vezu skladbu za skladbou. Většinou pustá hoblařina, čekat nějaké finesy by bylo spíše chybou.

Co se nedá albu upřít, je pěkný zvuk, kytary jsou dřevní, ale šťavnaté. Pod nimi precizně pobublává basa a je slyšet, že se Butler se svými čtyřmi strunami nefláká. Panuje zde však jistá sterilita, která mě naplňuje mírnou nedůvěrou. Jak už jsem se zmiňoval několikrát, tohle album není průšvih, jen je na můj vkus příliš klasické a ploché, neláká mě ničím k opakovaným poslechům, ani nedokážu vzpomenout na nějaký zásadní riff, sólo nebo část textu. Vše je na svém místě, na první pohled je to v naprostém pořádku, ale chybí tam něco, nějaké gró, nechci říct srdce, věřím tomu, že osazenstvo pevně věří tomu, co dělá. Možná, že když se zmůžou i na pokračování tohoto počinu, dovedou ještě vytřít zrak kulervoucím deathovým albem, takhle je to u mě jen mírný nadprůměr. Fanatici si můžou přihodit klidně dva body.

Další názory:

Pro fanouška oldschool death metalu je to asi trestuhodná mezera ve vzdělání, ale přiznávám, že jsem nikdy neslyšel ani vysoce ceněný debut “From Beyond”, takže jsem byl připravený a otevřený tomu, čím mě Massacre na “Back from Beyond” zničí. Neříkám, že jsem čekal zázraky, protože od dřevního death metalu snad ani žádnou osvětu čekat nelze, takže jsem doufal alespoň ve šlapavý, hutný a zabijácký death podle staré dobré školy… A světe div se, přesně tohle jsem dostal, takže jsem ve výsledku o něco spokojenější než recenzující Stick. Je pravda, že čtrnáct válů je docela dost a vzhledem k tomu, že Massacre si drhnou tu svoji chrastivou řezničinu bez ohledu na to, jestli se to někomu líbí nebo ne, je to dost slušná porce muziky, ale dá se to zvládnout i na jeden zátah. A nechce to ani moc přemáhání, i když díky relativně slabším kusům “Shield of the Son” a “Sands of Time” moje pozornost vždycky uvadá, ale zabijácká “Beast with Vengeance” mě probudí a řádně nakopne. Nejlepšími písněmi budiž vysoceoktanový nářez v podobě “As We Wait to Die”, rychlovka “Darkness Fell” a naopak pomalejší “Hunter’s Blood”, i když místo pomalejší by se hodilo zatěžkaná nebo hutná. Ústřední riff má totiž ohromnou sílu. A to i přes svou jednoduchost, protože v kytarových partech Massacre celkem šikovně předvádí reminiscenci toho, čím si americký death získal slávu v devadesátých letech. Ale výsledek mě hodně baví, takže poctivá sedmička je v případě “Back from Beyond” plně zasloužená.
Kaša

Minirecenze

Mount Salem – Endless

Komentáře: 3
Mount Salem - Endless
Země: USA
Žánr: doom metal / psychedelic rock
Datum vydání: 28.2.2014
Label: Metal Blade Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Není žádné tajemství, že v hudbě vždy přicházejí a odcházejí různé stylové vlny, což samozřejmě bezezbytku platí i v tvrdé muzice, v níž se poslední dobou rozmohly dva proudy. Prvním z nich je cokoliv post/djent/prog/shoegaze a podobné věci, tím druhým jsou pak žánry jako doom, stoner nebo rock v hodně retro stylu. Hlavně být retro, znít (a vypadat – plnovous nebo alespoň knírek jsou naprostá povinnost) jak ze sedmdesátek a nejlépe navrch posypat lehkou špetkou psychedelie. A v naprosto ideálním případě tomu ještě nasadit korunu texty o okultismu. A právě tímhle směrem se vydala také mladá formace Mount Salem z Chicaga…

Ostatně už jen název Mount Salem, ale i logo kapely nebo obálka debutového minialba napovídají, co se tady bude hrát. A přesně tak to také je. Retro doom metal míchaný s psychedelickým rockem, špinavé riffy, opilá baskytara, nějaké ty klávesy a samozřejmě nesmí chybět ani výrazný ženský vokál v podání Emily Kopplin. Klasicky se zde nevymýšlí vůbec nic nového, ale já osobně mám podobnou hudební produkci dost rád a konkrétně Mount Salem nemám sebemenší problém to věřit, protože z té muziky je cítit, že to takhle chtějí hrát a při poslechu vás ani nenapadne, že by mělo jít o kapelu, jež se jen veze na trendovém vlaku. A to je samozřejmě hodně dobré znamení.

Mount Salem si své debutové EP s názvem “Endless” původně vydali sami už před více jak rokem, ale přednedávnem počin vyšel znova, tentokrát už se značkou velké firmy Metal Blade Records a se dvěma bonusovými songy “The Tower” a “Mescaline II”. A upřímně se ani moc nedivím, že po tomhle materiálu skočil takovýhle label, protože je to opravdu kvalitní záležitost. Díky oběma novým songům již “Endless” dosáhlo délky regulérní řadovky (přes 42 minut), ale i když se jedná o začínající formaci, nemají Mount Salem sebemenší problém tuhle délku s přehledem utáhnout. Osobně mě jejich prvotina příjemně překvapila, hodně mě baví a líbí se mi atmosféra, tudíž nemám problém to hezky oznámkovat.

Minirecenze

Sangus – Vengeful Brutality

Napsat komentář
Sangus - Vengeful Brutality
Země: USA
Žánr: black / thrash metal / crust
Datum vydání: 5.5.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sangus

Sangus je mladá úderka ze zámoří, která roku 2010 vznikla ve městě Providence (stát Rhode Island). A jako z každé správné začínající kapely, která má na kontě dva demáče a ještě před vydáním prvního se v trve underground duchu stihla přejmenovat (původní název zněl Sangus Legionaris), z ní je cítit zápal pro muziku. A prvotina “Vengeful Brutality”, první desetiminutové demíčko z loňského května, má celkem koule, to musím uznat. Nebo se alespoň snaží, aby je měla.

Špinavá směska blacku a crustu se nese hlavně v punkových rytmech a těch deset minut mizí vlastně ani nevíte kam. Demáč utíká vážně rychle a má docela náboj. Tři skladby o zhruba stejné délce tří minut se nesou většinu času na stejné vlně – občas se objeví náznak thrashe, sem tam nějaké to sólo, ale jinak se s tím pánové vážně neserou a hoblují, co se dá. Na “Vengeful Brutality” sice není nic přehnaně objevného, nicméně jako první demo se akceptovat dá a prvních pár poslechů ujde právě proto, že hudba je našlapaná energií. Nicméně poslech tří skladeb vám vcelku logicky nevydrží donekonečně, na to Sangus, kteří se tu definovali coby přímočará hoblovačka, rozhodně nemají.

Zvuk je typická garážová zahulenost, nicméně kdyby tahle banda měla křišťálově vybroušený zvuk, upřímně řečeno by to nejspíš stálo za hovno. Muzikantům se rovněž nedá upřít, že za své nástroje vzít umí – ostatně většina z nich hraje nebo hrála v nejrůznějších kapelách (od thrashe přes black až ke sludge/doomu). Hlavně oba kytaristé, Barbarian a Vamacara, odvádějí slušnou práci. Kromě toho působí Sangus jako celek docela sehraným a přesvědčivým dojmem, která očividně ví, co chce hrát.

Kromě toho, že po pár posleších se “Vengeful Brutality” dost rychle oposlouchá a začne opravdu nepříjemným způsobem nudit, vlastně nemám tomuhle demu co vytknout, tím spíš, že jde o vůbec první nahrávku kapely. Občas jsem byl sice mírně zaskočen texty jako “Sieg hail Satan! Sieg hail hell!” v závěru posledního songu “Si Brucera”, nicméně v zásadě nejde o nic, co by se nedalo s trochou snahy překousnout.

Minirecenze

Sangus – Rehearsal Demos MMXIII

Napsat komentář
Sangus - Rehearsal Demos MMXIII
Země: USA
Žánr: black / thrash metal / crust
Datum vydání: 4.11.2013
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sangus

První demosnímek Američanů Sangus s názvem “Vengeful Brutality” rozebral o něco výše kolega Atreides, já se nyní pokusím napsat pár řádků o druhém zářezu na demáčové pažbě této zámořské hoblovačky…

Už jen název “Rehearsal Demos MMXIII” vcelku jasně napovídá, o co na tomhle počinu půjde. To jméno totiž není žádný umělecký záměr, ale skutečně znamená to, že se jedná o čtveřici válů, které Sangus natřískali a nahráli ve své zkušebně. A výsledná podoba podle toho také zní. Zvuk je hodně špatný, vůbec bych se nedivil, kdyby to natáčení probíhalo úplně klasicky postaru stylem magneťák uprostřed místnosti, protože tohle je bordel jak prase. Osobně nemám vůbec nic proti horšímu soundu, naopak mám špínu v hudbě rád, ale tohle není špína, tohle je jednoduše brajgl. Upřímně nechápu smysl podobných nahrávek, když to stejně moc poslouchat nejde a člověk si z toho odnese máloco. Obzvláště v rychlých pasážích, jichž je v muzice Sangus většina, je to jedna velká hluková koule, v níž uslyšíte akorát tak hovno.

Z toho, co se mi vzdáleně podařilo zaslechnout ze samotné muziky, se mi zdá, jako by byla čtveřice songů na “Rehearsal Demos MMXIII” v porovnání s “Vengeful Brutality” méně punkovější a více black metalovější. Snad i díky tomu se mi to čistě po hudební stránce líbí o něco víc. Ale taky se mi to může jenom zdát, protože jak už bylo řečeno, v rychlejších momentech neuslyšíte nic jiného než neurvalou chaotickou změť nástrojů. Trochu poslouchatelnější je to jedině v těch několika málo pomalejších momentech, jakým je například začátek “Leeching Pigs”.

Z mého pohledu je tohle zbytečnost. Mám pochopení pro případné nedostatky způsobené tím, že kapela nehraje dlouho, ale na “Rehearsal Demos MMXIII” není slyšet skoro nic než bordel, takže těžko někde přivírat oči, když tam nic nevidíte. Čistě po hudební stránce to zní oukej, co se mi podařilo zaslechnout nebo si domyslet, ale zvuk je žumpa…

Minirecenze

Youngblood Supercult – Season of the Witch

Napsat komentář
Youngblood Supercult - Season of the Witch
Země: USA
Žánr: stoner hard rock
Datum vydání: 17.1.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Youngblood Supercult z amerického Kansasu si řekli, že nemá cenu vymýšlet nic nového, ale že když teď tak frčí retro, tak by mohli svou trošku přispět taky. Tahle parta, která vznikla v roce 2011, totiž na své debutové desce “Season of the Witch” přináší slušnou porci stoner zvukem poprášeného hard rocku, jenž vychází ze starých riffů Black Sabbath říznutých bluesovým nádechem, což je pro mě už sama o sobě lákavá kombinace. Když k tomu připočtu ještě velmi příjemný vokál Wyatta Desche a nenásilnou stopáž, která se zastavila před čtyřiceti minutami, tak snad ani nemá cenu hledat na “Season of the Witch” nedostatky.

Ty tam sice jsou, ale oproti upřímné hudební produkci, kterou čtveřice produkuje, nestojí za řeč. Leckdo by mohl namítat, že je to až příliš jednotvárné a chybí albu nějaké oživení v podobě rychlejší skladby nebo naopak nějakého rozmáchlejšícho kousku s psychedelickým nádechem, jak se to dnes v daném žánru dělá velmi často děje, ale vězte, že i přes jistou jednotvárnost je “Season of the Witch” vyrovnaným a silným počinem. Hledat v jeho případě vyložené vrcholy tak není úplně fér, protože tahle deska – stejně jako tomu bylo kdysi v dobách, z nichž si toho pánové a jedna dáma berou nejvíc – funguje hlavně jako celek. Ale nebudu dělat drahoty – mezi největší pecky patří určitě “The Wealth” díky hodně jednoduché struktuře, zpěvné vokální lince a taky kytarovému sólu, které skladbu dělí na dvě poloviny. Hodně dobrá je i “Strawberry Tongue Cutters”, jež přes uvolněný úvod s vypjatým refrénem spěje k bluesovému závěru, jemuž vévodí opět sólová kytara. Ta je vůbec v mnoha skladbách považovatelná za vrchol; přestože nepřináší vyloženě prstylámající výkony, tak do této tvorby padne jako ulitá.

Pominu-li fakt, že si album svým způsobem plyne bez náznaku vyloženě nečekaného momentu, u něhož bych takříkajíc spadl ze židle, tak vlastně “Season of the Witch” nemá slabších stránek. Hudba je to velmi jednoduchá, takže netrvá dlouho do ní proniknout, čili hned po prvním poslechu víte, jak na tom jste. A já se bavím náramně.

Recenze

Combichrist – We Love You

Napsat komentář
Combichrist - We Love You
Země: USA / Norsko
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 24.3.2014
Label: Out of Line

Tracklist:
01. We Were Made to Love You
02. Every Day Is War
03. Can’t Control
04. Satans Propaganda
05. Maggots at the Party
06. Denial
07. The Evil in Me
08. Fuck Unicorns
09. Love Is a Razorblade
10. From My Cold Dead Hands
11. We Rule the World Motherfuckers
12. Retreat Hell Part 1
13. Retreat Hell Part 2

Hodnocení:
H. – 6/10
Ježura – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nijak se netajím tím, že Combichrist jsou jednou z mých nejoblíbenějších industriálních kapel… dnes už vlastně pomalu jednou z mých nejoblíbenějších kapel vůbec. Desky “Everybody Hates You” (2005), “What the Fuck Is Wrong with You People?” (2007) a “Today We Are All Demons” (2009) jsou totální pecky do držky, kde je jedna absolutní bomba za druhou. Následující “Making Monsters” (2010) sice bylo oproti svému předchůdci o malinký kousek méně dobré, ale pořád to byla kurevská paráda, v níž o extrémně silné songy nebylo nouze. Asi tedy není divu, že jsem se neskutečně těšil i na letošní šestou řadovku “We Love You”, která popravdě řečeno patřila mezi má nejočekávanější alba letošního roku…

Jistě víte, jak to bývá… pokud člověk recenzuje svojí oblíbenou kapelu, má tendenci jí trochu nadržovat, taková alba to prostě v recenzích vždycky mají lehčí. Nebylo by tedy divu, kdybyste po úvodu, jaký jsem před chvílí předvedl, čekali na konci článku nějakou devítku nebo ještě víc, ale tohle jaksi nebude ten případ. “We Love You” totiž zní přesně tak, jak jsem doufal, že znít nebude – ve stylu “No Redemption” z loňského roku. To je soundtrack k počítačové a konzolové hře “DmC: Devil May Cry”, na němž Combichrist do svého soundu zakomponovali elektrickou kytaru a vydali se na pole čistého industrial metalu.

Dobře, chápu to… Andy LaPlegua a jeho parta chtěli zkusit něco trochu jiného, jako experiment jsem “No Redemption” vzal, i když to album vůbec nemám potřebu poslouchat. Doufal jsem ovšem, že na klasickém dlouhohrajícím albu se Combichrist vrátí ke svému klasickému soundu, který jim jde nejlépe, což se stalo jen částečně, jelikož to platí přibližně o polovině “We Love You”, kdežto ta druhá má blíže k “No Redemption”. Nemám samozřejmě vůbec nic proti progresu skupin a dokážu přijmout, že to není třeba stejné jak před deseti lety, proti tomu v základě nic, ale tenhle progres Combichrist mi radost zrovna nedělá, jelikož se mi jednoduše nelíbí, když se geniální aggrotechová řezničina pomalu transformuje do vcelku obyčejného industrial metalu…

V některých momentech “We Love You” zní tak, že kdybyste ty songy pustili nezasvěcenému posluchači, tak řekne, že je to normální metalová formace, jež si možná sem tam pohraje s elektronikou. Právě ty nejkytarovější písničky desky mě baví suverénně nejméně, což je případ třeba hned úvodní “We Were Made to Love You”, která je poměrně zatěžkaná, a i když se elektronika samozřejmě neodebrala kompletně do věčných lovišť, riffy hrají prim. Nicméně i přes téměř čtyřminutovou délku na mě “We Were Made to Love You” působí spíš jako intro.

Pak jsou tu kytarové songy, které představují přesně to, co zrovna od Combichrist poslouchat nechci, protože je tucet skupin, jež industrial metal umí lépe, a protože Combichrist jsou mistři v něčem jiném. To je případ třeba trochu otravné halekačky “Maggots at the Party”, kde mě ta kytara doslova irituje, a jediný, kdo tuhle píseň trochu zachraňuje, je sám Andy LaPlegua se svým klasickým řevem v relativně chytlavém refrénu. Ještě hůř je na tom skoro až punková odrhovačka “Love Is a Razorblade”, kterou jsem okamžitě začal při poslechu přeskakovat… sorry, chlapi, ale takhle prostě ne. Suverénně nejhorší věc na “We Love You”. O trochu lepší je “Retreat Hell Part 1”, jež místy zní jako industriální patinou natřený stoner metal, ale pořád to prostě není ono.

Pak je tu pár pomalejších, uvolněnějších kusů, v nichž Combichrist rovněž nejsou zrovna mistři – stačí vzpomenout třeba na nezáživnou “Through These Eyes of Pain” z “Making Monsters”. Na druhou, i některé podobné skladby se skupině povedly, například titulní vál z “Today We Are All Demons”, v němž bylo cítit parádní napětí. “The Evil in Me” a “Retreat Hell Part 2” na novince ovšem bohužel opět patří do sorty těch slabších.

Zatím to vypadá na pěkný průser, takže abychom si trochu spravili náladu, pojďme se vrhnout na to pozitivnější, tedy ty povedené vály. Z těch, kde kytara hraje podstatnou roli, se povedla hned druhá “Every Day Is War”. Při jejím poslechu jsem si díky stavbě, elektronické složce i vokální lince ihned vzpomenul na hitovku “Get Your Body Beat” z “What the Fuck Is Wrong with You People?”, akorát doplněnou o kytaru, ale nakonec to ani tak nevadí, protože po úvodním umíráčku v podobě “We Were Made to Love You” dokáže “Every Day Is War” pořádně nakopnout. Dalším songem, v němž kytara zas tolik nevadí, je “Satans Propaganda”, v níž se trochu slabší kytarovější pasáže střídají s parádním aggrotechovým námrdem, takže ve výsledku je to oukej. Trochu mimo celkový výraz “We Love You” pak stojí ještě “Denial”, kde se rovněž střídají momenty s kytarou a bez ní, avšak zrovna zde mi to zní jako ozvláštnění nahrávky, takže je to také v pohodě.

A to nejlepší nakonec. Naštěstí se totiž urodilo i několik válů, které představují Combichrist přesně v té podobě, v jaké je chci slyšet. Sice i zde se sem tam ozve kytara, hraje však naprosto minoritní roli. A nutno dodat, že všechny tyhle kusy jsou opět naprostou trefou do černého, takže tím spíš je na nich vidět, že když se chce, tak to prostě kurva jde a je to pořád nářez jak dobytek. “Can’t Control”, “Fuck Unicorns”, singlová “From My Cold Dead Hands” a “We Rule the World Motherfuckers” jsou prostě ultimátní hity a obzvláště “We Rule the World Motherfuckers” se může bez problémů měřit s těmi nejkultovnějšími peckami z předcházející tvorby. Mimochodem… všímáte si, že jak se u Combichrist v názvu písničky objeví “fuck” v jakékoliv podobě, tak je to vždycky maximální bomba, jež vám ustřelí palici? Dokonce ani občasný závan dubstepu mě v těchto kusech nijak zvlášť neobtěžuje.

Celkově jsem z “We Love You” trochu rozpačitý. Na jednu stranu se mi moc nelíbí čím dál tím větší role kytary, na druhou stranu jiné skladby zase ukazují, že problém v zásadě není v samotné kytaře, protože se ji v nich podařilo zakomponovat tak, aby to pořád byli Combichrist a trhalo to koule, což je případ především “Every Day Is War” a vlastně i “We Rule the World Motherfuckers”, kde však má minimální zastoupení a ke slovu se pořádně dostane až v závěru a pomůže song vygradovat. Tímhle způsobem jsem klidně pro a vůbec mi to nevadí, právě naopak, ale věci jako “Maggots at the Party” nebo “Love Is a Razorblade”, v nichž i ta elektronika zní spíš rockově, mě s prominutím vyloženě serou.

Trochu se mi zdá, jako by se Combichrist trochu chtěli posunout ke kytarovějšímu zvuku, ale zároveň nechtěli tak úplně opustit svůj původní sound, výsledkem čehož je poměrně neucelená kolekce, v jejímž rámci vedle sebe stojí čisté kytarovky, aggrotechové šlehy a menší experimenty, díky čemuž je výsledek trochu rozhádaný. Finální hodnocení 6/10 obecně sice není žádný průser, ostatně pořád se mi lehce nadpoloviční počet songů upřímně líbí, ale když si vezmete, že předchozí alba jsou všechna na 8+, v některých případech dokonce devítkové záležitosti, je to znatelný pokles.

Posun industriální formace na pole metalu není ve své podstatě tak zavrženíhodná věc a zcela jistě existují případy, v nichž to dávalo smysl a mělo to opodstatnění (stačí vzpomenout třeba jenom drogové maniaky Psyclon Nine, o nichž se tu poslední dobou psalo celkem dost), ale zrovna u Combichrist bych byl upřímně rád, pokud by “We Love You” bylo v rámci tvorby kapely spíše experimentem. Dobře, chtěli si trochu zabejčit s kytarou a udělat nějaký ten metal, beru to, nicméně na příští desce bych uvítal, kdyby se Combichrist vrátili k čistému aggrotechu, který jim jde nejlépe a s nímž totálně nakopávají prdele.

Další názory:

Co se desky “We Love You” týče, v jejím případě hraje ve prospěch Combichrist jeden důležitý faktor – předchozí tvorbu těchto elektronických extrémistů prakticky neznám, takže z ní zákonitě nemůžu být tak na větvi jako kolega, a proto nehrozí ani žádné potenciální zklamání pramenící z jejího srovnávání s novinkou. A “We Love You” pro mě skutečně žádným zklamáním není. Je sice pravda, že ne všechno se mi na ní líbí a třeba dubstepový otvírák “We Were Made to Love You” nebo trošku podivný závěr v podobě “Retreat Hell Part 2” mě moc neoslovily, ale zbytek je prostě dobrá a místy dokonce úplně výborná muzika, která má pořádné koule a je zatraceně chytlavá. Ač jsem se toho předem trochu bál, “We Love You” mě baví s každým poslechem a jestli jsou starší desky fakt o tolik lepší, jako tvrdí H., asi mi nezbývá, než je trochu prubnout. Nezpochybnitelné kvality “We Love You” jsou totiž dostatečným příslibem mimořádných zážitků.
Ježura

Recenze

Hirax – Immortal Legacy

Napsat komentář
Hirax - Immortal Legacy
Země: USA
Žánr: thrash / speed metal
Datum vydání: 24.2.2014
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Black Smoke
02. Hellion Rising
03. Victims of the Dead
04. Thunder Roar, The Conquest, La Boca de la Bestia – The Mouth of the Beast
05. Earthshaker
06. Tied to the Gallows Pole
07. Deceiver
08. Immortal Legacy
09. S.O.W.
10. Violence of Action
11. Atlantis (Journey to Atlantis)
12. The World Will Burn

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Thrash metaloví veteráni Hirax sice začali brázdit kalifornská pódia jen o malou chvíli později než legendy jako Metallica, Slayer či Exodus, ale nikdy se jim nepodařilo dosáhnout věhlasu, který by byl hodný jejich hudební velikosti, protože snad jen s výjimkou v podobě poslední řadovky “El Rostro de la Muerte” se o jejich albech dá hovořit jako o stylových majstrštycích. Debutové album “Raging Violence” z roku 1985 je i po všech těch letech neuvěřitelná jízda, která se povede jednou za život, leckomu ani to ne. O rok mladší kraťoučký bratříček “Hate, Fear and Power” je důstojným pokračováním skvěle nastartované kariéry, která byla na více než dekádu v roce 1989 pozastavena z důvodu odchodu zakládajícího zpěváka Katona W. de Peny, jenž Hirax v roce 1986 opustil a po němž to s kapelou šlo z kopce. Trvalo to dlouhých jedenáct let, než se Hirax v roce 2000 po vrátili. Na plnohodnotný studiový návrat v podobě skvělého “The New Age of Terror” se sice čekalo další čtyři roky, ale stálo to za to. Sám toto album považuji za jeden z nejlepších thrashových opusů minulé dekády a nebýt zpraseného “El Rostro de la Muerte”, tak bych od letošní novinky “Immortal Legacy” čekal opět velké věci už v předstihu.

Šestá řadovka “Immortal Legacy” sice měla vyjít už loni na podzim, ale kapela její vydání odsunula a údajně šperkovala tehdy ne zcela dokonalý materiál. Což o to, je to sice klišé jako bič a beztak se nestíhalo, ale přiznávám, že na tohle se opět vyplatilo čekat, protože Hirax jsou zpět v působivé formě a při poslechu novinky mám pocit, že od svého návratu ještě nebyli silnější. Je fuk, že v sestavě krom de Peny nezůstal oproti klasické sestavě kámen na kameni, poněvadž skladatelské otěže vždy třímal v rukou právě tento nezaměnitelný pěvec. No, a protože jeho současní kumpáni drtí oldschool thrash metal přesně dle dobových archivů a vůbec to nezní zpátečnicky, protože Hirax před třiceti lety stáli u zrodu stylu, tak je vlastně už předem zaděláno na slušnou thrashovou jízdu pro fanoušky starých dobrých časů.

Přesně takové totiž “Immortal Legacy” je. Jako ze starých časů. Od zvuku, přes použité riffy až po hlas nestárnoucího de Peny, jenž zní pořád stejně nebezpečně, je tohle album, které moderní trendy neuznává. Celkem devítka regulérních písní z desky je možná jednotlivě lehce zaměnitelná, protože téměř po celou dobu se frčí v jednom rychlostním stupni, ale věřte, že jakmile dáte “Immortal Legacy” chvilku času, tak vám najednou necelých čtyřicet minut uteče mnohem rychleji. O jistou dávku překvapivých momentů by se měla starat intra “Earthshaker”, “S.O.W.” a “Atlantis (Journey to Atlantis)”, z nichž ani jedno není ničím jiným než oddalováním toho, na co se posluchač u Hirax těší, takže ta jsou pro mne nutným zlem. Přeci jen si člověk pouští Hirax kvůli thrashové bouři, kterou dokážou rozpoutat, takže nevěřím, že někomu nešmakuje úvod v podobě riffopalby “Black Smoke” a “Hellion Rising”, jež jsou stejně tak živelné jako přímočaré a hitové. Nemluvím však o hitovosti v tom špatném slova smyslu, nýbrž v tom, že není problém podlehnout nátlaku, který kapela spustí, a ještě si přitom užít zapamatovatelné refrény, v nichž se de Pena nebojí výšek a dopomáhá tak dosáhnout oldschoolové atmosféry, protože kdysi byl thrash jen rychlejší a tvrdší verzí heavy metalu, takže zpěváci se nebáli pěkně zvysoka zaječet. A de Pena se toho vážně nebojí, protože v takové “Hellion Rising” zní občas jako Rob Halford.

Protože album s přibývajícími skladbami neslevuje z nastavené laťky, tak klidně říkám, že “Immortal Legacy” nemá vatovitého momentu, kterým by se jen uměle natahovala stopáž. “Victims of the Dead” je sice kosmetickým zpomalením, ale vynikající rytmická kytara žene skladbu kupředu skoro stejně tak silně jako ultrarychlou titulku “Immortal Legacy”, jež se i díky velmi vysoce položené vokální lince zdá velmi neurvalá. Totéž platí o “Violence of Action”, která sází na skoro až punkově jednoduchou strukturu, která jede na jednom riffu, k němuž se v polovině přidá na chvíli Mike Guerrero z pozice sólového kytaristy a v refrénu pak dvojspřeží kopáků z nohou Jorge Iacobellise. Pokud jste někdy přemýšleli, jak by Hirax zněli, kdyby psali hity, tak je tady “Tied to the Gallows Pole”, která je ukázkou balance na pomezí thrash metalové živelnosti a melodické vlezlosti, jíž přináší variabilní a hlavně (v rámci svých hlasových schopností) melodický de Pena. Opět se tak opakuji a říkám, že žádnou vatu na “Immortal Legacy” nečekejte, protože v podobném duchu velebení jednotlivých skladeb bych pokračoval až do posledního kousku, což není nutné k tomu, abyste pochopili, že tohle album mě prostě baví.

Možná vám výsledné hodnocení na celkem obyčejnou thrash metalovou desku, která nepřináší ani ždibet ničeho nového, přijde vysoké, ale nejenže pro mě mají Hirax na “Immortal Legacy” takové nezaměnitelné kouzlo alb, na kterých jsem vyrůstal, takže pro něj mám menší slabost, hlavní je, že Hirax přináší velmi vyrovnanou kolekci písní, při nichž srdce nejednoho fanouška žánru pořádně zajásá. Pecka střídá pecku, de Pena je nabroušený stejně jako kdysi a z písní přímo dýchá energie, která řadu mladších kolegů, kteří hrají totéž, sfoukne jako svíčky, takže není co řešit.