 |
|
Země: Česká republika Tracklist:
II. Nirvana Hrací doba: 34:18 / 33:17 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
O věhlasu Cult of Fire nemá smysl dlouze psát, všichni víme, co pánové v poslední dekádě dokázali, a faktem jest, že bez kvalitních nahrávek by ten úspěch možný nebyl. „Triumvirát“ si v mých očích udržel pozici jedné z nejlepších blackmetalových nahrávek, co u nás kdy vyšly, a druhé „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ lze stále považovat za silné album. Čas se sice na něm dle mého názoru nehezky podepsal, ale chvíle, kdy se mi při poslechu vařila krev a vstávaly chlupy na těle, si pamatuji stále dobře. V následujících letech kvalita materiálu z pera Infernal Vlada poněkud kolísala, ale posluchač se i tak dočkal několika silných skladeb, a to jak v rámci Cult of Fire a Death Karma, tak i jinde. Namátkou bych třeba zmínil song „Sfúknutý plameň“ ze splitka „Grave of Fire, Seal of Stars“ nebo „Hřbitovní“ ze skvostné desky Černého kovu.
Doufal jsem, že Vlad pozvolna střádá to nejsilnější pro další dlouhou desku Kultu ohně a věřil, že ji prolne atmosféra navštívených Himálají či různé bláznivé zážitky z Indie. Vezmu-li recenzi dvojalba „Moksha / Nirvana“ za ten pozitivní konec, tak nelze nezmínit příjemný zvuk. Jak ze sluchátek, tak z beden různé kvality (od mrdek po fakt vymakanou sestavu) se muzika poslouchala příjemněji než kdy dřív. Natlakovaný zvuk dřívějších LP mě moc nevytáčel jako některé, ale ta změna k lepšímu je neoddiskutovatelná a zřejmá. Bicí i kytary hřejí, a když se k základu přidají parádní aranžmá (ať už klávesová, vokální nebo jiná), tak mám pocit, jako bych poslouchal nějakou vymazlenou progrockovou desku. To byl aspekt, který mě motivoval v posleších vytrvat, když jsem hledal, čím by si mě hudba mohla získat.
Jedním z problémů je ten, že když se Cult of Fire feelingem a „ideologicky“ odklonili od fundamentů blackmetalového žánru (na Bandcampu není tag vedic metal asi jen ze srandy), tak stále operují s těmi nejjednoduššími žánrovými prostředky, čímž jen vynikne impotence riffů a bicích. Na celkové ploše 70 minut je velmi málo motivů, které by ve mně dokázaly vyprovokovat nějakou niterní reakci. A když už se nějaký najde, tak skladba jako celek moc nefunguje, neboť ji dojebává nějaký kolotočářský riff o ničem. Škoda, „Buddha 4“ nebo „Har Har Mahadev“ by jinak mohly patřit k tomu nejlepšímu, co jsem od Cult of Fire slyšel. A když mám před očima názvy dalších skladeb, výrazné pasáže si vybavuji jen ztěžka. Což je dáno jejich absencí, nikoliv mou nepozorností. Některé songy jako „Zrození výjimečného“ nebo „(ne)Čistý“ určitě mají potenciál bodovat naživo, ale lidi stejně budou čekat, až kapela zahraje třeba „Závěť světu“.
Během těch desítek poslechů jsem občas dělal doslova psí kusy, abych dojem hudby co nejvíce umocnil. Já si totiž „Moksha / Nirvana“ užít chtěl. Jenže i sledování říčního toku pod vlivem látek, které obvykle hudební prožitek posilují, bylo záživnější než poslech samotný. No a nucené střízlivé poslechy s jakoukoliv mírou soustředění hudbě zlomily vaz úplně, protože to začaly vystupovat na povrch i další neduhy. Například texty. Ty sice v podání Cult of Fire nikdy nebyly žádná extratřída, ale nyní jsou bohužel degradovány někam na úroveň dětských říkanek. Devilish a jeho hnusný hlas to sice ještě jakžtakž zachraňuje, ale jinak bída. Určitě jsem nečekal sloh, jak z Minaříkovy „Besedy bohů“, ale texty mě nakonec začaly mrzet víc než fádní hudba.
Možná by se slušelo rozebrat, čím se obě alba od sebe liší, nějaké poznámky bych k tomu měl, jenže před dokončením recky, jsem si obě desky pustil zas a prostoupila mnou taková indiference, až mě přešla chuť. „Moksha / Nirvana“ není žádná katastrofa, vlastně se jedná o obyčejný tuzemský průměr se zajímavým zvukem, který by mohl něco nabídnout nenáročným fanouškům devadesátkového melodického black metalu, případně těm, kteří se pro žánr nadchli třeba díky Mgła, Sargeist nebo Uada. Jenže nebýt kapelního věhlasu, jenž byl nabyt právem, tak po tomhle vydání neštěkne ani pes ze skládky u Dillí.