Archiv štítku: viking / black metal

Fortíð – Pagan Prophecies

Fortíð - Pagan Prophecies
Země: Island / Norsko
Žánr: viking black metal
Datum vydání: 24.8.2012
Label: Schwarzdorn Production

Tracklist:
01. Pagan Prophecies
02. Spirit of the North
03. Electric Horizon
04. Lesser Sons of Greater Fathers
05. Sun Turns Black
06. Ad Handan
07. Endalok

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Skupina Fortíð vznikla původně na Islandu jen jako jednočlenný projekt jistého Eldura, jenž nahrál první tři desky – které jsou vzájemně silně provázané jedním konceptem, postaveném na básni “Völuspá” – na svou vlastní pěst jen s minimálním přispěním několika hostů. Ovšem od roku 2008, kdy se Eldur odstěhoval z Islandu, se Fortíð prezentují jako norská kapela. Právě v Norsku dal Eldur dohromady také stálou sestavu, díky čemuž do té doby jednočlenný projekt povýšil na regulérní skupinu. Čtvrtá deska “Pagan Prophecies”, jež je předmětem naší dnešní recenze, je tedy vlastně pro Fortíð doslova novým počátkem – tentokrát to však není klasický reklamní kec, nýbrž holý fakt. “Pagan Prophecies” je prvním albem Fortíð, které není svázáno pevně daným konceptem a které bylo nahráno ve více lidech, ne jen v režii samotného Eldura. Přímo se tedy nabízí otázka, jestli se to nějak projevilo i na hudebním směřování Fortíð

Odpovědět na tuto otázku je ovšem nakonec mnohem lehčí, než by se mohlo zpočátku zdát – ne, v podstatě se výše popsané změny v pozadí Fortíð na samotné hudbě neprojevily, z čehož lze prostým selským rozumem usuzovat, že Eldur stále třímá otěže Fortíð pevně ve svých rukou. Avšak jistě bude stát za zmínku, v jakémže stylu se to tedy Fortíð vlastně pohybují, poněvadž se jistě najdou tací, kteří neměli tu čest s ani jedním dílem z trilogie “Völuspá”, ačkoliv jisté indicie jistě poskytl už název “Pagan Prophecies” a koncepční zaměření prvních tří počinů. Omáčku ale stranou, řekněme to na rovinu – Fortíð hrají cosi na pomezí viking metalu a black metalu, přičemž – jak už to tak u podobných záležitostí bývá – největší důraz je kladen na atmosféru. To platilo na starších počinech a platí to i nyní v případě “Pagan Prophecies”.

První dvě desky “Völuspá Part I: Thor’s Anger” a “Völuspá Part II: The Arrival of Fenris” považuji za opravdu výtečné záležitosti. Sice poněkud minimalistické, mnohdy i trochu monotónnější a po zvukové stránce ne úplně kvalitní (to platí zejména o “Völuspá Part I: Thor’s Anger”), přesto se jim oběma bezezbytku dařilo to, oč v podobné muzice běží především – vykouzlit působivou atmosféru. V tomto ohledu obě zmíněná alba s přehledem triumfovala. Se třetím “Völuspá Part III: Fall of the Ages” přišlo zcela jasně slyšitelné zlepšení jak co do zvuku, tak co do muzikantských schopností, jenže nějakým způsobem mi přišlo (nejednomu velice povedenému momentu navzdory), že se z hudby Fortíð se třetí nahrávkou jaksi vytratil onen feeling, který ani jedné starší fošně rozhodně nechyběl. Ačkoliv jsem určitě člověk, jenž dá vždy přednost hutné atmosféře s horším zvukem před plošší hudbou s dobrou produkcí, neženu to do takového extrému jako někteří, kteří cokoliv s lepším zvukem považují za škvár, tudíž můj problém určitě není v tom, že Fortíð začali znít na “Völuspá Part III: Fall of the Ages” profesionálněji; prostě a jednoduše mi to album už nepřišlo tak silné, přestože se jistě i tu našly velice slušné kusy (mohu vzpomenout třeba závěrečnou desetiminutovku “Framtíð”). V případě “Pagan Prophecies” jsem doufal, že se s jejím příchodem ukáže, že “Völuspá Part III: Fall of the Ages” byla jen jednorázová slabší chvilka a že se hudba Fortíð vrátí zpátky k vysoké kvalitě se silnou atmosférou…

Bohužel se to ne úplně povedlo. “Pagan Prophecies” totiž trpí podobným problémem jako “Völuspá Part III: Fall of the Ages”. Ve svém jádru to rozhodně nejsou špatné desky, určitě mají svou kvalitu a zcela jistě se na nich najdou i velmi silné pasáže, jako celek však nemají takovou sílu jako “Völuspá Part I: Thor’s Anger” a “Völuspá Part II: The Arrival of Fenris”. Řekl bych, že do jisté míry to bude jistě i tím, že na obou pozdějších albech, včetně toho novinkového, je větší podíl rychlých a agresivnějších songů, což by sice samo o sobě ještě nebylo špatné, ale Fortíð mi vždy přišli nejsilnější právě v těch pomalejších a monotónnějších plochách, nehledě na fakt, že tímto přechodem na rychlejší podobu jaksi částečně ztratili svou tvář.

“Pagan Prophecies” tohle jenom potvrzuje. V rychlejších momentech jsou sice Fortíð dobří a rozhodně jim nechybí nápady, poslouchá se to výborně, ale když se pustí do středního tempa, je ta muzika – nebojím se říct – o třídu výše. Stačí porovnat úvodní titulní věc, jež se nese v téměř celé své délce v rychlých obrátkách, s druhou “Spirit of the North”, která naopak začíná vskutku výtečným pomalejším riffem, do něhož se navíc noří perfektní vyťukávání na klávesách – ten rozdíl je opravdu znatelný.

Přes to všechno, co jsem doposud řekl, bych ale stále nechtěl vzbudit dojem, že je “Pagan Prophecies” špatným albem, protože jím není. Určitě se zde najdou i hodně dobré skladby, vypíchnout lze třeba již zmiňovanou “Spirit of the North”, která jistě patří k vrcholům “Pagan Prophecies”. Silné momenty má jistě i nejdelší a nejrozmanitější “Ad Handan”; z těch rychlých se mi jako nejpovedenější jeví vichřice “Sun Turns Black” se skvělou atmosférickou pasáží ve svém středu. Atmosféru jistě nepostrádá ani kvalitní outro “Endalok”.

Na závěr bych chtěl dodat snad už jen to, že ačkoliv recenze možná ve výsledku vyznívá trochu negativním dojmem, stále Fortíð považuji za dobrou kapelu, stále jsem nad nimi nezlomil hůl a stále doufám, že v budoucnu ještě nahrají výborná alba, i když do té doby budu dávat přednost starší tvorbě. Na druhou stranu je tu ale fakt, že spoustě lidem ony první dvě desky “Völuspá Part I: Thor’s Anger” a “Völuspá Part II: The Arrival of Fenris” díky undergroundovějšímu zvuku a celkově ne tak “přátelskému” vyznění nemusí vůbec sednout a budou na tom přesně opačně než já, tj. že si radši poslechnou “Völuspá Part III: Fall of the Ages” nebo právě “Pagan Prophecies”. A ono vlastně proč ne, jelikož – jak již bylo řečeno – špatné nahrávky to vlastně nejsou a sám zcela upřímně říkám, že kdybych neměl zkušenost se starou tvorbou, hodnotil bych “Pagan Prophecies” určitě výše.


Vintersorg – Orkan

Vintersorg - Orkan
Země: Švédsko
Žánr: viking / folk / progressive metal
Datum vydání: 29.6.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Istid
02. Ur stjärnstoft är vi komna
03. Polarnatten
04. Myren
05. Orkan
06. Havets nåd
07. Norrskenssyner
08. Urvädersfången

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Kdo se alespoň okrajově zajímá o skandinávskou post-black metalovou a progresivní scénu, ten určitě se jménem Vintersorg minimálně přišel do styku. Pro ty ostatní – za tímto pseudonymem se skrývá multiinstrumentalista Andreas Hedlund, který patří k těm muzikantům, kteří mají co do činění s většinou žánrových kapel, co jich tato scéna jen nabízí. Jméno Vintersorg se však skloňuje také ve spojitosti s projektem, pod jehož hlavičkou s Hedlundem již dlouhých třináct let spolupracuje kytarista Mattias Marklund. A jako už v minulosti pětkrát, tihle dva pánové dali hlavy dohromady a výsledkem je album “Orkan”, které po pouhém roce navazuje na svého předchůdce “Jordpuls”.

A ještě než se pustím do samotné novinky, pokusím se trochu nastínit, z jaké pozice vlastně hodnotím, protože mám dojem, že to bude mít na závěrečný verdikt podstatný vliv. Tak předně – Vintersorgovy hudby jsem si vždy nesmírně vážil od doby, kdy mi učarovala deska “Cosmic Genesis”. To však nic nemění na tom, že další průzkum početné diskografie vždy ztroskotal na tom, že jsem tu kterou ukázku buď nebyl s to pojmout, nějak mi neseděla, nebo to byl mix obou těchto důvodů. Proto u mě celkem propadla i tehdy aktuální deska “Jordupls”, jíž jsem marně porovnával s “Cosmic Genesis”, kterou jsem si mezitím prakticky idealizoval a čekal, že se ostatní Vintersorgovy počiny ponesou v podobném duchu. Jenže časy se mění, a když jsem si “Jordpuls” pustil znovu, najednou to začalo fungovat, a to z jednoho prostého důvodu – nesrovnával jsem s “Cosmic Genesis”, protože mi došlo, že i při zachování typických poznávacích znaků Vintersorgovy tvorby jde o tak odlišné desky, že jejich vzájemné srovnání je dost bezpředmětné. A stejně nešťastně jsem nahlížel i na “Orkan”, než jsem se oprostil od stigmatu “Cosmic Genesis”

Jaké tedy “Orkan” předsudky nezatíženou optikou vlastně je? Jednoznačným jednotícím prvkem je sound alba, který vychází z “Jordpuls”. Tento základ novinka decentně, leč znatelně rozvíjí a vrchem přidává vlastní typické znaky, které zajišťují svébytnost, takže stačí pár minut a člověk, který má jakýs takýs přehled o posledních Vintersorgových albech, dovede bezpečně případnou ukázku zařadit. Nevím, jak to přesně popsat, ale je to slyšet všude – v melodiích, stavbě riffů, zvuku kytar… Jasný Vintersorg, ale je to zase trochu jinačí. Dobrou zprávou tedy je, že Vintersorg nestojí na místě a pořád se vyvíjí. Na druhou stranu si dovedu živě představit, že to asi nebude úplně všem po chuti, protože drtivá většina skladeb, které jsou na “Orkan” k nalezení, je leccos, jen ne chytlavá na první poslech. A kdybych mě vynášet soudy právě po první poslechu, asi by to nebyla žádná sláva, protože bych musel popisovat album, kde se kytary často tlučou s klávesami, občas do toho zasáhne mírně řečeno zvláštní zpívaná melodie a pár zajímavých momentů to určitě nezachrání. To bych však udělal velkou chybu, protože bych opomenul některé skvostné harmonie, které není vůbec jednoduché objevit, naprosto exkluzivní přechody mezi různými částmi skladeb, parádní melodické obraty a vůbec spoustu drobných detailů, které posouvají celé dílo na další úroveň.

A jsou to právě tyhle detaily, nenápadné drobnosti a chytré postupy, které sice netlučou do očí, ale kterým “Orkan” vděčí za moji přízeň. Vintersorg sice experimentuje, pouští se do velmi odvážných producentských pokusů skladatelských etud, u kterých nemá jistotu, že na ně lidé zaberou, neštítí se melodií, které mu ortodoxní metalisté asi budou mít za zlé, a občas to dokonce zní, že opravdu trochu přestřelil, ale stačí věnovat téhle muzice trochu více pozornosti a najednou začnou vyplouvat na povrch drobnosti, které sice nevydrží v permanenci nikterak dlouho, ale posluchače naplní uspokojením, které vystačí, než přijde další taková drobnost. A může to být opravdu cokoli – ať už nepatrný příspěvek flétny, pomalu jazzové sólo nebo jemný ženský vokál (který si střihla Vintersorgova dlouholetá kolegyně z kapely Otyg, Cia Hedmark). No, a když si vezmete, že vedle detailů funguje i zbytek alba dobře, místy skvěle, není důvod k nespokojenosti.

A víte, co je na tom všem největší paradox? Když o tom tak přemýšlím, všechna ta nejistota, kterou jsem ve vztahu k “Orkan” donedávna trpěl, všechny ty místy zvláštní melodie a všechny ty podivné a na první poslech nikterak zdařilé momenty nebo celé pasáže nakonec v kontextu celku dávají dokonalý smysl. Jsou totiž zdrojem jedinečné atmosféry, kterou album oplývá a která (alespoň myslím) je tím, čeho chtěl Vintersorg dosáhnout. Je to atmosféra divoké přírody, živoucí a nespoutané energie, a když jí člověk dá šanci, z dříve nenápadných náznaků vyroste v mocnou složku, která nakonec celé album definuje. Právě to je ta odlišnost proti předchozím Vintersorgovým albům a nyní již nemám sebemenších pochyb, že to ani náznakem není změna k horšímu. Pánové Hedlung a Marklund předvedli, že je na ně spoleh, a to i v případě, kdy mají na skládání poměrně málo času, který je navíc omezen Vintersorgovým angažmá v dalších kapelách a projektech, Borknagar především. Pokud se tedy vyvarujete nemístného srovnávání a k “Orkan” přistoupíte jako tabula rasa, dříve nebo později uznáte, že máte co do činění s vyzrálým dílem velmi nadaných skladatelů, jakých po světě nechodí zas tak moc, takže by byla náramná škoda nechat se od jejich tvorby odradit povrchními prvními dojmy.


Ereb Altor – Gastrike

Ereb Altor - Gastrike
Země: Švédsko
Žánr: viking / black metal
Datum vydání: 29.6.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. The Gathering of Witches
02. Dance of Darkness
03. Dispellation
04. Boatman’s Call
05. The Mistress of Wisdom
06. I djupet så svart
07. Seven

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Ereb Altor jsou svým způsobem docela zajímavé uskupení. Ve skutečnosti jde o vedlejší projekt Cristera “Matse” Olssona a Daniela “Ragnara” Bryntseho ze švédské doom metalové kapely Isole (oba se jen tak mimochodem kdysi dávno podíleli i na dnes již v podstatě zapomenutém folk rockovém projektu Februari 93 – moc zajímavá muzika, vřele doporučuji), který vznikl se zcela s jasným cílem, jímž se oba protagonisté nikdy příliš netajili (a ono vzhledem k muzice na prvních dvou deskách by to ani nemělo cenu tajit) – jakožto pocta nesmrtelné legendě Bathory. Není sebemenších pochyb o tom, že Quorthon, hlavní a jediná postava Bathory, byl hudební génius, který naprosto zřetelně ovlivnil celou jednu generaci hudebníků, změnil vnímání metalové hudby a sám jediný v podstatě položil základy hned dvěma hudebním žánrům – black metalu a viking metalu. Když se nad tím ovšem člověk, pod hlavičkou Bathory sice vyšlo celkem dvanáct desek, avšak těch opravdu stylotvorných zas až tolik není – v případě black metalu tři, jedna na půl cesty mezi black metalem a viking metalem a dvě viking metalové. Poté už to bylo s výjimkou třetího viking metalového opusu “Blood on Ice” malinko rozpačitější, přišlo nepříliš pochopené uhnutí směrem k thrash metalu, experimentování s rockem v rámci vlastních sólovek, a v době, kdy se se ságou “Nordland” začala hudba Bathory pomalu oklikou vracet do vod epického viking metalu, Quorthon zemřel. Avšak vzhledem k tomu, jak famózní počiny Bathory byly (teď tedy vzhledem k tématu naší recenze mluvíme pouze o krátkém úseku v podobě “Hammerheart” a “Twilight of the Gods”, v o něco menší míře ještě o “Blood on Ice” a “Blood Fire Death”) a jak málo jich bylo, není divu, že vznikají skupiny vzdávající hold této legendě hraním vlastní tvorby ve stylu Bathory z přelomu 80. a 90. let…

Jednou z těchto tributních skupin byli svého času i Ereb Altor, které zmiňovaní dva členové Isole přivedli k životu právě jako poctu Bathory. V tomto duchu se nesla obě první alba “By Honour” (2008) a “The End” (2010). Je pravda, že “The End” sice bylo slušné, ale nebylo zas až tak skvělé, zato debut “By Honour” byl bez přehánění fantastický a na dávný odkaz Bathory navazoval vskutku důstojně, z desky byl cítit nekritický obdiv k legendárnímu dílu Quorthona a snaha připomenout jednoho hudebního génia, který vlastně vzhledem ke kvalitám své hudby a svému významu pro celý metal nebyl nikdy dostatečně doceněn.

Nyní ovšem přichází třetí deska Ereb Altor s názvem “Gastrike”. Již dopředu oba hlavní protagonisté vzkázali, že tentokrát půjde o krok trochu jiným směrem, jelikož dvakrát již stačilo, a pokud by dál měli pokračovat v tomto tributu Bathory, existence Ereb Altor by začala postrádat jakýkoliv smysl – a to já osobně považuji za velice chvályhodné, že se na celou věc hudebníci dokážou podívat s rozmyslem a uvědomit si, do jaké míry je to ještě pocta a kdy už začíná rozpačité kradení, a přestat v té pravé chvíli, než stačí dojít na dohled tomu druhému. Tím pádem nám tu však vyvstává docela logická otázka – co tedy vlastně “Gastrike” nabízí?

Ze všeho nejprve je nutné zmínit fakt, že je na “Gastrike” opravdu cítit posun do mírně odlišných vod. Samozřejmě stále v rámci formy, která se dá bez problému označit jako viking metal, přesto je progres znatelný. Pranic to ovšem nezměnilo na tom, že Quorthonův duch je v hudbě Ereb Altor stále hmatatelný. Nicméně je zde odkaz Bathory v poněkud jiné podobě – už to není nefalšovaný obdiv kapely, snažící se znít jako mistr, nýbrž jen pocit, že tvorba Bathory jsou ty kořeny, z nichž “Gastrike” vychází. Nádech Bathory slyšíte snad v úplně každé skupině, která má co dočinění s onou původní formou viking metalu, i když si jde třeba svou vlastní cestou – a právě to je nyní i případ Ereb Altor na desce “Gastrike”.

Oproti “By Honour” a “The End” tentokrát Ereb Altor zcela znatelně přitvrdili a zrychlili. Vlastně bych si dovolil tvrdit, že ten, kdo zná oba předchozí počiny, se podobně jako já při prvním poslechu lekne, jak moc se do toho Ereb Altor opřeli. Některé sypačky, které se v průběhu “Gastrike” objeví, jsou opravdu zuřivé a naprosto suverénně brousí až do hájemství čistého black metalu. A v kontrastu s tím občas vykouknou i dozvuky domovských Isole v několika riffech s výrazným odérem doom metalu. Přesto se nedá tvrdit, že by Ereb Altor absolutně rezignovali na to, co hráli na prvních dvou deskách, neboť onen výpravný epický nádech je zde slyšet neustále, byť je v některých skladbách docela málo znatelný, stále však takřka všudypřítomný. Všechny tyto tři tváře Ereb Altor se nyní na “Gastrike” potkávají – nikoliv však tím způsobem, že by se jedna střídala s druhou, jsou totiž zapuštěny naprosto přirozeně do sebe a vzájemně se proplétají. A nejlepší na tom je, že to ve výsledku skvěle funguje a že konečná podoba alba je opravdu skvělá. Ruku v ruce s tím se nese i další znatelný posun v porovnání s “By Honour” a “The End” – skladby na “Gastrike” jsou mnohem rozmanitější a proměnlivější.

Mezi nejsilnější písně bych určitě zařadil výtečné “Dance of Darkness” a “Dispellation”. První zmiňovaná se rozjíždí malinko doomově, aby se zanedlouho zvrhla v jednu z nejzběsilejších pasáží desky, nicméně po vichřici opět promluví pomalejší tempo a čistý chór přinese epičtější náladu. Oproti tomu “Dispellation” se již od počátku nese v hájemství viking metalu a možná neznatelněji připomíná předcházející tvorbu, avšak s tím, že tempo je stále poněkud rychlejší. Více méně celé “Gastrike” plyne v podobně proměnlivém duchu, aniž by se ale výsledek jakkoliv tříštil, pořád to bez problému drží pohromadě, což je vpravdě příjemné. Na druhou stranu ale tím, že nahrávka více méně jede v podobném stylu, rozhodně nemyslím, že by měla nudit. Naopak, ačkoliv se zpočátku “Gastrike” tváří jako trochu nenápadné album, nakonec se z něj vyklube záležitost, které člověk bez sebemenšího ostychu věnuje opravdu velké množstí času.

Ereb Altor

Pokud byl záměr Ereb Altor odpoutat se od onoho cejchu Bathory, nepovedlo se to úplně na sto procent, nicméně jak již bylo zmíněno, musela by kapela skočit do diametrálně odlišného žánru, aby tomu tak bylo. Pokud však bylo záměrem přestat být pouhou vzpomínkou na jednu legendu a jít svou vlastní cestou, pak “Gastrike” svůj účel plní naprosto dokonale. Na jednu stranu je to možná škoda, protože ono oživovat ducha Bathory také není zas taková sranda, Ereb Altor v tomto ohledu patřili mezi ty nejlepší a minimálně v případě debutu “By Honour” se jim povedlo se s mistrovým odkazem popasovat vskutku se ctí, přesto mi směr, jaký skupina na “Gastrike” nabrala, přijde naprosto logický, chápu jej a navíc se mi velice líbí. Ve skutečnosti je totiž “Gastrike” velice povedeným počinem, který navíc zcela jasně ukazuje, že budoucí existence Ereb Altor opravdu má smysl. Dokonce natolik, že bych si dovolil tvrdit, že kdybych si měl zvolit mezi Ereb Altor a domovskými Isole, asi bych dal přednost prvním jmenovaným. Vlastně jim už přednost dávám, jelikož se v mém přehrávači točí častěji. Avšak protože nepochybuji o tom, že vás vůbec nezajímá, co se děje uvnitř mé domácí výbavy, dodám nakonec, že pokud vám není cizí viking metal, který si tu a tam nezadá s black metalem či doom metalem, určitě se “Gastrike” uživí i ve vašem vlastním přehrávači…


Helheim – Heiðindómr ok mótgangr

Helheim - Heiðindómr ok mótgangr
Země: Norsko
Žánr: viking / black metal
Datum vydání: 1.4.2011
Label: Dark Essence Records

Tracklist:
01. Viten og mot (sindighet)
02. Dualitet og ulver
03. Viten og mot (stolthet)
04. Maðr
05. Viten og mot (årvåkenhet)
06. Element
07. Nauðr
08. Viten og mot (bevissthet)
09. Helheim 8

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

Norové Helheim, kterým už pomalu začíná táhnout na dvacet aktivních let na scéně, jsou právem řazeni mezi průkopníky viking metalu a stále patří mezi čelní představitele jeho původní formy. Tím nemám na mysli nějakou hudební zastydlost – zvláště pak ne v případě Helheim, kteří vždy vynikali velkým smyslem pro pokrok v rámci svých kořenů – ale spíše fakt, že nemají nic společného se současnou trendovou podobou stylu (fackuje mě hanba, že vůbec dávám Helheim a ty hopsa-hejsa srandičky do souvislosti jako jeden styl), dávají spíše přednost mrazivé a drsné muzice.

Je už mi to trapné to tu v recenzích tolikrát opakovat, naneštěstí je to však nutné, aby někdo nečekal nějaké směšné vychlastance s rohatou helmou. Pokud s Helheim doposud nemáte zkušeností, očekávejte syrovou hudbu, která rozhodně nemá daleko k black metalovému běsnění, avšak inteligentně pojatému, s myšlenkou a s atmosférickými i progresivnějšími výlety. Helheim jsou zkrátka všechno možné, jen ne hudebně zastydlá skupina, a když už přijdou s novým albem, fanoušci si mohou být jistí, že půjde o záležitost, která si nezaslouží nic menšího, než aby byla poslouchána stále dokola.

Novince “Heiðindómr ok mótgangr” předcházelo v loňském roce vydané minialbum “Åsgårds fall”, obsahující jednu skladbu z tehdy ještě připravovaného “Heiðindómr ok mótgangr”. EP zachycovalo progresivní choutky Helheim a nabídlo vskutku epický, na poměry skupiny velice netradiční materiál. Jak “Heiðindómr ok mótgangr” ukazuje, opravdu se jednalo pouze o experiment, jelikož samotné album se opět navrací do linie, na jakou jsou fanoušci Helheim zvyklí a kterou vyžadují, čili to, co jsem již popsal v prvním odstavci – velice chytře a nápaditě střižený viking/black metal. Je to dobře či špatně? Nebo dokonce krok zpátky? Dle mého názoru nikoliv. Už jen z toho důvodu, že i samotná normální a “neexperimentální” podoba hudby Helheim sama o sobě pod drsnou severskou náturou v sobě skrývá tolik experimentů, různých ozvláštnění, atmosférou nadupaných odboček a všeho možného dalšího, že i tak posluchači přecházejí uši.

Jestli něco nemám rád, je to popis jednotlivých písniček, ale co se dá dělat… rychle si prolítneme některé momenty, které by vám dle mého skromného názoru neměly uniknout. Hned úvodní opus “Viten og mot (sindighet)” nabízí několik opravdu skvostných momentů, které nemají daleko ke genialitě. A přitom se nejedná o nic složitého – v jednoduchosti je síla, jak se říká. Krátce po 50 vteřinách to začne. Nejdříve samotná kytara, poté se přidají i ostatní nástroje a zpěv a dusný úvod se záhy překlene v naprosto skvělý kousek. Helheim vás hned ze začátku namlsají, ale rozhodně stojí zmínit to, že ani zbytek “Heiðindómr ok mótgangr” nezůstává pozadu.

“Dualitet og ulver” již můžete znát z klipu (je to právě onen song, který se objevil již na “Åsgårds fall”), takže ji taktně přeskočíme. Vlastně ne, nepřeskočíme… jednak mi to nedá nezmínit, že mi “Dualitet og ulver” v mnohých ohledech silně připomíná tvorbu Helheim okolo roku 2000 – připomíná v tom dobrém slova smyslu; jednak je dozajista zajímavá tím, že v ní lze slyšet hostujícího HoestaTaake, resp. jeho nezaměnitelný vokál. Přesuňme se však už ke čtvrté “Maðr”. Ta je totiž možná tou nejrozmanitější položkou “Heiðindómr ok mótgangr”. Začíná jako black metal ve středním tempu, rozhodně tak však neskončí. Když vynecháme výtečný refrén, zlomí se skladba v polovině v jednu z nejprogresivnějších pasáží alba, která graduje až do působivého závěru. Podobně je na tom i “Element” jen s tím rozdílem, že u ní je klidnější první polovina a až ta druhá nabízí riffové hradby. Oproti tomu třeba taková “Viten og mot (årvåkenhet)” patří mezi ty ostřejší kousky. Úvod je čistá black metalová sypačka…

To bychom měli probranou strukturu skladeb (a to ještě ne všech), ale teď si představte, že “Heiðindómr ok mótgangr” je dále neskutečně propracovaná i po vokální stránce, a to i přestože ten black metalový krákorák převažuje; avšak nechybí i nádherná kytarová sóla a mnoho dalších lahůdek. Nemám snad ani to srdce vám to všechno vykecávat – už jen protože právě to postupné objevování a prokousávání se deskami Helheim je jedna z nejlepších věcí na poslechu těchto norských válečníků. Alespoň v mém případě tomu tak je. Shrnul bych to alespoň tak, že Helheim rozhodně hrají tak, že to člověka nesmírně baví poslouchat a i novinka “Heiðindómr ok mótgangr” je toho nesporným důkazem. Pokud nejste zasvěcení a chcete vědět, jak “má znít” pořádný viking metal, Helheim jsou jedni z nejlepších možných průvodců po norských fjordech. Opět další výtečný opus!