Země: Velká Británie Rok vydání: 2020 Žánr: werewolf horror Originální název: A Werewolf in England Režie: Charlie Steeds Hrají: Reece Connolly, Tim Cartwright, Natalie Martins Hrací doba: 84 min

(Budou spoilery.)

V loňském roce jsem měl tu čest s několika vlkodlačími horory, ale typicky jsem odcházel spíš zklamaný. Buď měly potenciál, jejž se nepodařilo naplnit („The Wolf of Snow Hollow“), anebo šlo o čistokrevnou blbost („I Am Lisa“). Nejlépe pro mě dopadl paradoxně ten zcela jasně nejlevnější a dle standardních měřítek nejhloupější. Nicméně já jsem nikdy neměl potřebu se řídit dle standardních měřítek a béčkovou zábavu považuji za tu nejlepší možnou zábavu. A vůbec se za to nestydím!

Jak už tomu v podobných případech běžně bývá, objektivně vzato je „A Werewolf in England“ strašná blbost. Ale právě v tom tkví to kouzlo i krása. Tenhle biják toho sice na rozpočtu moc nepobral a obecně má hromadu nedostatků, ale svou levnost a své problémy vyvažuje nadhledem a nadšením. Obojí se navíc výsledku dostává v míře vrchovaté, takže o zábavu bude postaráno.

Hned font během úvodních titulků ukáže, že „A Werewolf in England“ možná vyšlo v roce 2020, ale srdcem patří do minulosti a vzdává hold hororům od Hammeru. Tomu ostatně odpovídá i stylizace, zasazení do minulosti i práce s klasickými atributy žánru. Jak už ale padlo, přidává k tomu i nadhled a béčkovou vynalézavost. Vezměte si třeba plakát – ten se skutečnou podobou „A Werewolf in England“ nemá vlastně nic společného, protože Londýn tenhle biják neviděl ani zdálky.

Každopádně, hlavními protagonisty jsou Archie Whittock a Horrace Raycraft. Prvního čeká poprava za vraždu a druhý se jakožto orgán stará o jeho převoz k soudu. Na noc se společně s kočím uchýlí do hostince The Three Claws a ráno hodlají pokračovat v cestě. Noc ale bude mnohem delší a krvavější, než si představovali. Nebudeme to zdržovat – pajzl vezme útokem trojice vlkodlaků. Jako večeře jim dále může posloužit dvojice místních holek, další hosté v podobě kněze a ochlasty a svou roli v celé story sehrají i trochu divní majitelé ubytovacího zařízení.

Na to, že se film jmenuje „A Werewolf in England“ a je to taková bejkárna, tak si vlkodlaci dávají dost načas a objeví se až ve druhé polovině bijáku. Neznamená to ale nutně, že byste se v té první měli nudit. Už zde totiž dojde na nějaké ty rozčtvrcené lidi nebo vytříbený humor typu kopání do koulí, polévání lidí bažantem plným chcánek a tak dále. Jednoduše labužnická záležitost. Místy se ovšem „A Werewolf in England“ snaží být „over the top“ až příliš křečovitě. Například dojde na bitku na úzké chodbě, kde jsou k dispozici nože, sekera a pistole, a přesto všichni máchají a střílejí úplně mimo a chovají se jak naprostí vymaštěnci, díky čemuž pak scéna působí zbytečně natahovaně (protože kdyby někdo uměl střílet, tak by měl vyřešeno za půl minuty, že jo).

No, po dalším nákladu nějakého kecání konečně přijdou na řadu vlkodlaci a hned se uvedou na scénu vytrhnutou páteří. Samotné masky se docela povedly. Jistě, na první pohled lze poznat, že je to chlápek nacpaný v latexovém obleku, ale nevadí. Horší mi přijde, že vlkodlaci vypadají mnohem víc cool na fotkách než v samotném filmu. Jakmile se totiž začnou pohybovat… no, chodí jak namrdaní kačeři a když stojí na místě, tak se divně pohupují.

Což ale neznamená, že by s nimi nebyla sranda. „A Werewolf in England“ se jako správný laciný brak nebojí krve a nejen jí. Jestli jste někdy toužili v nějakém bijáku vidět, jak vlkodlak někomu posere hlavu, tak právě „A Werewolf in England“ vám tohle specifické přání splní. Vlkodlačí průjem jsem od toho fakt nečekal, ale o to víc jsem si pak z toho odjebal dekel smíchem, takže můžu vřele doporučit! Už jen kvůli tomuhle stojí film za vidění.

Těch různých vtípků se ovšem v „A Werewolf in England“ najde ještě víc. Například se do toho podařilo nacpat i menší parodii na „The Addams Family“. Nemůžu vám ale lhát – vlkodlačí průjem už nic nepřekoná.

„A Werewolf in England“ mě každopádně potěšil. Určitě se nejedná o skutečně dobrý snímek, ale prahnete-li po přepáleném brakovém nářezu, tak tenhle kousek rozhodně hrdě poslouží. Kdyby tohle někdo natočil v osmdesátkách, tak se to dneska uctívá jako kultovní perla.