Země: Velká Británie / USA Rok vydání: 2018 Žánr: biography / drama / musical Originální název: Bohemian Rhapsody Český název: Bohemian Rhapsody Režie: Bryan Singer Hrají: Rami Malek, Lucy Boynton, Gwilym Lee Hrací doba: 134 min Odkazy: web / twitter Zdroj fotek: IMDb.com

Náplní našeho filmového koutku jsou nejčastěji kultovní série, béčkové horory, zapomenuté zvrhlé klasiky a spousta jiných lahůdek pro filmové bonvivány, ale občas dojde i na novinky a zrovna dnes tu máme „Bohemian Rhapsody“. Společné má s tímto webíčkem to hlavní – hudbu. S „Bohemian Rhapsody“ se asi nešlo od uvedení do kin, a vlastně ani předtím, nesetkat. Poměrně záhy byl film návštěvníky stavěn do pozice – kdo neviděl, jako by nežil – a vesměs se o něm mluví v superlativech.

Netvrdil bych o sobě, že jsem zrovna skalní příznivec Queen, ale s jejich tvorbou a historií jsem seznámen důkladně. Co je ale pro zhodnocení filmu „Bohemian Rhapsody“ nejdůležitější, je oprostit se od hodnocení Queen, potažmo Freddieho Mercuryho jako skupiny, interpreta. Zkrátka tady nehodnotíme jejich hudbu, jejich přínos, zásluhy, nic takového, ale čistě jenom práci herců, scénáristů, producentů a všech ostatních. To by mělo být zcela jasné, avšak jak vidno mnohým není.

Z počátku si bylo třeba zvyknout na předkus hlavního protagonisty Ramiho Maleka, kdy jsem víc než jeho herecký um se strachem sledoval, aby mu ty zuby někde nevypadly, ale jak se brzy ukázalo, Malekův výkon je hodně věrný a celý film graduje. V pozdějším období, s kratšími vlasy a knírkem se mi líbil čím dál víc, a když k tomu přidal všechny ty signifikantní pohyby a gesta, sedělo to takřka dokonale. I ostatní herci, hlavně představitel Briana Maye, Gwilym Lee, se povedli.

Film průběžně doplňují prostřihy z koncertních vystoupení, líbily se mi občasné vtipné štěky, scény ze studia, skládání stěžejních skladeb nebo vyjednávání s vydavateli. Právě záběry z koncertů mají nejlépe zvládnutou atmosféru, ale za to filmaři vděčí jenom a pouze Queen. Okolní dění a osobní život Mercuryho tuto vlastnost postrádají. Náznaky byly, třeba po složení „Another One Bites the Dust“, kdy se na chvíli děj přesunul do klubových prostorů, ale vše bylo spíše pro ilustraci než hlubší záměr. Vtáhnutí diváka do minulých dekád, jako se to povedlo třeba seriálu „Vinyl“, se tu nekoná. Osobní život Mercuryho je jen takové opatrné našlapování. Je tu kladen důraz na platonickou lásku k Mary Austin, zmiňovány jsou jeho kořeny a důležitost rodiny, ale homosexualitu reprezentují vlastně jen dva milenci a krátká epizoda dovádění v Mnichově. Jeho živelný charakter je pak naznačen jedním večírkem, na kterém je pro jasný kontrast zbytek kapely za největší slušňáky. Dotáhnout se to snaží všudypřítomné kočky a propracované kostýmy, což je fajn, ale v této rovině bych čekal daleko větší invenci.

Zvolením si za předlohu takovouto všeobecně známou kapelu přinese automaticky pozornost a o zájem je tak předem postaráno. Z filmu je ale až nepříjemně znát, jak je točen na jistotu, což je jedno z hlavních mínus. Tvůrci až příliš spoléhají na sílu písní Queen a na popularitu Mercuryho. Možná proto nechtěli producenti přijít s osobitější adaptací, která by dost možná přišla s původně zamýšleným Rkovým ratingem a Sashou Baronem Cohenem jakožto Mercurym. Vše je příliš uhlazené, snaží se neprovokovat, chybí tomu odvaha, zkrátka ten hollywoodský obal „Bohemian Rhapsody“ ubližuje.

Dalším mínusem jsou zásahy do historie. Čert vem časové nepřesnosti ve skládání písní, pořádání koncertů, reálnost vedlejších postav, a další podobné věci. I ten způsob seznámení Queenů bych z důvodů stopáže přešel, ale proč si musí vymýšlet konflikty mezi členy Queen a následnou, vypadá to několikaroční pauzu kapely? A proč musí Mercury oznamovat v roce 1985 onemocnění AIDS? Tomu velkolepému finále v podobě vystoupení na Live Aid si zkrátka šli hodně naproti.

Samozřejmě vím, proč si to vše navymýšleli. Vždy jde jen o jedno, vyždímat diváka co nejvíce. Zkrátka je potřeba nějaký zvrat, a když žádný není, tak si ho vymyslím. Celý pohled na závěrečný koncert je tím daleko více posilněn a neznalí pak obdivují kapelu zpět pohromadě a drží palce nemocnému Mercurymu ve fenomenálním výkonu, zatímco jsou na plátně detailní záběry do davu na snad všechny lidské rasy i věkové kategorie, a nemůže chybět ani nadšený sekuriťák pod pódiem.

I když to tak teď nemusí vypadat, i přes tento balast se stále jedná o dobrý film, u kterého jsem se bavil. Než to začalo spadat do melodramatu, byl dokonce víc než dobrý, ale netřeba z toho dělat takovou senzaci, přeci jenom nalajnované to bylo víc než jasně. Není určen skutečným fanouškům kapely, ti budou pravděpodobně zklamáni, a zároveň ani těm, co se chtějí něco nového dozvědět. Spíš si ho užijí ti, co od Queen znají pár hitů a chtějí silný hollywoodský příběh. Bohemian Rhapsody pořád dokáže na dvě hodiny zabavit, sice u toho občas zarýváte nehty do sedačky a nevěřícně kroutíte hlavou, ale dá se to zvládnout. Na druhou stranu, já si taky užil biopické snímky jako „Straight Outta Compton“ nebo „Ray“ a vím, že tam byly nepřesnosti, ale jelikož jsem o nich neměl větší potuchy, logicky mi nevadily. Hlavně tam ale byla lépe zvládnutá atmosféra i mimo koncertní pódia.

May a Taylor jakožto hlavní poradci si tak stvořili pomník k obrazu svému. Asi to s tím rčením v traileru, že jediná úžasnější věc než hudba Queen je jenom Mercuryho příběh, nebude tak žhavé, když si ho museli řádně načančat a dát mu ten správný kabát. Jak bylo avizováno, má jít o oslavu hudby Queen. Mně k oslavě daleko lépe poslouží osolit „Sheer Heart Attack“ nebo si pustit koncert, klidně třeba záznam Live Aid, „Bohemian Rhapsody“ k tomu nepotřebuji.