Země: USA Rok vydání: 1961 Žánr: gothic horror Originální název: The Pit and the Pendulum Český název: Jáma a kyvadlo Režie: Roger Corman Hrají: Vincent Price, John Kerr, Barbara Steele, Luana Anders, Antony Carbone Hrací doba: 80 min Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Pod pojmem klasický horor si asi každý představí něco jiného. Mně osobně na mysli vytanou dvě éry strašidelného filmu – za prvé staré černobílé kulty z dvacátých a třicátých letech, za druhé pomalé atmosférické kousky z (převážně) šedesátých let. Za největšího představitele druhého zmiňovaného období myslím můžeme s klidem považovat Vincenta Price, jenž se do dějin žánru zapsal jako jedna jeho z největších legend.

Začátkem šedesátých let vzniklo hned několik snímků, v nichž se Vincet Price představil pod režijní taktovkou Rogera Cormana ve volných adaptacích děl Edgara Allana Poea. Tato spolupráce nechala vzniknout filmům jako „Zánik domu Usherů“ (1960), „Jáma a kyvadlo“ (1961), „Historky hrůzy“ (1962), „Předčasný pohřeb“ (1962), „Havran“ (1963), „Maska rudé smrti“ (1964) nebo „Ligeina hrobka“ (1965). Pokud tedy v hororu upřednostňujete hutnou gotickou atmosféru, pak rozhodně máte z čeho vybírat. My dnes zavzpomínáme na „Jámu a kyvadlo“…

Filmová „Jáma a kyvadlo“ toho s původní povídkou od Edgara Allana Poea nemá mnoho společného, to je asi nutné říct hned na rovinu. Neměli byste tedy čekat opravdovou adaptaci původního díla. Filmová „Jáma a kyvadlo“ ve skutečnosti rozehrává svůj vlastní příběh, který je úplně o něčem jiném, a z knižní předlohy si vesměs půjčuje pouze název a reálně na ni odkazuje prakticky jen v jedné scéně v závěru.

Děj se odehrává ve Španělsku na hradě, který je sídlem rodiny Medinů. Na začátku sem přijíždí anglický šlechtic Francis Barnard (John Kerr), jehož sestra Elizabeth (Barbara Steele – další známé hororové jméno!) se provdala za místního pána Nicholase Medinu (Vincent Price). Elizabeth však nedávno za prapodivných okolností zemřela a její bratr sem přijel, aby zjistil, co se vlastně stalo. Vzhledem k tomu, že s ním Nicholas Medina, jeho sestra Catherine i rodinný přítel / doktor Charles Leon o daném tématu hovoří dost neochotně, odpovídají vyhýbavě a evidentně něco skrývají, Francis hodně rychle vytuší, že tu něco nehraje.

Vytuší samozřejmě správně a začne ze smrti své sestry podezřívat samotného Nicholase Medinu, ačkoliv ten vypadá, že jej její skon sebral ze všech nejvíce, a navíc trpí paranoiou, že Elizabeth omylem nechali pohřbít zaživa, stejně jako jeho otec Sebastian Medina kdysi zaživa pohřbil svou choť (i když on to udělal záměrně, aby ji potrestal za cizoložství). Ta pravá sranda však nastane až v momentě, kdy se po hradě zdánlivě začne procházet duch zesnulé Elizabeth.

„Jáma a kyvadlo“ už dnes rozhodně není snímkem, který by vás měl vyděsit. Bát se u něj dneska rozhodně nikdo nebude. Na to už příliš zestárl a doba výrazně pokročila. S dnešními gore-festy se „Jáma a kyvadlo“ samozřejmě nemůže rovnat. Přesto za vidění stojí, protože má stále své kvality a určité klady, díky nimž se stále jedná o poutavou podívanou.

Tím hlavním a největším kladem je jednoznačně atmosféra, která je jednoduše výstavní. Když se řekne gotický horor, já osobně si představím právě filmy jako „Jáma a kyvadlo“. Pomalé tempo, hutná nálada, výrazná stylizace, bohatá výprava a dobové kostýmy (bláhový ten, kdo by výpravu nebo kostýmy čekal od dnešních hororů!), vše navíc podpořené výbornými hereckými výkony od žánrových velikánů. Strašidelné to samozřejmě není, ale ta atmosféra je pořád skvost a i navzdory stáří filmu úžasně funguje.

Hodně jí nahrává i prostředí, v němž se „Jáma a kyvadlo“ odehrává. Starý hrad na útesu, všude kolem mlha, venku bouřka, vlny se tříští o skaliska. Uvnitř potemnělé chodby plné pavučin a tmavých zákoutí. Ve sklepě pak nesmí chybět ani mučící komora. Je to samozřejmě klišé, ale ty vole, tohle klišé je tak přitažlivé, že se na to dá koukat prakticky pořád.

Když se na konci snímek konečně rozjede, Vincent Price se přesune od melancholičtější polohy k pravému hororovému řádění, při němž má v očích pověstného démona, a ke slovu se konečně dostane titulní nástroj tortury, pak může být fajnšmekr jen těžko nespokojen. Třešničkou na dortu budiž ještě krásný plakát – vždycky, když tyhle staré kousky vidím, tak si říkám, jaká je velká škoda, že už se dnes podobné malované nádhery vůbec nedělají. Jednoduše řečeno: klasický horor každým coulem – v tom nejlepším možném slova smyslu.