Země: USA Rok vydání: 1976 Žánr: torture / splatter horror Originální název: Bloodsucking Freaks / The Incredible Torture Show Český název: Divadlo hrůzy Režie: Joel M. Reed Hrají: Seamus O’Brien, Luis De Jesus, Viju Krem Hrací doba: 91 min Zdroj fotek: WIPfilms.com

Legendární – nebo možná bych měl říct: nechvalně proslulé – „Divadlo hrůzy“ patří k filmům, které dalece předchází jejich pověst. Tenhle snímek – původně natáčený pod názvem „Sardu: Master of the Screaming Virgins“, při originálním vydání přejmenovaný na „The Incredible Torture Show“ a později po odkoupení společností Troma Entertainment znovu přejmenovaný na „Bloodsucking Freaks“ – vzešel ve známost jako jeden z nejkontroverznějších a nejzvrácenějších snímků, jaké kdy hororová produkce vyvrhla na nebohou diváckou obec.

Pověst a realita se ovšem mohou rozcházet a v tomto případě tomu tak rozhodně je. Nenechte se zmýlit, „Divadlo hrůzy“ bezesporu patří k hodně úchylným počinům, které se rozhodně nebojí krvavých efektů, zvrhlých nápadů (právě ty mnohdy mají ještě větší dopad než samotná krvavá lázeň) a explicitní nahoty. Na rok svého vzniku – nacházíme se v polovině 70. let, tedy ještě několik let třeba před další legendární brutalitou „Cannibal Holocaust“ – se bezesporu jednalo o tvrdou sodu, která ve své době musela těžce šokovat.

Na druhou stranu, asi nemá význam z toho dělat víc, než čím to je. Pořád existují i brutálnější filmy a ani ve své době nebylo „Divadlo hrůzy“ průkopníkem, před nímž by nic takhle hnusného nebylo. Vzpomenout můžeme třeba na o několik let starší „Dværgen“, kde se mimochodem také objevil zvrhlý lilipután, anebo na další krvavý kult „Blood Feast“ pocházející dokonce z roku 1963, bad taste scéna i žánry jako women in prison nebo nazisploitation už v téhle době také existovaly.

Přesto je evidentní, že i „Divadlo hrůzy“ dokáže navzdory laciným trikům pozlobit a jeho status nespadl jen tak ze vzduchoprázdna. Kanibalismus, mučení elektrickými šoky, další druhy tortury, amputace rámovou pilou i motorovou pilou, poprava gilotinou, orální sex s useknutou hlavou (zde mimo záběr) nebo bageta s penisem. Hrají se tu šipky, kde jako terč slouží obnažená zadnice, i vrhcáby o prsty čerstvě usekané sekáčkem na maso. Opomenout samozřejmě nelze ani nejspíše tu nejzhovadilejší scénu s doktorem, jenž své oběti za plného vědomí vyláme zuby, aby nekousala při orálním sexu, poté jí vyholí hlavu, vrtačkou vyvrtá díru do lebky a vysaje mozek brčkem. Navíc jsou v drtivé většině případů týrány, ponižovány, zohavovány a zabíjeny nahé ženy. Z tohoto výčtu je myslím zřejmé, proč se okolo „Divadla hrůzy“ prostírá aura tak moc kontroverzního díla, byť k ní jistě přispěla i skutečnost, že se tenhle kousek na rozdíl od jiných srovnatelných zvrhlostí dočkal relativně velké publicity.

Právě prvoplánová snaha šokovat a odvaha jít do extrému (byť v některých případech jsou obskurní scény jasně naznačeny, ale neukázány na kameru… nepochybuji však o tom, že to byla spíš záležitost rozpočtu než nedostatku troufalosti) se prolíná celým „Divadlem hrůzy“ a je tím hlavním, oč zde běží. Něco jako děj je zcela podružné a nedůležité, ale abyste neřekli…

Hlavním „hrdinou“ snímku je mistr Sardu, úchylný majitel divadla, jenž týrá či nechává týrat ženy v zákulisí i jako nedobrovolné herečky přímo na pódiu před publikem, které žije v domnění, že jde jen o hru. K ruce mu je neméně perverzní trpaslík Ralphus, jenž svému pánovi v prováděných oplzlostech zdatně sekunduje. Dvojice unese známého divadelního kritika, jemuž se jejich hra nelíbila, aby jej donutili sepsat pozitivní recenzi, a také slavnou baletku, aby ji donutili tančit v připravovaném představení. Po jejích stopách se ovšem vydá její přítel a zkorumpovaný policista. Ale jak říkám – příběh je to poslední, o co tu jde.

„Divadlo hrůzy“ ovšem není totální a čistokrevný trash jen co do explicitnosti. Film provázejí i ochotnické „herecké“ výkony, nesmyslné přehrávání i pitvoření, extrémní levnost čouhající z každého filmového políčka. Ve všech směrem je to naprostý brak a kinematografická stoka. Naprosto paradoxně to ovšem „Divadlu hrůzy“ pomáhá.

Zní to divně? Vtip tkví v tom, že na tohle se za žádných okolností nemůžete koukat jako na seriózní horor. V takovém případě skutečně uvidíte nepopsatelnou sračku. Když ale budete „Divadlo hrůzy“ sledovat s nadhledem a – ty vole, proč to neříct – spíš jako komedii, pak se můžete královsky bavit. Snímek je v určitých ohledech dotažený do takových extrémů, až je to ohromně (nechtěně?) směšné, kór v kombinaci se všudypřítomnou laciností a demencí. Pokud se naladíte na tu správnou vlnu, pak začnete vidět i černočerný humor ústřední dvojice Sardu / Ralphus. A teprve v takovém momentě začne „Divadlo hrůzy“­… asi ne přímo fungovat, ale jedině takhle dává smysl se na to v dnešní době koukat.

Samozřejmě ve vzduchu visí otázka, jak vyznění filmu zamýšleli samotní tvůrci, jestli byl ten brutální nadhled, jejž pochopí jen ti největší magoři, záměrný nebo nezáměrný. Ale to je do určité míry vlastně jedno. Na každý pád zůstává jisté, že „Divadlo hrůzy“ se ne náhodou zařadilo k vysoce kontroverzním bijákům a v určitých kruzích se dočkalo nefalšovaně kultovního statusu. A to už mu nikdo nikdy nevezme. Navzdory objektivně nulovým kvalitám rozhodně stojí za vidění. Jedno je jisté – nudit se u toho rozhodně nebudete.