Země: USA Žánr: progressive metalcore Datum vydání: 19.3.2013 Label: Facedown Records Hodnocení: 9/10 Odkazy: web / facebook

Jedním z největších překvapení roku 2011 bylo druhé album amerických Hope for the Dying, “Dissimulation”. Metalcore, který je zároveň progresivní, technický a symfonický, se jen tak nevidí. “Dissimulation” bohužel mělo daleko k dokonalosti i kvůli delší stopáži a stále ještě doznívajícím porodním bolestem začínající kapely, a tak jsem ho po několika týdnech intenzivního poslouchání odložil a již se k němu nevrátil. Hope for the Dying mě o dva roky později dokázali překvapit podruhé, jelikož jejich třetí počin “Aletheia” je esencí toho nejlepšího z “Dissimulation”, a mnohem víc.

“Aletheia” je především mnohem dospělejší album. Technika i symfoničnost ustoupily stranou a výsledek se mnohem lépe poslouchá než roztěkaný předchůdce. Všechny písně se vyvíjejí, točí se okolo silného ústředního motivu a zároveň pravidelně přinášejí nové nápady a silné melodie. Základy stále tkví v moderním metalovém zvuku, technickém riffování a častých změnách temp. Vokály jsou jasně metalcorové. Nejčastěji se ozývá řev, který ovšem není nervy drásající a svou jednotvárností kupodivu do proměnlivé hudby snadno zapadá. Méně častý čistý zpěv je docela vysoko položený a působí lehce počítačově. A v tom tkví jediný zápor tohoto alba. Zpěv je totiž menší součástí komplexního problému. Celé album zní až moc uhlazeně, jako hudební ekvivalent Photoshopem vylepšených modelek. Je to hezké, vlastně bezchybné, ale nějak se tomu nedá věřit. Zejména u bicích si vůbec nemůžu být jistý, jestli za nimi sedí živý člověk, nebo jsou jen věrně naprogramované. Výsledkem je album (neúmyslně) zbavené lidské přítomnosti, album bez emocí.

Tento problém však nemění nic na situaci, že skladatelsky je “Aletheia” opravdu výborná. I přes hodinovou délku zde není náznak nudy, i přes časté změny nezní roztříštěně. Hlavní přednost předchůdce, tedy neuvěřitelná kytarová sóla, jsou zde také. Nejsou tak dominantní a okázalá, ale možná díky tomu album funguje jako celek. “Aletheia” je prostě dokonalá, bohužel až moc.