Země: Německo Žánr: thrash metal Datum vydání: 27.7.2012 Label: Nuclear Blast Records Hodnocení: Ellrohir – 8/10 Kaša – 7/10 Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Vybaven znalostí dvou klasických thrashových alb od Metallicy (“Ride the Lightning” a “Master of Puppets”), výběrovky od Testament, jednoho slabšího alba od Megadeth (“The World Needs a Hero”) a návštěvou živáku Swashbuckle, jsem se nebojácně přihlásil k recenzování německých pivně-thrash metalových veteránů Tankard. Přiznávám tedy, že o jejich dvacetileté kariéře a patnácti předchozích albech tak nevím zhola nic. Zdá se ale zjevné, že svůj okruh fanoušků si našli a celkem si ho drží.

Ono taky dát dohromady thrash metal a pivo a ještě k tomu v Německu, to snad ani nemůže dopadnout jinak než dobře. Jestli dokážkou zástupy lidí táhnout Korpiklaani, proč by to nefungovalo i tady, navíc u mnohem zavedenější a tradičnější kapely, která neúnavně působí už od roku 1982. Tolik tedy mé logické dedukce předtím, než jsem se pustil do samotného poslechu.

Musím ale říct, že jsem byl vyloženě překvapen, a to velmi příjemně, tím, co na mě na albu čekalo. Usměvavá kyprá paní na obalu je sice skoro až děsivá, ale uvnitř ukrytá hudba vše vynahrazuje. Poslední dobou začínám nesmlouvavé agresi thrash metalové hudby docela přicházet na chuť, a tak jsem si vychutnal i tuhle pivní dávku, ačkoliv jinak jsem zapřísáhlý abstinent.

Nemůžu tvrdit, že bych nějak blíž bádal nad humorností textů, a vůbec, že bych se jimi příliš zabýval. To když tak zůstane na vás, já prostě jen poslouchal a bavil se samotnou hudbou. Nechci se asi přiliš pitvat, jak co je nebo není zahrané, protože nemám srovnání. Z laického, thrashem příliš nepolíbeného pohledu se úderný kytarový riff střídá s úderným riffem, neméně úderné bicí to v povedené harmonii doplňují a všemu vévodí vokál (samozřejmě také úderný). Všechno dohromady to pak má drajv, tah na bránu a nesporně to plní účel, pro který to bylo vytvořeno a nahráno. Není to zřejmě žádná hudební revoluce, ovšem pařba naživo to musí být pořádná, i když od té bych se já asi držel spíš o kus dál a ruce a nohy v kotli nechal lámat jiným.

Za zmínku snad stojí, že na pátém songu “The Metal Lady Boy” hostuje další známé jméno německé metalové scény, zpěvačka Doro Pesch, ale samotný song patří – při vší úctě k dámě – přeci jen spíš k průměru alba. Mnohem víc mě zaujaly jiné kousky, ať už titulní “A Girl Called Cerveza”, závěrečná “Running on Fumes” (nečekaně začínající baladicky pomalým akustickým intrem) a hlavně “Son of a Fridge”, která mi přijde asi vůbec nejlepší. Zbytek tak moc nevyčnívá, ale průměr tohoto alba, to pořád znamená slušnou kvalitu.

Protože neznám diskografii skupiny, nemůžu se o nic opřít a hodnotit, zda je to lepší nebo horší než to či ono. Co jsem si dělal “domácí úkoly” a pročítal názory v diskusích, tak se mi zdá, že Tankard drží relativně stále stejný styl. Sem tam nějaká deska vyčnívá, občas je nějaká maličko horší, ale v průměru jedou stále to svoje. Být sposlouchaný (podle vzoru “sečtělý”) fanda kapely, třeba by mě to začalo nudit a šel bych s hodnocením dolů, ale protože jde o mé první setkání, odnese si z něj “A Girl Called Cerveza” známku osm.

Další názory:

Můj vztah k Tankard je trošku složitější, vždycky si se zájmem poslechnu nové album, pár poslechů se dobře bavím a postupem času tak nějak zapomenu, až si na něj za pár měsíců nevzpomenu vůbec. A takhle to mám vlastně se všemi deskami legendárních německých alkoholiků. “A Girl Called Cerveza” určitě nebude výjimkou, v jejich dlouhé diskografii už nemají čím překvapit. Prostě pohodový thrash metal bez nějaké hlubší myšlenky či výraznějšího momentu překvapení. Na druhou stranu, borci se nikdy netajili tím, že o tomhle jim nejde a v jejich hudbě jde hlavně o zábavu. A té si na novince užijete dostatek, skladba titulní je parádní hitovka, “The Metal Ladyboy”, ve které se představila Doro, jakbysmet. On vlastně popis hitové skladby s chytlavými, nikoli podbízivými, melodiemi sedí téměř na každou skladbu. Kdybych měl “A Girl Called Cerveza” porovnat s posledními počiny, tak jsem toho názoru, že “The Beauty and the Beer”, či “Thirst” jsou přece jen o něco povedenější desky, svého času mi přišly výraznější a drobet vyrovnanější. Celé album ubíhá v rychlém tempu a kolikrát jsem se nenadál a už jsem měl za sebou poslední skladbu, takže v tomhle ohledu je vše v pořádku, protože se mi na mysl nevkrádal pocit nudy. Tu u Tankard rozhodně nečekejte, a pokud máte rádi nenáročnou formu thrash metalu, která má sílu pobavit, je tady čtveřice z Franfurktu nad Mohanem právě pro vás. Já si dám ještě několik letních poslechů a na další dva roky na Tankard zase zapomenu…
Kaša