Země: Německo Žánr: thrash metal Datum vydání: 20.6.2014 Label: Nuclear Blast Tracklist: 01. War Cry 02. Fooled by Your Guts 03. R.I.B. (Rest in Beer) 04. Riders of the Doom 05. Hope Can’t Die 06. No One Hit Wonder 07. Breakfast for Champions 08. Enemy of Order 09. Clockwise to Deadline 10. The Party Ain’t Over ‘Til We Say So Hodnocení: 4,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Jsou tomu bezmála dva roky, co jsem hodnocení posledního alba Tankard jménem “A Girl Called Cerveza” končil slovy, že si dám ještě několik málo letních poslechů a po chvíli na další dva roky na tyhle německé opilce zapomenu. No, a protože jsem chlap, tedy tvor od přírody vychloubačný, tak se můžu s hrdostí veřejně pochlubit, že došlo na má slova a přesně tak se stalo. “A Girl Called Cerveza” (a vlastně žádné jiné album z bohaté diskografie kapely) jsem od té doby neslyšel. A ruku na srdce, nebýt toho, že letos pánové vypustili do světa svou novou řadovku “R.I.B.”, která se chlubí vysokým pořadovým číslem 16, tak se na tom zřejmě ani nic nezmění.

Tím samozřejmě nechci dehonestovat Tankard na partu sráčů, která neumí natočit solidní album, jemuž bych během těch dvou let klasického odstupu nedokázal věnovat hodinku poslechu, to zase aby bylo jasno. Takových bych totiž vyjmenoval hned několik, jen nějak nemám potřebu ten jejich šlapavý thrash vyhledávat cíleně, a to se považuji za fanouška žánru. Upřímně řečeno si radši pustím jiné party (a teď mluvím i o německých kolezích, kteří spolu s Tankard tvoří něco jako “The Big 4” německého thrashe, tedy Sodom, Destruction a Kreator). Tolik ale úvodních řečí, kterými se akorát snažím dát veřejně najevo svůj vztah k této partě, který je z mého pohledu tak trošku specifický. Mám je rád, ale ve volných chvílích si je přesto nepouštím, takže asi tak.

K samotnému “R.I.B.”, což je zkratka pro “Rest in Beer”, by stačilo říct tolik, že Tankard natočili další album. Nic víc. No opravdu. Co čekat od kapely, která už na svém debutovém albu v podstatě definovala vlastní verzi jednoduchého thrash metalu, který hobluje bez jakékoli přestávky, lyricky se točí kolem chlastu a nějakých experimentů či závanu progrese se vyhýbá pěkně širokým obloukem. A tím širokým myslím tak širokým, jako když na ulici potkáte bývalku a rychle už v předstihu mažete na druhou stranu oné ulice. Neříkám, že to je vyloženě špatně, protože tahle čtveřice jede přesně podle zavedeného hesla, že starého psa novým kouskům nenaučíš, ale problém je, že když poslouchám “R.I.B.”, tak to se mnou oproti předešlým studiovým zářezům nic moc nedělá.

Já vím, že by se mi to svým způsobem mělo líbit, protože hned několik alb Tankard mám vážně rád a “R.I.B.” je na první poslech úplně stejné, jako bylo předchozích sedm počinů z tohoto tisíciletí, ale “R.I.B.” je takové nemastné a neslané, že mě okamžitě napadají úvahy o vyčpělosti a vyčerpání posledních zásob doposud svěžích nápadů. Oproti “A Girl Called Cerveza” určitě postrádá letošní zásek víc skladeb, které by mne chytly na první poslech a díky kterým bych si album zařadil jako jednoduchou záležitost několika letních poslechů a jako album vhodné někam na pařbu. To mi zde až na výjimky v silném úvodu dost výrazně chybí.

Nechápejte to tak, že by Tankard začali vymýšlet blbosti, nebo že by bylo “R.I.B.” obrovským propadem oproti předchozím zářezům, jen mi přijde, že to letos tolik nefrčí. Pokud pominu úvodní čtyřku silných kousků, tak mě novinka do kolen nepoložila. A to je u takové hudby nemalý problém. Jak už jsem zmínil, ne všechno je vyloženě špatně, protože třeba “War Cry” je solidně natlakovaná jízda dle žánrových požadavků na ostrou thrashovou hoblovačku, jež se do vás zabodne díky úsečnému refrénu a tvrdému riffu. “R.I.B. (Rest in Beer)” a hned následující “Riders of the Doom” jsou velmi příjemné hitovky, které sice udržují rychlé tempo nastavené úvodní “War Cry”, ale svou strukturou nejsou tolik agresivní a představují spíš takové ty pijácké hitovky, bez nichž by to nebyli Tankard. Prvně uvedenou ještě táhnou kupředu mohutné sbory v refrénu.

Abych nebyl svině a tvrdil bez lítosti, že od “Hope Can’t Die” směrem ke svému konci se “R.I.B.” už vůbec nedá poslouchat, tak jsem neměl v průběhu těch několika týdnů, co mám nové Tankard v přehrávači, problém s parádní agresivní záležitostí jménem “Clockwise to Deadline” a několik úvodních poslechů se mi zamlouvala i závěrečná rozjuchaná “The Party Ain’t Over ‘Til We Say So”. Ta je ale tak průhledná a vlezlá, že poslední pokusy o poslech končily zhruba v půli této písně s tím, že zas taková pecka, abych ji musel vyslyšet až do konce, to teda není. A protože stejný dojem ve mně zanechává velké množství songů, tak nemůžu pět ódy na všechny strany, to je snad jasné.

Možná, že závěrečná známka nevypadá úplně fér, ale vězte, že “R.I.B.” nic víc než obyčejný průměr není. A to mluvím o průměru jen na poměry Tankard. Kdybychom se pustili do srovnání s výše uvedenými kolegy, tak i poslední Destruction mě ve srovnání s Tankard bavili mnohem více. Gerre za mikrofonem je však pořád tím stejným křiklounem, který má nezaměnitelné charisma, a jeho výkon tak vidím jako jediný vyloženě světlý bod “R.I.B.”. Ale pokud se hudebně bude do budoucna brodit ve špíně takto nevyrovnaného materiálu, tak se obávám, že se ta moje pravidelná dvouletá pauza s poslechem alb Tankard ještě krapátko protáhne, protože po poslechu novinky mě to k tomuhle jménu v budoucnu potáhne spíše ke starším věcem jako “The Morning After”, “Two Faced”, nebo “The Beauty and the Beer”, pokud budu chtít zůstat v tomto miléniu. Bohužel, tentokrát to ale takový zázrak není.