Země: Itálie Žánr: technical death metal Datum vydání: 18.11.2013 Label: My Kingdom Music Tracklist: 01. XVI The Sublimation 02. XVIII Into the Keyhole 03. XIV Ice, Smoke and Horses 04. XV What? Chimera! 05. CLX Quibblings 06. XI Sophisticated Telescopes 07. XVII Golden Waterfalls part IX 08. XVII Golden Waterfalls part VI 09. XII To (t)rust the T(rust) Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: My Kingdom Music

Italská stáj My Kingdom Music vypouští do světa dalšího koně, který se jako uragán vrhl na příznivce tvrdého metalu, přičemž tento konkrétní nese jméno Agony Face a oproti spoustě svých stájových kolegů se jedná o pořádného divočáka. Pětice ze zasluněného jihu se koncem právě skončivšího roku prezentovala svým druhým studiovým počinem “CLX Stormy Quibblings”, jenž navazuje na tři roky starý debut s neméně záhadným titulem “CXVIII Monolithic Squekings”, a pokud budou vycházet pouze z novinky, protože debut jsem (prozatím) neslyšel, tak se jedná o kapelu, která se za relativně krátkou dobu dokázala vyhrát do velmi vyspělého stádia, protože ačkoli se z obecného hlediska pohybují na death metalovém závodišti, tak to není úplně přesná terminologie, poněvadž v jejich tvorbě se toho děje přeci jen o trochu víc.

Schválně, co si představíte pod označením surrealistický death metal? Takhle totiž o Agony Face hovoří propagační materiály. Já osobně jsem byl mírně v rozpacích a neměl jsem zdání, co přesně očekávat, takže jsem k poslechu přistupoval s vědomím, že stát se může opravdu vše. A to se taky stalo. Sice to nechápejte tak, že se jedná o neuchopitelnou směsici těch největších šíleností, ale někde na pomezí technického, disharmonickými rytmy zatěžkaného death metalu a progresivního rocku stojí Agony Face tak jistě a pevně, že s nimi jen tak něco nezacloumá. Přestože je v konečném vyznění onen technicky nabroušený death metal přeci jen převažující, tak i ty krátké problesky dokáží počin okořenit takovým způsobem, aby se dalo hovořit o zábavné, nestereotypní nahrávce, jež neútočí po celou dobu hutným tlakem bez nároku na překvapivé momenty. Na těch totiž “CLX Stormy Quibblings” nešetří. Akustická kytara v latinskoamerickém stylu v závěru “YVIII Ice, Smoke and Horses”, zdánlivě nenápadná klavírní vsuvka a klávesy v “XV What? Chimera!”, nebo klasická progrocková instrumentálka v podobě “CLX Quibblings”. To vše jsou momenty, které nepadají z death metalového alba každý den, takže spokojenost z faktu, že jsem po delší době dostal něco, s čím se v rámci stylu nesetkávám úplně běžně, je v tomto případě na místě.

Z doposud vyřčeného je zřejmé, že se nejedná o běžnou řezničinu staré školy, ale jak zvuková vizáž, tak i stavba kytarových linek je orientována modernějším směrem k větší různorodosti. Právě taková ta nenápadná barvitost, která z “CLX Storm Quibblings” letmo vyzařuje, je asi největší devízou počinu jakožto celku a je tím hlavním důvodem, proč se k němu lze dost dlouho vracet a snažit se objevit něco, co při předchozím náslechu uniklo. V rámci jednotlivých skladeb se několikrát změní rytmus od klasických sypaček po disharmonické pasáže, kdy bicí jedou proti tvrdě riffujícím kytarám, až k mírně odlehčeným partům. Ne vždy se však funguje podle nějakého mustru, jenž by všechny skladby provazoval a třeba dvojdílná “XVII Golden Waterfalls” svým neurvalým běsněním se zbytku hrací doby mírně vymyká. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli má cenu nějak vyzvedávat do popředí jednotlivé songy, protože věřte, že všechny v sobě chovají něco zajímavého. Ovšem, nebyl bych to já, kdybych si přece jen nějakou tu největší pecku nevytáhl, takže čistě subjektivně mě nejvíc baví úvodní “XVI The Sublimation” a třetí “XIV Ice, Smoke and Horses”. Ačkoli se v obou případech jedná o současné době přizpůsobené progresivní death metalové kusy, jež s lehkostí prochází různými náladami, tak svou chytře promyšlenou intenzitou, která nestojí jen na bezhlavém nářezu, jsou jedněmi z vrcholů “CLX Storm Quibblings”. Pokud budu mluvit pouze v obecné rovině, tak mimo zbytečně stereotypního zpěváka Davida Guarinoniho, jenž ani na chvilku neustoupí z pózy, s níž uzemní v úvodní palbě “XVI The Sublimation”, se výkonům jednotlivých hudebníků nedá nic vytknout. Fantasticky vyznívá především souhra bubeníka Alessandra Bassiho a basáka Mirka Montrasia, kteří svou vzájemnou součinností (a taky díky krásně bublající baskytaře) evokují postupy legendárních Death na pozdějších albech.

Neříkám, že bych z “CXL Storm Quibblings” padl totálně na prdel s otevřenou hubou, ale nebudu lhát, když řeknu, že jsem byl velmi příjemně překvapen z toho, jak vyspěle může takto mladá kapela znít. Agony Face se povedlo to, co se i zkušenějším kolegům z branže nedaří denně. Na ploše necelé tři čtvrtě hodinky dali dohromady tak silný a vyvážený materiál, že se jen těžko hledají vrcholy či naopak kvalitativní dna, a ačkoli toho ve své tvorbě spájí o něco víc, než by se dalo čekat, tak to dává smysl a jako celek to šlape na jedničku. S množícími se poslechy sice začali Agony Face ztrácet na takové té překvapivosti, ale zase nemůžu říct, že by se vyloženě oposlouchali a i s mírným odstupem, kdy jsem se musel věnovat jiným deskám, jsem se k nim bez problému vrátil a dokázal si je užívat. Nač to ale protahovat… Jednoduše řečeno – velmi dobrá deska.