Země: USA Žánr: hard rock Datum vydání: 25.9.2013 Label: Roadrunner Records Tracklist: 01. Cry of Achilles 02. Addicted to Pain 03. Bleed It Dry 04. Lover 05. The Uninvited 06. Peace Is Broken 07. Calm the Fire 08. Waters Rising 09. Farther Than the Sun 10. All Ends Well 11. Cry a River 12. Fortress Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Alter Bridge sice vznikli “pouze” jako pohrobci megaúspěšných Creed, ale velmi rychle se dokázali vymanit z jejich patetického stínu a bez problémů žijí svým vlastním životem. Nakonec to netrvalo tak dlouho, protože hned druhé album “Blackbird” s přehledem překonalo vše, co Mark Tremonti, Scott Philips a Brian Marshall doprovázeni Scottem Stappem ve své předchozí domovině dokázali. Debut “One Day Remains” byl ve své druhé půli ještě zbytečně přebaladizován, ale zmíněné “Blackbird” bylo trefou do černého. Myles Kennedy se (oproti debutu, kde nazpíval již složený materiál) stal pevnou součástí kapely a spolu s Tremontim od té doby představují velmi silné skladatelské duo, které už má svůj zaběhlý styl, jenž už není tak překvapivý (třetí album “AB III”), ale pořád se v rámci mainstreamového hard rocku jedná o prvotřídní práci, což potvrzují i se svou novinkou, která nese titul “Fortress”.

“Fortress” se pro mne již daleko před vydáním stalo albem, které by mohlo nakopnout Alter Bridge zpět do hard rockovějších vod, protože poslední počin “AB III” byl sice dobrý, ačkoli na můj vkus mírně přeslazený. Mark Tremonti se kytarově vyřádil na svém debutovém sólovém počinu “All I Was”, které mi bylo velice po chuti. Zhmotnil na něm svou zálibu v metalu, a přestože výsledek dopadl jako ostřejší Alter Bridge s hutnějším kytarami a horším zpěvákem, tak se jedná o album, který si rád občas pustím a dobře se bavím. To Myles Kennedy se v mezidobí spojil se Slashem na jeho druhém sólovém albu a bylo tak zajímavé sledovat pomyslný souboj mezi dvěma hlavními mozky kapely při počínání mimo své hlavní působiště, z nějž nakonec vyšel vítězně Kennedy, ale ten v tom nebyl sám, takže to není úplně relevantní srovnání. “Fortress” ve svém jádru navazuje na tradici předchozích alb kapely. Opět produkoval Michael “Elvis” Baskette, jenž už dávno ke kapele přiřadil ten správný zvuk, který dává naplno vyniknout kytarovým riffům Tremontiho, vzletnému hard rockovému vokálu Kennedyho a dvojici Phillips–Marshall, kteří své dva parťáky dle potřeby doplňují. Opět se jedná o album plné velkých rockových písní, které jsou už předem skládány pro velká publika a je to na nich znát. Melodické zpěvné linky, přímočaré kytarové riffy a kytarová sóla jako pomyslné vyvrcholení skladby jsou prostě osvědčené ingredience a pokud se to s nimi moc nepřežene, dopadne to sakra dobře.

Výjimečně se mé očekávání vyplnilo a “Fortress” skutečně obsahuje méně balad a hluchých míst, než minule a ve spoustě skladeb hrají kytarové riffy tu hlavní roli, což je samozřejmě dobře, protože deska parádně odsýpá i přes relativně větší počet skladeb, který se tentokrát při hodinové stopáži zastavil na rovném tuctu. Z dosavadního povídání je zřejmé, že se mi borci zavděčí spíš rockovějšími kousky, takže jsem samozřejmě nadšený z úvodu desky. “Cry of Achilles” je určitě jedním z vrcholů celé nahrávky. Její – na poměry rádiového rocku, který Alter Bridge běžně produkují – ne úplně typická stavba z ní automaticky činí skladbu, která se od zbytku odliší, a vůbec bych se nebál ji v kontextu celé desky označit za progresivní kousek. Jejím top momentem je bezpochyby parádní refrén, který se mi zabořil hluboko do paměti a vygradovaný závěr pod taktovkou Tremontiho hbitých prstů. První singl “Addicted to Pain” je už klasická rocková vyřvávačka s výmluvným sloganem “You’re addicted to pain”, což sice není lyrický zázrak, ale údernost mu upřít nelze. Totéž platí o hutných “Farther Than the Sun” a “Cry a River”, které asi nejvíc dávají vzpomenout na zmíněnou Tremontiho sólovku. Z dalších skladeb mne zaujala závěrečná “Fortress” se sedmiminutovou stopáží, tvrdou pasáží a skvělým kytarovým sólem v jejím středu, které se táhne takřka až k závěru. I přes delší hrací dobu se úspěšně drží formulky střídání slok a refrénu, takže nemůže být navozen dojem toho, že by se v ní posluchač mohl ztratit.

Často jsem zde zmiňoval balady a většinou to nevyznívalo moc lichotivě, ovšem tím nechci říct, že by je kapela neuměla. Jen se jí v minulosti nedařilo je dramaturgicky na desku poskládat tak, abych z nich měl přesně ten pocit, který by si asi tvůrci přáli. Naprosto skvělým baladickým zástupcem je “Lover” s Kennedyho zasmutnělým vokálem a velmi křehkou atmosférou, jež se jako domino sesype ve chvíli, kdy se do toho kapela v refrénu opře. Na opačné straně barikády stojí “All Ends Well”, která je obyčejný rádiový oplodňovák, kterých již vznikly tisíce a zrovna tohle není jeden z těch pokusů, který by stál vyloženě za řeč, takže ji berte spíš jako píseň, která se při poslechu jinak soudržné desky dá bez obav vypustit. Za zmínku však stojí “Burning Bridge”, v níž vůbec poprvé převzal pěvecké otěže Mark Tremonti, a přestože jeho vokál není tak výrazný jako Kennedyho, tak díky jejich vzájemnému spojení tato píseň zcela určitě vynikne. A protože zbytek čtvrté řadovky této superskupiny (ale jo, jsou jí) je nadprůměr, tak to není málo.

Jsem schopný pochopit důvody, že někomu bude “Fortress” připadat jako běžné, nepřekvapivé rockové album, na kterém se prostě dohromady poskládal tucet skladeb, z nichž každá může samostatně fungovat v rockovém éteru a dohromady se nejedná o nic, co tady ještě nebylo. Je to tak, nemá důvod si nalhávat, že někdy v případě Alter Bridge šlo o hlubokomyslné desky zasahující samotné nitro posluchačovy duše, ale jako pohodový počin plný melodických a šlapavých písní si v současné době lze jen těžko představit lépe odvedenou práci. Mně “Fortress” nezklamalo, a protože mi přineslo pod nos přesně to, co jsem si přál, tak nemám důvod být nespokojený. Pokud se běžně říká, že třetí album je pro kapelu tím zásadním počinem, tak pro mne je to v případě Alter Bridge až jejich čtvrtý počin, protože se jim podařilo skvěle vyvážit to, co se jim v minulosti ne vždy povedlo na jedničku. V rámci stylu se za mě jedná o nejlepší album letošního roku, které se povede překonat jen málokomu.