Země: Švédsko Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 7.11.2012 Label: AFM Records Tracklist: 01. In the Name of Metal 02. When Demons Collide 03. Bonebreaker 04. Metalheads Unite 05. Son of Babylon 06. Mr. Darkness 07. I’m Evil 08. Monstermind 09. King of Fallen Grace 10. Black Devil 11. Bounded by Blood Hodnocení: Stick – 4/10 H. – 5/10 Průměrné hodnocení: 4,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Bloodbound vždy patřili mezi mé celkem oblíbené kapely. Jejich debut “Nosferatu” v době svého vydání byl celkem čerstvým vichrem na už v té době celkem stagnující heavy/power/speed metalové scéně. Chytlavý ultramelodický materiál podpořený výkonem výborného zpěváka Urbana Breeda. Od té doby už nějaký ten pátek uběhl a kapela letos vydala své páté album, druhé v pořadí se zpěvákem Patrikem Johanssonem. Předchozí album “Unholy Cross” bylo více než slušným počinem a kapela svou formu potvrdila i na plzeňském Metalfestu, na kterém mimochodem vystoupí i v roce 2013.

Bohužel, na to, jak jsem se na nový počin těšil, tak mě v první řadě zděsil videoklip k titulní skladbě. Pak pohled na obálku a nakonec na názvy skladeb. Já vím, že je retro v módě, ale obtáčení těch největších klišé ještě dneska někoho oslovuje? S takovým podobným tributem heavy metalu přišli v roce 2004 jiní Švédi Dream Evil. A tam to teda náramně sedlo, tady mi ten revival nějak zavání. Ono na první pohled je všechno v pořádku, luxusní vokály Patrika Johanssona, který z průměrných zábavovek dělá aspoň zajímavé skladby, především v refrénech je vytahuje na pomyslém stupínku o 50 % výš. Já jsem celkem zastánce heavy metalu, pokud za to stojí. Ale už u první titulní skladby se prostě zarážím. Nemůžu si pomoct, ale první moment, kdy si nepřipadám úplně hloupě, že tuhle desku poslouchám, je při refrénu. Dojem trochu napravuje výpravnější “When Demons Collide”, která je vedena ve svižnějším tempu a při poslechu o démonech si už nepřipadám tak hloupě. Co mi na albu schází, to jsou ty silné kytarové melodie, kterými nás Bloodbound vždy zásobovali, a schopné kytarové riffy. Ty jsou na úrovni týpka, který se zrovna naučil základní riffy od Accept a HammerFall a řekl si, že to na celé album stačí. Jediné momenty, kdy se trochu pověstná kytarová hra hlavního skladatele T. Olssona projeví, jsou v sólech, což jsou většinou krátké štěky. Jediná skladba, na které se podílel zpěvák Johansson, je sice revival Accept jak prase, ale je to asi nejlepší skladba na albu, má v sobě jistou naléhavost, kterou v unylých předchozích věcech postrádám.

Vždy jsem měl pochopení pro kapely, které recyklují, když tomu dokážou dát šmrnc. Viz zmíněné Dream Evil a jejich “The Book of Heavy Metal”. Ale tady ty provařeniny už smrdí hnilobou, jestli mi tady najdete jediný riff, který nezazněl minimálně stokrát v té samé obměně a v té samé tónině, tak u mě máte bonbón. Nemluvě o těch vykradených Manowar ve skladbě “Metalheads Unite”. “Warriors of the World” je vážně celkem dobře vystavěný heavy metalový hit, ale sakra, je ho snad potřeba do poslední noty vykrást? Mimochodem, skladbu “Bonebreaker” načíná kytarová figura, kterou během poslechu alba chlapci nezapomenou použít během celého alba ještě v dalších třech skladbách. Asi nějaký oblíbený trik. Ale vážně, celkem chápu, že Bloodbound chtěli vzdát hold klasickému metalu, proti tomu ani bé. Jenže ten nedomrdlý způsob, jakým to provedli, mě šíleně dráždí a nemůžu se bránit těžkému zklamání. Některé skladby nad ostatními vyčnívají (“Son of Babylon”, “I’m Evil”), ale i v těchto případech se vůbec nechytají na skladby z desky minulé, neřku-li z fenomenálního “Nosferatu”. Srovnávat takovou “I’m Evil” s takovou “Moria”, to je takřka nemožné. Úplně jiná liga moderního heavy metalu. Nevím, jestli je to tvůrčí krize, nebo jenom úlet. To asi řekne až další deska.

Fakt mě mrzí, že musím zrovna tuhle kapelu sešoupnout. Ale nemůžu jinak, tahle deska je prostě propadák. Přestože po prvním poslechu jsem se celkem bavil, už od začátku tady byly ty iritující faktory. A ty se nadále prohlubovaly. Metalovým melodikům může deska určitě přinášet radost, o tom si ani nedovolím pochybovat, ale já si tohle doma už asi nepustím.

Další názory:

V mnohém musím souhlasit s kolegou – “In the Name of Metal” je opravdu přecpaná tím neotřepanějším heavy/power klišé, až to bolí. Nemůžu tvrdit, že by mě to nějak uráželo, když už to hraje, tak mi to víceméně nevadí, ale nevidím v tom nic, kvůli čemu bych si to měl pustit sám, je to takové obyčejné, nevýrazné a tak trochu o ničem. Všechno, co se na desce nachází, jste již stoprocentně slyšeli mnohokrát jinde a v o dost lepším provedení. Jak již bylo řečeno v recenzi, u některých skladeb má člověk opravdu pocit, že se na CD omylem zatoulal song od HammerFall nebo Manowar, což rozhodně není nic chvályhodného – tím spíš, že existují i kapely, které to ohrané heavy metalové klišé zvládnou podat v mnohem zábavnějším a záživnějším podání. “In the Name of Metal” je celkově naprosto průměrná záležitost bez sebemenší vlastní invence.
H.