Země: Německo Žánr: power / heavy metal Datum vydání: 24.1.2014 Label: Frontiers Records Tracklist: 01. Unbreakable (Part 1) 02. Strike 03. Give ‘Em Hell 04. Bad Guys Wear Black 05. And There Was Silence 06. Metal Nation 07. Where Angels Die 08. Unbreakable (Part 2) 09. Marching Again 10. Born Again 11. Blaze of Glory 12. Conviction 13. Night of the Jumps [bonus] Hodnocení: Madeleine Ailyn – 5/10 H. – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 5,75/10 Odkazy: web / facebook

Já se normálně opravdu nemodlím, ale teď bych ráda poprosila Boha za to, aby s tím zatraceným heavy metalem už něco udělal. Vážně jsem si říkala, že budu milostivá, ale ono to nejde. Něco jiného je si žádat věci, které se osvědčily, a něco jiného je cpát do té hudby furt to samé. Což mě jako milovníka přítoku nové krve dokáže rozdráždit stejně dobře jako býka červená látka. Ne, nejsem aristokrat a parodie stále stejné pohádky u Primal Fear ničí moje chuťové buňky a sluchové ústrojí. Parodií stejně tak velkou, jakou se pomalu stává samotný heavy metal. Aleluja.

Ta hudba se vám může líbit. Ano, může. Do té doby než nad tím začnete přemýšlet. Tak si to berme jako čert židy, pěkně popořadě. Zpěváka Ralfa bych dokázala poslouchat, kdyby se ten chudák na tom novém albu nedržel stále v jedné poloze a devadesát procent alba do toho neřval. Že je to myšlenka celé té jejich hudby? Proboha. Čtvrtý song se stejným řičením by zabil i koně. Navíc vám ten jeho hlas pak začne být nepříjemný, tou celou řezavostí, kterou sám o sobě představuje. Už to přestane být krásné a okouzlující, už je to jen šíleně “tvrdé”. Když zvolní a zeslabí, mám pocit, že mi hlavou už neprojíždí motorová pila. A já tu změnu vítám.

Jak jsem už naznačila, první čtyři songy alba jsou jako přes kopírku. Rychlý rozjezd a už do toho perou. Než se dostanete na milovanou “Bad Guys Wear Black“, máte už v hlavě vypálené kytary takovým způsobem, že je přestanete vnímat jako něco, co by vás mělo těšit. Tempo je vražednější než Saharská poušť a vy se ptáte, kdy ta dlouhá pouť bez vody a nádechu skončí. Jenže pak se něco zlomí a songy začnou dávat smysl. “Metal Nation” sice není nic, co by se dalo neočekávat, ale je to mírné osvěžení vzduchu a pravá překvapení mají teprve přijít. A hlavně konečně nezačíná zostra.

A pokud se k tomu devátému songu vůbec svojí pevnou vůlí dostanete, budete ho milovat. Zní to trochu symfonicky, přitom je to pak fakt heavy. V tom dobrém slova smyslu. Je to příjemná výprava k myšlence, jak by to mělo vypadat. Nejdřív vás napnou jak strunu a pak vás prostě přetrhnou. Drží si stále to nesnesitelné tempo, ale najednou je to tempo milé. I to kytarové sólo má v celku něco do sebe. Hned po tom následuje další oživění. Je pomalé a loudavé, ale příjemné. Hlavně řešením vokálů. Nese jméno “Born Again“. A je to název velice symbolický po tom, co se dělo předtím. Ksakru, proč tam tohle nezaznělo vícekrát? Proč to jsou jen ty dva songy? Ano, ptám se.

Primal Fear jsou klasická pecka. Pecka, která kdyby vás strefila do hlavy s tou rychlostí, jakou to hrají, tak je po vás. Ale jelikož to není vraždící zbraň, ale úplně obyčejný heavy metal, nechává mě to klidnou. Nové slunce nevyrobili a ty dva songy je opravdu od mé krutosti neochrání. Musela bych tři týdny metalově abstinovat, abych je sezdala za zázrak z nebes. A to už by se mi fakt klapali ruce. Takže ne. Nemůžu jim dát nic lepšího než polovinu. Už tak jako tak mě ta klasická gesta z novýho klipu budou děsit ve snech. Stejně jako budoucnost heavy metalu.

Další názory:

Ne, že by Primal Fear s “Unbreakable” vypustili špatné album, jen je jejich novinka řekněme až příliš standardní. Album jede po celou svou dobu v zaběhnutých a ne zrovna objevných kolejích někde na hranici mezi power a heavy metalem v takové podobě, že si to jistě každý z vás dokáže dost věrně představit, aniž by nahrávku vůbec slyšel. Neříkám, že to není chytlavé a že se to neposlouchá dobře, avšak jako celek vidím na “Unbreakable” dva vcelku zásadnější problémy, které spolu více méně souvisí. Tím prvním je to, že je deska prostě a jednoduše příliš na jedno brdo, jak se říká. Zpočátku “Unbreakable” docela baví, a ačkoliv se o nic extra výjimečného nejedná, nikdo s tím asi nebude mít nějaký větší problém, ale čím déle Primal Fear do posluchače sázejí hitovky (většinou) ve středním tempu a v klasickém a nikdy se neměnícím schématu sloka-refrén-sloka-refrén-sólo-refrén-konec, někdy po půl hodině už to bavit přestane. Pokud to v této chvíli nevypnete, za chvíli vypne váš mozek a následující minuty jsou už v podstatě nevnímatelné. Chtělo by to přidat více oživujících prvků, jako je kupříkladu zajímavá pasáž jak ze zmetalizovaného filmového soundtracku krátce po třech a půl minutách v “Marching Again“. S tím vším se pojí také hodinová délka alba – proč, to si určitě dokážete z předchozích řádků domyslet sami. Pokud by kapela netrvala na formátu jeden song – jeden riff (s nadsázkou), o čtvrtinu osekala stopáž a osekanými nápady osvěžila zbylé písně, věřím, že bychom měli co dočinění s deskou, jež by si v hodnocení zasloužila minimálně o bod (až dva?) více. Takhle je to sice pořád nadprůměr, o tom žádná, bohužel však nikterak omračující nadprůměr.
H.