Země: Česká republika Žánr: sludge / doom metal Datum vydání: 8.10.2015 Label: selfrelease Tracklist: 01. Left Hand Solution 02. White Flood Hrací doba: 26:40 Odkazy: bandcamp / bandzone K recenzi poskytl: Blues for the Redsun

Je to zvláštní, jak se člověku občas povede si nějakou hudbu spojit s nějakou další, úplně nesouvisející věcí. Já osobně třeba poslouchám muziku i při hraní počítačových her a tímhle způsobem už se mi podařilo si vytvořit pár takových spojení, kdy si už asi do konce života při poslechu alba / songu vždycky vzpomenu na tu hru a při hraní té hry si zase vzpomenu na to album / song. Klidně se smějte, ale takhle mám třeba už napořád spojené „Temple of Depression“ od Celtic Frost s jedním levelem staré králičí skákačky Jazz Jackrabbit 2. A něco mi říká, že podobně nepochopitelné spojení jsem si vytvořil i u demosnímku od Blues for the Redsun, navíc docela paradoxní, jelikož ta muzika je ultra-pomalé bahno a já u toho hrál zběsile akční autíčka…

No nic, to byl jen rádoby vtipný úvod, aby ty začátky recenzí nebyly furt stejné, jinak jsme tu dnes samozřejmě do něčeho jiného, než jsou moje výlety do virtuální reality – tím důvodem, proč jsme se zde sešli, jsou samozřejmě sami Blues for the Redsun resp. jejich demáč „Waiting for Enlightenment“. O něm by šlo vcelku rychle a jednoduše, leč velice výstižně říct, že je to tryzna jako svině. Blues for the Redsun se totiž pustili na pole odporně prohnilého sludge / doom metalu, který je v jejich případě vyhnaný až do extrému. Na „Waiting for Enlightenment“ se nenachází ani zrnko jakékoliv naděje na lepší zítřky nebo světla na konci tunelu – tohle je jen neskutečně pomalý hnus, při němž deprese odkapává z reproduktorů.

Vlastní obsah „Waiting for Enlightenment“ není ve své podstatě nijak složitý. Hlavní náplní muziky Blues for the Redsun jsou totiž poměrně jednoduché, skoro až primitivní, zato ale hodně, hodně pooooomalé riffy, které jsou hutné až do pekla. Právě kytary, jejichž struny jsou snad potřené mazutem, jak je to blátivé, jsou tím hlavním, na čem to stojí, ne však tím jediným. Vyjma podobně šnečí a podobně ztrápené rytmiky se pod tou bažinou ozývá i nepříčetný jekot a rovněž hlukové ruchy, u nichž bych si já osobně možná nechal líbit ještě větší využití a vytažení do popředí. Takhle jsou totiž víceméně odsouzené jen do atmosférického podmazu, který tam parádně sedne a dokáže ten špinavý umíráček oživit, ale zrovna v takovémhle marastu by ten potenciál hluků a pazvuků mohl být i větší. A to je, vážení, vesměs vše, co se na „Waiting for Enlightenment“ nachází. Dva dlouhé, ultra těžké monotónní kolosy, jež se až na naprosto výjimečné momenty (třeba psychedelické kytarové sólo v první „Left Hand Solution“) nesou v duchu nezřízeného hnusu.

Na jednu stranu se mi určitě líbí, že Blues for the Redsun ten sludge vyhnali fakt na extrém, protože pomaleji a hnusněji už to asi moc nejde; rozhodně je to muzika bez jakýchkoliv kompromisů, přívětivosti, podbízivosti nebo stravitelnosti. Jednoduše je to záležitost jen pro úzkou sortu lidí, kteří to rádi hodně hnusně a bolestivě. Na stranu druhou by tomu možná přece jen slušelo nějaké okořenění, neb místy to Blues for the Redsun drhnou natolik na dřeň, až ta ohavnost trochu ztrácí na síle. Neříkám, že je nutné to přímo zpřístupnit, ale (jak už jsem ostatně výše naznačoval) třeba to ještě více a výrazněji „nahlučit“, zvlášť když se v sestavě nachází jeden člověk speciálně na tohle, by z mého subjektivního úhlu pohledu mohlo pomoct.

Nicméně vzato kolem a kolem je „Waiting for Enlightenment“ pořád dost solidním počinem, jehož odpudivá aura a atmosféra to celé táhne kupředu, a to takovým způsobem, že ani není třeba používat takových těch berliček o demáčovém statusu, protože ve finále to má i navzdory zmiňovanému neduhu na to, aby to mohlo obstát i v konkurenci zavedenějších formací. Ten neduh totiž naštěstí není až tak hrozný, aby to „Waiting for Enlightenment“ zkazilo status zajímavého, byť velice (v tom dobrém slova smyslu) podzemního počinu.

V neposlední řadě je super, že se tu v poslední době konečně začal líhnout pořádný sludge, protože po konci Gospel of the Future tu nějaká výrazná jména z tohohle žánru prostě scházela (z hlavy mě napadají leda tak Tummo a V rukou osudu – s druhými jmenovanými hlavní hvězda naší recenze ostatně vydala i splitko). Blues for the Redsun se k takovým zajímavým jménům vedle The Corona Lantern nebo King Keporkak mohou s klidem zařadit, byť na kontě ještě nemají řadový debut, přičemž jsou to právě oni, kdo je z téhle jmenované trojice ten nejvíc zlý a nepřátelský…