King Keporkak - Detachment

King Keporkak – Detachment

King Keporkak - Detachment
Země: Česká Republika
Žánr: sludge metal / hardcore
Datum vydání: 30. července 2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Bowl
02. Herd
03. Anxiety
04. The Good Things
05. Detachment
06. Curses
07. Illusion
08. Liar
09. Cloud
10. Addicted
11. The Gate

Hrací doba: 36:40

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
King Keporkak

Dnešní recenze bude především výletem do říše zvířat a možná až na druhém místě nějaké to povídání o hudbě. A aby to nebylo tak suché, za pražskou smečkou King Keporkak se podíváme na širý oceán, do mořských hlubin, ve kterých tato dvacetitunová monstra žijí. Příměr k váze je v případě pražské úderky více než příznačný, protože jejich hudbu prezentovanou na debutovce nazvané „Detachment“ tahle mohutná zvířata vystihují téměř dokonale.

Čtyřčlenné velrybí stádo funguje zhruba dva roky, přičemž za relativně krátkou dobu existence toho stihlo hodně – vyměnit sestavu (aktuálně řve do mikrofonu bubeník Kuba, neb bývalý křikloun a kytarista Kefír odplul přes kanál studovat do Anglie) nebo si zahrát třeba před takovými veličinami, jakou jsou Crowbar nebo Primitive Man, což samo o sobě asi napovídá, co od něj můžete očekávat. Ano, správně tušíte pořádně nařvaný a bahnitý sludge metal, k mojí neskutečné radosti se ale KK(K?) nedrží jen v pevně vyjetých kolejích žánru jako výše zmíněná legenda a základní kameny kompozic od nejhlubšího bahna očišťuje nasraný hardcore zastoupený především právě nespoutanou energií a v neposlední řadě štěkavým vokálem. Výsledek je zničující, mohutné riffy se na posluchače valí pod tlakem několika kilometrů vodního sloupce a divoký příboj vzedmutých vln drtí lidské skořápky na masokostní moučku silou pneumatického kladiva.

Deska ve své podstatě není nijak složitá. „Keporkaci“ vás hned z úvodu zavalí hutnou peřinou pěkně od podlahy zahraných riffů, kterými vás prostě semelou, tak jak to mívá podobně nasraná hudba ve zvyku. Nijak se netají tím, že „Detachment“ je dílo neotesané, hrubé, dřevní až do morku kostí a k posluchači přistupuje stejně lehce jako cválající nosorožec – do velrybí ladnosti jim přece jen něco chybí. Nicméně stejně jako nevybíravá a drsná dokáže být tahle debutovka nečekaně chytlavá. První poslechy jsou takové lehké oťukávání, kdy si řeknete, že „jako asi dobrý“, jenže než se nadějete, tak vás má velryba ve chřtánu a vy s tím nemůžete v zásadě nic moc dělat.

Do jedenácti skladeb se na docela skromnou (a naprosto dostačující) plochu 36 minut podařilo velrybám naskládat dostatek nápadů, takže po kompoziční stránce jde, vší té špíně a hnusu navzdory, o docela pestrou záležitost. „Detachment“ zkrátka nabízí od každého něco; doomové bahno, hardcorový buchar, ostrá tempa stejně jako sludgeový náhul, přičemž primordiálnímu záštiplnému vyznění přispívá i mazlavý, ušpiněný zvuk. A ty Honzovy baskytarové linky! Hutný základ velryby sem tam okoření psychedelií načichlým sólem jako v „Herd“ nebo „Addicted“, případně se vytasí s atmosférickými pasážemi v „Anxiety“ či titulce. Na druhou stranu, čistý vokál v posledních dvou zmíněných skladbách by si zasloužil vypilovat. Je ovšem otázkou, jak to teď s pokusy o zpěv vlastně bude, když v kapele řve bicman a nikoliv Kefír.

Nápady jsou rozesety docela rovnoměrně, což vytváří dojem kompaktního, vyrovnaného alba. Jenže stejně tak je rozeseta i ta nezáživnější stránka alba, z čehož výše zmíněné skladby vychází nejlépe. Ještě úvodní „Bowl“ není moc co vytknout. Nemůžu říct, že by zbylých šest písní bylo špatných, to ani zdaleka, ale vždy se najde něco, bez čeho bych se v rámci songu obešel, což při délkách od dvou a půl do čtyř minut může být problém. I ona zmíněná pestrost je v rámci jednotlivých kompozic občas až na škodu, protože díky častým změnám a střídáním podobných nápadů napříč albem jsou si některé písně docela podobné, takže zejména při seznamování s albem není problém ztratit přehled o tom, kde se zrovna nacházíte. Jinými slovy, skladby jsou místy zbytečně rozhárané, nejednotné, což zbytečně ubírá jejich síle a energii. Užší zaměření jedním směrem by mi na tak malé ploše dávalo větší smysl, otevřelo prostor pro rozvinutí nedotažených či zbytečně zkratkovitých pasáží a dokázalo by mě vtáhnout do poslechu ještě o něco víc.

King Keporkak

Jedním dechem je ale třeba dodat, že už takhle mě „Detachment“ samo o sobě baví. Už jen skutečnost, že se King Keporkak podařilo protichůdné tendence odlišných žánrů spojit do jednoho více než méně fungujícího celku, je na debutovou desku skvělý začátek a příslib toho, že se máme do budoucna na co těšit. A upřímně, kdyby takové prvotiny vydávalo víc kapel, hudební scéna by vypadala docela jinak. Jasně, občas je znát, že kapela hledá sevřenější výraz, nicméně to, co posluchači na „Detachment“ předkládá, vůbec není k zahození a mně ke spokojenosti naprosto dostačuje. Bahno, energie, agrese, hněv, to vše v jednom balení, které navrch zdobí neokoukaný (téměř Lovecraftovský) motiv, kterým se King Keporkak v rámci zvyklostí žánrů příjemně vymezují vůči zbytku.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.