Země: USA Žánr: avantgarde metal Datum vydání: 25.10.2019 Label: Aural Music Tracklist: 01. Biomass 02. Alluvial 03. Harvestman 04. Sphagnum 05. Disturbance 06. Acclimation 07. Abiotic 08. Red Crown Hrací doba: 33:38 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Aural Music

Můj vztah k Botanist bych nazval jako hodně rozporuplný. V zásadě se mi hodně líbí koncept kapely, a to v obojím smyslu, v jakém lze tento pojem chápat. Za prvé tu je jejich tématické zaměření na svět rostlin. Přestože nejsem botanik a na biologii jsem si na střední z ústního zkoušení pravidelně odnášel pětky jak král, přijde mi to jako hodně zajímavý lyrický rámec, na poměry extrémního metalu dokonce i docela originální, což se cení vždycky.

Oním druhým konceptem jsem měl na mysli přesně tu věc, jaká většinu lidí na Botanist zaujme jako jedna z prvních, ne-li rovnou jako ta úplně první. Samozřejmě tím narážím na netradiční nástrojové obsazení. Botanist pocitově hrají black metal, rytmika a v jisté míře i vokál tomu odpovídají, ale zároveň jej tak trochu nehrají. Prostě a jednoduše jim v sestavě chybí elektrická kytara, tedy zásadní a nezbytný nástroj prakticky pro jakýkoliv subžánr metalu, místo níž Botanist používají cimbál. Jak už bylo řečeno, originalita a nevšednost se cení, a v tomhle případě to platí taky. Ostatně právě díky svému ojedinělému soundu Botanist tolik vyčnívají a právě díky němu si během let svého působení získali poměrně slušnou posluchačskou základnu.

Kámen úrazu pro mě ale tkví v tom, že jsem nikdy nebyl schopen Botanist poslouchat. Dokonce jsem si kdysi od kapely koupil i jeden vinyl, konkrétně „VI: Flora“, ale vlastně jsem si jej ani nikdy pořádně nepustil, protože mě produkce Botanist nebaví moc poslouchat. Ten sound sám o sobě mi přijde zajímavý a vlastně se mi v jistém ohledu i líbí, tudíž fakt nemám problém s tím, že tam nejsou žádné kytary, co by mohly zajebávat kruté riffy. Spíš mě to vždycky trochu sralo ze skladatelského hlediska, poněvadž nějaké pasáže mi připadaly moc sladké, a nikdy jsem neměl tu trpělivost dát Botanist větší šanci.

Když letos vyšla nová řadovka „Ecosystem“, řekl jsem si, že tu šanci a nějakou trpělivost skupině věnuji. Navrch jsem chtěl Botanist konečně dát prostor i zde na stránkách, jelikož žádnou jejich nahrávku jsme tu doposud nerecenzovali, ačkoliv díky už probíraným konceptům jde o papírově hodně zajímavou záležitost. No, nebudu vám lhát… možná jsem se na to měl spíš vysrat.

Jak už jsem řekl, Botanist nikdy nepatřili k mým oblíbencům, ale zase mi nepřišlo, že by jejich produkce byla nějak neposlouchatelná. Možná si to špatně pamatuji, nebo je to dáno tím, že jsem všechny starší věci slyšel hodně lajdácky, anebo je „Ecosystem“ prostě fail i v rámci diskografie, ale tohle album mě fakt prudí už od prvních poslechů.

V momentech, kdy se Botanist nejvíce blíží blackmetalové estetice, je „Ecosystem“ suverénně nejlepší. Takové pasáže by se snad daly označit když ne rovnou za dobré, tak přinejmenším za ucházející. Naneštěstí má ale větší část alba blíže k post-black metalu nebo blackgazu, což je ještě v kombinaci s ne-kytarovým (a tudíž z podstaty „měkkým“) soundem vražedná směs. To samozvaně atmosférické mňoukání se fakt kurva nedá poslouchat.

K oněm post- a/nebo -gaze odnožím black metalu dlouhodobě chovám odpor, to nepopírám. Ostatně jsem se tu tím nikdy netajil. Přesto jsem se k „Ecosystem“ snažil přistupovat bez předsudků. A stejně mi vychází, že tyhle sladké pasáže s „poštovním“ kňouráním jsou mrdka z krtka a prudce mě vysírá to poslouchat – a je úplně šumák, jestli tam hraje kytara nebo cimbál. Znechucení je takové, že to ani těch pár rozumnějších pasáží nemá šanci vyvážit.

Šanci jsem tomu dal, nějakou recenzi jsem vyplodil, tím to pro mě hasne. Nevím, jestli to bude platit pro Botanist obecně, ale přinejmenším co se „Ecosystem“ týče, tak tím už si přehrávač v životě nezasviním. Jdu si vypláchnout reproduktory nějakým noisem a poslech tohohle humusu nechám lidem, co chodí objímat stromy a s láskou si strkají kopřivy do prdele.