Země: USA Žánr: metalcore Datum vydání: 13.1.2017 Label: Roadrunner Records Tracklist: 01. Forever 02. Kill the Creator 03. Real 04. Bleeding in the Blur 05. The Mud 06. The New Reality 07. Spy 08. Ugly 09. No One Is Untouchable 10. Hurt Goes On 11. dream2 Hrací doba: 34:54 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Příznivci metalové hudby se rádi zaklínají tvrzením, že jejich oblíbený žánr je čímsi výjimečný. Mají dojem, že poslouchají hudbu, která vznikla ze vzdoru vůči systému, která vznikla díky schopnosti interpretů odolávat všeobecnému názoru, že metal je cosi nekonformního, něco, co vás tak trochu činí vyvrhelem ze společnosti. Přitom i metal samotný je natolik široký, že má svůj střed a svoje okraje, a z principu je jasné, že jsou to jen kraje (a kraje těchto krajů), které jsou opravdu mimo hlavní proud, zatímco střed se etabloval natolik, že jde jen o jeden z projevů všeobecně přijímané a nekontroverzní kultury.

Paradoxně jsou to právě příznivci onoho středu, kteří se považují za velké průkopníky a mají dojem, že poslouchají něco úplně originálního, zatímco zaběhlí „krajníci“ se jim vysmívají a vědí své. To vše je zřejmé a zajímavé se to stává až díky působení času. V čase se vše mění, z kraje se stává střed, střed bobtná, láká nové vlivy a ty ho posouvají, až je z něj bez zřejmé příčiny zase jen okraj, zatímco ve středu už trůní jiný pašák. A jedním z bývalých středů, který jednou byl krajem a nyní se jím opět stal, je metalcore.

Je to právě tahle fáze, kdy z mého pohledu mohou vznikat opravdu hodnotná alba. Základy jsou vykopány, je na čem stavět, ale zároveň již opadla módní vlna, při které na stavbu lezli ti, kteří se jen chtěli přiživit prací na čemsi oblíbeném a rychle rostoucím. Pokud si teď někdo oblékne montérky, je dost možné, že k tomu má dobrý důvod. Po krátkou dobu jsem si myslel, že Code Orange jsou právě takovýmto případem, jenže pozorný poslech ukázal, že ačkoli možná mají dobré úmysly, je jejich příspěvek chatrný jak domeček z karet.

Na „Forever“ míchají Code Orange breakdowny se širokou škálou vlivů a alespoň na oko se snaží vše udělat tak, aby posluchači co nejvíce ztížili čas strávený s albem. Rychlé přechody z metalu k elektronice, monotonní údery kytar, tři rozdílné hlasy pokrývající škálu od brutálního řevu po melancholický zpěv, vše obvykle na ploše několika málo minut. Dalo by se čekat, že vinou špatného provedení bude výsledek znít jako pověstný dort Pejska a Kočičky, jenže ona je to spíše čínská polévka z pytlíku značky Albert Quality.

Stále se domnívám, že jednou mi někdo ukáže, jak breakdowny mohou opravdu fungovat, jak mohou znít tvrdě a rafinovaně, a tak trochu jsem právě to čekal od Code Orange. Jenže nulová nápaditost kytar je asi nejhorším prvkem desky, hned po nudném zpěvu, jemuž nepomůže ani to, že se o ně starají tři vokalisté (a jeden z nich je žena). A i za nečitelný zahuhlaný zpěv budete rádi, až se začtete do textů, které na vás bezpochyby zapůsobí, pokud právě začínáte druhý stupeň základní školy. Netvrdím, že je „Forever“ nějak výjimečně špatné, a proto si zaslouží, abych ho spravedlivým hejtem srazil na kolena. Tvrdím však, že namyšlenost a popularita jeho autorů se diametrálně liší od kvality výsledného materiálu, a to mě trochu mrzí, neboť prostor pro eklektický počin míchající výše zmíněné prvky tu jednoznačně je. Ukazují to ostatně sami Code Orange třeba skladbou „Sky“, která i přes všudypřítomné breakdowny nenudí a opravdu působí docela tvrdě, či hned následující „Ugly“, jež přidává prvky post-punku. To je ovšem slabé skóre na jedenáctiskladbové album, jehož autoři jsou tak spíše projevem mainstreamu než jeho opozicí. Vždyť i ztřeštěné míchání žánrů se stává novým trendem.

To vše by vlastně nebylo ničím zajímavé, pokud by „Forever“ nebylo tak nesmírně dobře hodnocené. Pitchfork album označil výrazem „abrazivní“ (pro fanoušky Helenky bezpochyby ano), Kerrang dal „Forever“ hodnocení 100%. A mohl bych pokračovat dál. Já vím, všechna tato média jsou jasnými představiteli onoho krajního středu, a pokud jste zvyklí každý týden na Sicmaggotu číst H-ovu onanii o jakémsi obskurním blackmetalovém počinu, jehož tvůrci nahrání desky stvrdili tichou sebevraždou, asi mu nepřikládáte velkou váhu. Přesto si myslím, že je zde prostor pro opravdu dobré metalcorové (potažmo deathcorové) album, jehož autoři se budou po právu vysmívat svým žánrovým souputníkům. Code Orange se sice vysmívají, jenže „Forever“ ukazuje, že aby na to měli právo, budou se muset ještě hodně snažit.