Země: USA Žánr: alternative / post-metal Datum vydání: 12.11.2012 Label: Reprise Records Tracklist: 01. Swerve City 02. Romantic Dreams 03. Leathers 04. Poltergeist 05. Entombed 06. Graphic Nature 07. Tempest 08. Gauze 09. Rosemary 10. Goon Squad 11. What Happened to You? Hodnocení: 8,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Nemyslím si, že budu úplně vedle, když prohlásím, že Deftones zažívají v posledních letech vrchol své kariéry. I přes nepříjemnou autonehodu baskytaristy Chi Chenga jsou jejich poslední dvě studiová alba tím (skoro) nejlepším, s čím tahle parta kolem China Morena přišla. Proč skoro? Jasně, už nikdy nevznikne další “White Pony”, které má takřka kultovní status, a kdybych měl vyhlásit titul nejlepší nu-metalové album všech dob, tak sáhnu právě po “Bílém poníkovi” této pětice z Kalifornie, ale to nemění nic na skutečnosti, že se Deftones stále vyvíjí a rostou. Je fakt, že mluvit v jejich případě o nu-metalové škatulce, by mohlo být hanlivé, ale jsem toho názoru, že jsou to právě tito borci, kteří spolu s KoRn odstartovali celou tu mánii a svým osobitým přístupem k moderní metalové tvorbě si už navždy vyslouží místo na samém výsluní scény.

Před vydáním předchozího “Diamond Eyes” to s kapelou vypadalo všelijak. Měli za sebou slabé album “Saturday Night Wrist” a před sebou plánované vydání nového materiálu pod hlavičkou “Eros”, ke kterému nakonec z důvodu zranění Chenga nedošlo. Skupina se soustředila na pomoc kamarádovi a nakonec s pomocí baskytaristy Sergia Vegy vzniklo před dvěma lety velice kvalitní a překvapivé “Diamond Eyes”, na kterém se Deftones nadechli k dalšímu působení a ukázali, že jsou ještě schopni překvapit. Jednalo se o jejich nejmelodičtější album kariéry, a přestože milovníci podladěných kytar Stephena Carpentera nezůstali nijak ošizeni, tak celému albu vévodila vzletná atmosféra, kterou umocňoval nezaměnitelný zpěvák Chino Moreno. Už se tolik netlačilo na pilu, jako na starších albech, ale to třeba mě osobně vůbec nevadilo. A to, co Deftones dokázali na minulém albu, s přehledem zopakovali a potvrdili na “Koi No Yokan”, jehož název by se dal zjednodušeně přeložit jako “předtucha lásky”.

V jistém ohledu je tedy novinka sázkou na jistotu, protože po nadšeně přijatém předchůdci bylo zbytečné čekat nějakou citelnější změnu, takže Deftones spíše jen rozvíjí postupy a zasněnou zvukovou atmosféru minulého počinu. “Koi No Yokan” tak nějak volně plyne a sází hlavně na melancholii a celkovou zastřenost projevu. Jako by hráli přikryti jemným hedvábným šátkem. Od minula dostal o něco víc prostoru Sergio Vega, jehož nástroj je konečně jasně patrný a můžeme si tak vychutnat jeho spolupráci s bubeníkem Abem Cunninghamem. Aby nedošlo k nějaké mýlce, tak i na letošním albu umí Carpenter pořádně hrábnout do strun, což dokazuje hned úvodní kraťoučká “Swerve City”, které vévodí jeho hypnotický, hopsavý kytarový riff, a i když se nad celou kompozicí vznáší Chino se svým melodickým, táhlým vokálem, jenž celou skladbu zjemňuje, tak je vše hezky vybalancováno ve prospěch celku. Docela překvapivě na mne působil ústřední riff osmé “Gauze”, u kterého si nemůžu pomoct, ale já tam prostě slyším Meshuggah. Dalšími, veskrze agresivními písněmi, které by při troše dobré vůle zapadly i na starší počiny, jsou “Goon Squad” a “Poltergeist”, ve kterých jako v jedněch z mála vládne hlavně kytarová hradba.

Většina písní se pohybuje na hranici kytarové tvrdosti a melancholické uvolněnosti a je nutno zdůraznit, že tato poloha skupině nesmírně sluší. “Romantic Dreams” či singlová “Leathers” jsou toho jasným důkazem a v obou zmíněných se dočkáme jak kytarových riffů, které už by se v souvislosti s Deftones měly označovat jako charakteristické, tak příměsi trošky elektroniky a Chinova vokálem, který se zaměřil hlavně na melodičtější polohu svého hlasu a vzhledem k celkové atmosféře je jasné, že ho neuslyšíme vřískat a řvát tak často jako na prvních albech z konce minulého století. V souvislosti s “Koi No Yokan” bych vyzdvihl dvě skladby, dva vrcholy, které nad ostatními ční a vymezují pole působnosti pro ostatní kousky na albu. Tím jedním je zřejmě nejmelodičtější skladba desky “Entombed”, ve které se konečně pořádně projeví Frank Delgado, který obstarává klávesy. Svou náladou jsem si při ní vzpomněl na “Beauty School” z “Diamond Eyes” a pokud bych vyzdvihl jedinou položku, která dokonale charakterizuje výslednou atmosféru celé desky, tak bych zvolil právě “Entombed”. Pro někoho překvapivé, protože se zde nijak přehnaně neriffuje, ale na druhou stranu je tato poloha pro Deftones v současnosti asi nejpříznačnější a nejpohodlnější. Druhým vrcholem je rozmáchlejší “Tempest”, která graduje velice nenásilným způsobem a zatímco o její nenápadný rozjezd se stará hlavně Chino a klávesy, tak v průběhu se jedná o klasickou hutnou skladbu, která na koncertech rozhýbe každého.

Celkově vzato Deftones opět nahráli znamenitou desku a svůj nezaměnitelný styl posunuli opět o kousek (i když v tomto případě opravdu o maličký) dál. Obrovské uznání si zaslouží producent Nick Raskulinecz, který odvedl parádní práci a jenž se stavá jednou hvězd na producentské scéně, protože takřka vše, čeho se dotkne, se mění ve zlato. Pětice ze Sacramenta se umí stále prodat a jako by jí vůbec nevadilo, že nu-metal je už pěkných pár let “out”. Přestože “Koi No Yokan” prezentuje klidnější polohu, tak nejde o žádný výlet do popových vod, nýbrž o sofistikovanější pokus zvýraznění celkové atmosféry na úkor jednotlivých prvků. V tomto ohledu došla novinka ze všech sedmi studiových alb Deftones nejdál a je dost dobře možné, že to ještě není konečná zastávka…