Země: Itálie Žánr: progressive metal Datum vydání: 19.5.2014 Label: My Kingdom Music Tracklist: 01. Shards of Apocalypse 02. Ab Nihilo 03. The Eternal Champion 04. Identity 05. The Edge of Nowhere 06. Dirge on a Soul Staring at the Stars 07. By the Hands of Moirai 08. Void 09. A Descent into the Maelström Hodnocení: 7/10 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: My Kingdom Music

Neortodoxní hudební subžánry, tedy všechny možné avantgardy a progrese, jsou docela ošemetné i za předpokladu, že je k nim muzika řazena oprávněně. Hranice mezi dobrým a špatným je zejména zde dost tenká, a člověk tak může snadno narazit na perfektní desku stejně jako na pořádný kentus. Za to riziko to ale stojí, protože když se zadaří, bývá hodně o co stát. No, a přesně taková naděje mě přiměla vyzkoušet, co na svém řadovém debutu “Humananke” uklohnili italští Embrace of Disharmony.

Když necháme promluvit statistiky, žádný přehnaný potenciál z toho určitě nevykoukne. Embrace of Disharmony pocházejí z Říma, existují od roku 2006, na kontě mají krom právě recenzované desky jen jeden demáč a jedno EP a pokud jde věřit Metal-Archives, jediným členem, který má zkušenosti z ostatních kapel, je služebně nejmladší bubeník Emiliano Cantiano. Nebyl by to ale zdaleka první případ, kdy i relativně nezkušená kapela dokázala svojí prvotinou vytřít zrak kde komu, takže zanechme odhadů a pojďme si konečně popovídat, jak se “Humananke” vydařilo.

Musím se přiznat, že mi to docela trvalo, než jsem s touhle deskou našel společnou řeč, ale stojím si za tím, že to bylo dobře vynaložené úsilí. “Humananke” (jehož název odkazuje na starořeckou personifikaci osudu, okolo něhož se celá nahrávka točí) je totiž mimořádně povedené dílo, a i když se tváří trochu nenápadně, má rozhodně co nabídnout. Co se žánrového zařazení týče, pohybujeme se zde v progresivních vodách s decentní příchutí avantgardy. To je ale tak široký pojem, že je potřeba to přiblížit poněkud konkrétnějšími výrazy. Pokud bych měl hudbu Embrace of Disharmony přirovnat k proslulejším interpretům, jistá příbuznost by se dala najít v tvorbě Ram-Zet, Arcturus nebo Symphony X, ale rozhodně nejde o žádný obšleh a “Humananke” má vlastní ksicht. Chtělo by se říct, že jeho středobodem jsou progresivní kytarové linky, a ona je to do jisté míry pravda, protože kytara zde rozhodně není na ozdobu a právě ona nese podstatnou část odpovědnosti za proměnlivou náladu, která se pohybuje od agresivního náporu přes technické pasáže až po klidné pocitovky. Navzdory tomu ale tvář “Humananke” z velké části určují nejrůznější orchestrace, kterých je zde vážně hromada. V žádném případě ale nejde o žádné unylé syntetické klávesy, ale velmi komplexní záležitost, která působí opravdu věrohodně, i když není dílem skutečného orchestru.

Kytara a orchestrace tedy tvoří gró celého alba a jsou nositeli jeho výrazu. Ten je teatrální, dramatický, někdy vyloženě operetní a především je nesmírně živý. I když se totiž celé “Humananke” nese v poměrně jednotném duchu a v celkovém kontextu nic nevybočuje z nalinkovaných kolejí, v praxi se pořád něco děje. Muzika je to nesmírně dynamická, nápaditá, na poslech zajímavá a zábavná a je vyloženě radost sledovat nečekané, leč plynulé změny tempa, výrazových prostředků a s nimi i momentální nálady. Embrace of Disharmony krom toho zjevně netrpí nedostatkem fantazie a album ozdobili spoustou zdánlivě triviálních, ale v praxi opravdu neortodoxních melodií, jež se neustále vyvíjí nečekanými směry, ale přesto jsou přívětivé, místy vyloženě chytlavé a velká část přitažlivosti celé desky je právě jejich dílem.

Kapitolou samou pro sebe jsou vokály. Embrace of Disharmony v základu (v songu “The Edge of Nowhere” si totiž střihnul hostovačku Kobi Farhi z Orphaned Land) disponují dvěma pěvci. Growl a čistý mužský zpěv obstarává kytarista Matteo Salvarezza a variabilní ženský zpěv zase Gloria Zanotti, přičemž se na celé ploše alba rovnoměrně doplňují. Jakkoli ale pan Salvarezza odvádí velmi dobrou práci, je to Gloria, která pro sebe celý pěvecký aspekt krade. Je totiž naprosto skvělá. S ohromnou grácií přechází od sametově jemného hlasu až po hodně ostrý řev, každá její poloha je neuvěřitelně sebejistá a charismatická a její výkon (pochopitelně za asistence kolegy) tvoří další nesmírně důležitý dílek téhle podařené skládanky.

Na co jsem ještě zapomněl? Slušelo by se zmínit, že i když rytmická sekce klasicky není úplně ve středu pozornosti, rozhodně se činí zodpovědně. Bicí mají řadu vyloženě skvělých pasáží a baskytara, která je mimochodem poměrně pěkně slyšitelná, se zase blýskne několika super sóly. Embrace of Disharmony se dále podařilo na svou prvotinu sehnat několik zajímavých hostů. Vedle již zmiňovaného Kobiho Farhiho jsou to pánové Mike LePond (Symphony X), Rafael Bittencourt (Angra) a Gabriele Caselli (Eldritch), kteří “Humananke” ozdobili několika sóly nebo v případě Mikea LePonda rovnou celým partem.

A to je celé, vážení. Jsem opravdu moc rád, že se z “Humananke” nakonec vyklubala tak dobrá věc, a její poslech můžu doporučit každému, kdo má zrovna chuť na inteligentní, netradiční a nesmírně svěží nahrávku plnou parádní muziky. Netvrdím, že jde o kdovíjaký skvost a genialitu, protože k tomu mají Embrace of Disharmony pořád dost daleko. Na druhou stranu jim ale takhle podařený debut můžou zástupy dalších hudebníků jen tiše závidět a já jsem přesvědčený, že o téhle kapele neslyšíme naposledy. Prostě a jednoduše moc příjemné překvapení!