Země: Německo Žánr: metalcore Datum vydání: 2013 Label: selfrelease Tracklist: 01. Intro 02. Shock Me 03. Personage Collapse 04. Flashdever 05. Cavity Door 06. Cries 07. The Last Night Before 08. Reality Loss 09. Agony Revenge 10. The Creation 11. A Million Voices 12. False Faith 13. As We Were Like Shadows Hodnocení: 4,5/10 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Metal Promotions

Poté, co metalcore v polovině minulé dekády vystoupal na pomyslný vrchol oblíbenosti napříč posluchačským spektrem, kdy se všechny něco-core bandy, které vlastně zněly jedna jako druhá, těšily obrovskému zájmu, je nyní tento zájem na ústupu a vyklizené pozice získávají tvrdší podobizny jako deathcore, případně neurvalejší post-hardcore. Nicméně, i tak se najde spousta kapel, jež hudební postupy charakteristické pro metalcore ctí dodnes a jednou z těchto jsou i němečtí Enfeeble, kteří si pro letošní rok nachystali své nové album “Encapsulate This Moment”.

Přestože se vznik Enfeeble datuje k roku 2007, tak historie této party spadá ještě o šest let hlouběji, kdy fungovala pod jménem The Trashcans, pod nímž se zmohla na jedno EP “Nightmare” z roku 2005. Pod novým jménem Enfeeble pak následoval v roce 2007 debut “Too Ugly to Show It”, na nějž se navazuje letošní novinkou. Toliko snad k biografii čtveřice z Lingenu, která toho za sebou sice ještě moc nemá, ale přesto je její druhé album stylově naprosto zapadnutelnou nahrávkou, na němž je oproti většině konkurence jen o něco víc kytarových melodií, a vzhledem k tomu, že vokály obstarává hned trojice borců, tak zaujme větší vokální variabilitou. Těžko říct, komu patří jednotlivé vokální party, ale od čistých zpěvných momentů hlavního zpěváka Lukeho se skáče úplně bezbolestně k vysokým jekotům, hlubokým growlům i nervnímu post-hardcorovému řevu, takže se dá říct, že si tam svým způsobem najde každý ten svůj šálek čaje.

Teď trochu odbočím k tomu, co je na albu špatně, protože je lepší si to odbýt takhle zkraje najednou, než u jednotlivých kompozic upozorňovat na tytéž neduhy. Jak to jen říct co nejpřesněji… Je to nuda. Upřímně nechápu, proč si každá kapela myslí, že čím víc písní na album nasere, tím víc budou fanoušci spokojení. Zvlášť v případě, když hrají hudbu, která ve výjimečných případech utáhne přes 40 minut hrací doby, nicméně ve většině případů je i ta půlhodinka až moc. “Encapsulate This Moment” je při třinácti skladbách a více než padesátiminutové stopáži prostě vražedné. Tím spíš, když většina písní si jede ten svůj melodické metalcore, kde se sice chytlavými momenty nešetří a díky častým změnám tempa, práci s vokály a breakdownům máte pocit, že se pořád něco děje, ale opak je pravdou. První tři, čtyři kousky si vždycky říkám, že to funguje. Skladby dobře šlapou, baví, má to spád, ale když se doposlouchám k devátému, desátému kousku, tak už v tu chvíli nějakou dobu koukám na tracklist a odpočítávám konec, což je samozřejmě z principu špatně a pochybuji, že tohle byl cíl stvoření tak dlouhého díla.

Jak už jsem ale řekl, začátek není vůbec marný. Tento dojem je navíc umocněn právě faktem, že s přibývajícími skladbami to jde s albem jako jednolitým zářezem od desíti k pěti, přestože i v závěru se najde silný moment v podobě “A Million Voices”, jejíž úvod pod taktovkou šťavnaté kytarové vyhrávky nemá chybu, a jakmile se nejdelší věc na “Encapsulate This Moment” rozjede, tak z mého pohledu není široko daleko silnějšího kousku. Melodické refrény jsou v tomto případě úpně v pořádku, a i když se bicícmi sypačkami nešetří, tak se to dohromady vůbec nebije. Dvěma slovy: skvělá píseň. Ale zpět k tomu začátku, protože tam se skrývá trojcie skvělých skladeb, jíž otvírá “Shock Me”. Po nedlouhém sborovém “hey, hey” se spouští thrashová riffová řežba, kterou po chvíli zpomalí přírodně čistý vokál Lukeho. Přesně tohle je otvírák jak bič. Rychlý, energický a díky masivnímu sborovému vyřvávání posluchače dobře napumpuje.

Následuje vál, jenž asi nejvíc charakterizuje hudební náplň “Encapsulate This Moment”. Řeč je o “Personage Collapse”, kde se poprvé můžeme setkat s vyzdvihovanou vokální variabilitou, protože se zde nešetří snad s žádným z vyjmenovaných hlasových rejstříků. Hudebně je v písni cítit silný zámořský nádech kapel jako Killswitch Engage, ale pořád slušně šlape, takže proč ne. Následuje rychlovka “Flashdever”, která i přes svou přímočarost není agresivní pecka, jak by se mohlo zdát. Po opatrném baladickém úvodu se přejde k modelu klasické rock-metalové uháněčky, kde zastává funkci tvůrce melodií dvojice kytaristů Luke a Baal, kdy prvně jmenovaný k tomu přidává ještě šlapavou vokální linku bez výraznějšího zapojení growlingu, takže se není čemu divit, že to je jedna z nejmelodičtějších věcí desky.

Někdy v tomto momentě se “Encapsulate This Moment” láme a začala na mne doléhat znuděnost plynoucí z jednotvárné hudební produkce. Jasně, tu je více melodií, tuhle se zase více řeže, ale ve výsledku po padesáti minutách končím poslech otupělý tím, že takových alb už jsem slyšel kopu a v mnoha případech jsem se bavil mnohem víc. Vyloženě špatný dojem utvrzují kousky jako “Cries” či “Cavity Door”, což je typicky generická metalcorová palba s vlezlým refrénem, který dává posluchači “odpočinout” po ostré sloce, a třeba závěrečná “As We Were Like Shadows”, což je obyčejná balada, jež se snaží tvářit emočně, ale kombinací kytary a rádoby dojemného vokálu, který chvílemi podbarvují smyčcové aranže, se toho moc dosáhnout nedá, takže radši dělám, že jsem nic neslyšel.

Je škoda, že Enfeeble neutli “Encapsulate This Moment” o nějakých deset až patnáct minut dříve, protože věřím, že bych pak nezačal nabývat dojmu, že to trvá moc dlouho a že zní všechny skladby celkem obyčejně. Možná jako koláž k jiné práci by se Enfeeble se svým druhým albem celkem slušně osvědčili, protože kombinace ostrých a melodických momentů je svým způsobem jednoduchá a pozornost nevyžadující hudba, ale protože jsem poslouchal pozorně, tak tím, že se občas ukáže na povrchu skvělý riff nebo slušný melodický motiv, mě “Encapsulate This Moment” neobměkčí, protože jako celek to prostě nudí.