Země: Německo Žánr: heavy metal Datum vydání: 31.8.2012 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Charon (Fährmann des Todes) 02. God of Terror 03. Hell Dog 04. Medusa 05. Clash of the Gods 06. Death Angel & the Grave Digger 07. Walls of Sorrow 08. Call of the Sirens 09. Warriors Revenge 10. …with the Wind 11. Home at Last Hodnocení: Ježura – 6,5/10 H. – 7,5/10 Kaša – 7/10 Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Upřímně pochybuji, že by se našel byť jediný příznivec tvrdé muziky, kterému by jméno Grave Digger nic neříkalo. A pokud někdo takový skutečně existuje, je opravdovou raritou, protože Grave Digger patří k tomu nejklasičtějšímu, co evropská heavy metalová scéna posledních 30 let nabízí, a nazvat tuto kapelu skutečnou legendou není ani trochu přehnané. A je to právě status legendy, kterým se Grave Digger honosí, kvůli kterému jsem se uvolil k recenzování novinky “Clash of the Gods”. Po různých předchozích zkušenostech se totiž možnost objevení jinými již dávno objeveného skvostu jevila velmi pravděpodobnou.

Veden vzpomínkou na skvostnou interpretaci nesmrtelné hymny “Rebellion (The Clans Are Marching)” z předloňského Wackenu jsem však u “Clash of the Gods” dost tvrdě narazil na zdi reality, a ani zdaleka to nebylo dílem výměny ústředního tématického motivu, kde skotské horaly vystřídali řečtí gerojové z dob obléhání Tróje. Kdepak, problém se skrývá v samotné muzice, a je to problém dost zásadní. Předchozí desky Grave Digger neznám, takže nemohu tvrdit, že je to dlouhodobá záležitost, nebo jenom ojedinělý přešlap, každopádně skutečnost je taková, že většinu “Clash of the Gods” tvoří dost bezpohlavní, tisíckrát slyšený a ničím nevyčnívající heavy metal osmdesátkového střihu. Neberte mě špatně, proti klasickému heavy metalu jako takovému obecně nic nemám, a i když to není zcela můj šálek čaje, tak i v tomto případě dovedu ocenit kvalitu. Jenže to musí být muzika, která dovede oslovit, což se Grave Digger při vší úctě opravdu moc nepodařilo. Jak jsem již říkal, většinu alba tvoří naprosto zaměnitelné a místy vyloženě tupé kytarové vylomeniny, na které po těch pětatřiceti letech života heavy metalu už jen sotva někdo zabere. Tahle instrumentální bezzubost se koncentruje především ve slokách, a to prakticky ve všech, co jich je tu k nalezení. Navíc se mi zdá, že nedobrý instrumentální základ nedává Chrisovi Boltendahlovi moc prostoru k zúročení kladů jeho vokálního projevu, a snad právě proto mi nejedna pasáž přišla odzpívaná poměrně falešně, což opravdu ocenit nedovedu. Anebo se taky pletu a zkrátka mi není souzeno přijít na chuť všem polohám Chrisova hlasu. Faktem ale zůstává, že s vokálem, který “Clash of the Gods” zdobí, rozhodně nejsem spokojený na sto procent…

Nedostatek – jak to jen nazvat – svébytnosti a originality se však stává docela zajímavým paradoxem v okamžiku, kdy posluchači dojde, že se Grave Digger na druhou stranu bezpochyby snažili ozvláštnit nahrávku řadou prvků, které jsou všechno, jen ne ortodoxně heavy. Hned několikrát lze zaslechnout jakýsi strunný nástroj, který vyloženě křičí “na mě se hrálo už v pátém století před Kristem!”, refrén titulky “Clash of the Gods” mi neuvěřitelně připomíná něco, co s typickými heavy metalovými melodiemi a postupy nemá co dočinění (a je to tak dobře, protože je to příjemné osvěžení) a dojde také na rozličné samply, které pomáhají představivosti vykreslit náplň skladby. Krom toho velmi potěšil úvod ke skladbě “Medusa”, který dává vzpomenout na lehce progresivní, poklidné, ale pěkně temnými emocemi nabité pasáže z dílny Iron Maiden. Palec hore za to všechno, ale ne vždy se zadařilo skloubit tyto prvky se základem a výsledek tak místy zní dost samoúčelně.

Jestli má “Clash of the Gods” nějakou vyloženě povedenou stránku, jsou to refrény. Proti všem těm mírně řečeno odfláklým slokám totiž skutečně vyčnívají a jsou to právě refrény, kterými u mě Grave Digger trochu napravili reputaci, protože umí nabídnout opravdu pěkně (místy bych si troufl říct až krásné) melodie a momenty. A právě refrény nesou hlavní podíl odpovědnosti na tom, že “Clash of the Gods” přes všechny zápory, co jich jen má, není až takový problém doposlouchat do konce.

I když je album “Clash of the Gods” zastřešeno konceptem, tak je to pořád album jednotlivých skladeb. Jakkoli mě totiž větší část stopáže pranic nebaví, v případech, kde se podařilo kvalitní a nekvalitní složku namíchat v co možná největší prospěch té kvalitní, se jedná o dost obstojný zážitek. Jasný vrchol desky tvoří po všech směrech povedená pecka “Warriors Revenge” z ne až tak vzdáleného povzdálí sledovaná titulkou “Clash of the Gods”. Být i zbytek alba na obdobné kvalitativní úrovni, tak se můžeme směle bavit o desce, která by si mohla dělat nárok na žánrový počin roku. Jenže mimo na půl cesty se zaseknuvší dvojici “God of Terror” a “Medusa” tvoří zbytek alba materiál, který si může užít snad jen hardcore fanda kapely, který jí zbaští kde co. Samotný dobrý refrén totiž dobrou skladbu neudělá a přesně na tohle “Clash of the Gods” dojíždí.

Album “Clash of the Gods” nepostrádá dobré skladby ani dobré momenty. Jeho problém však spočívá v tom, že prvním se zoufale šetřilo a druhé si v přesile nedobře složených pasáží samo se sebou nevystačí. Výsledkem je tak jen lehce nadprůměrná deska, která skalního fanouška asi vyloženě nezklame, ba dokonce možná uspokojí (vy z vás, na koho takový popis sedí, si můžete k hodnocení přičíst jeden bod), ale náhodný kolemjdoucí jejím prostřednictvím kouzlu Grave Digger asi jen stěží propadne. Já jsem téhle legendě rozhodně nepropadl a po tak rozporuplné zkušenosti si vůbec nejsem jistý, jestli se Grave Digger kdy podívám na zoubek hlouběji…

Další názory:

Asi těžko lze “Clash of the Gods” shrnout jiným prohlášením, než že Grave Digger nahráli své další klasické album se vším, co k tomu patří. Nechybí charakteriský heavy metalový zvuk kapely, typický chraplák Chrise Boltendahla, ani nic dalšího, co by člověk od těchto německých veteránů mohl očekávat… starého psa holt novým kouskům nenaučíš. Ale tady to z mého pohledu vůbec nevadí, protože podobní heavy metaloví klasici jsou snad jedinými kapelami, u nichž prostě dávám přednost tomu, když si jednoduše odehrají ten svůj standard, který neustále baví, což “Clash of the Gods” splňuje do posledního puntíku. Grave Digger sice možná nepřekvapili, ale zajisté potěšili každého milovníka starého dobrého heavy metalu, mezi něž se i přes svůj stále více nevyhraněnější vkus pořád skromně řadím. Jen houšť, hrobníci!
H.

Grave Digger nemůžou už ničím překvapit. Za léta své existence si (stejně jako řada jiných stylových souputníku) získali početný zástup příznivců, který kapelu takřka nepustí k žádným stylovým kotrmelcům. Grave Digger jsou jednou z mála heavy metalových kapel, u kterých mi to ani tak moc nevadí, protože každé album, se kterým za posledních deset, dvanáct let přišli, je víc než solidní cvičení na téma klasický německý heavy/power metal. Schválně zmiňuji časové období deset let, protože zhruba od alba “The Grave Digger” se Grave Digger tak nějak ustálili na jisté kvalitativní laťce, pod kterou neklesli. Novinka “Clash of the Gods” je prostě dalším albem v početné diskografii kapely a pokud jste už někdy slyšeli některý ze studiových záseků, nemůžete být téměř ničím překvapeni. Solidně šlapavý a chytlavý melodický power/heavy metal s občasnými thrashovými kytarami. Tohle pětice kolem frontmana Chrise Boltendahla umí opravdu parádně a pokud pominu stupidní úvod v podobě “Charon”, kterou bych nemilosrdně smazal z hudebních análů, tak mě “Clash of the Gods” baví a při jeho poslechu jsem si zavzpomínal na léta, kdy jsem byl touhle muzikou doslova posedlý. Druhá půlka desky možná není tak silná jako ta první (hlavně díky nepovedené baladě “Call of the Sirens”, která je zbytečně utahaná a celé album zpomalí), ale neměl jsem sebemenší problém se albem několikrát propracovat až k úplnému závěru. Budu se opakovat, ale nenapadá mě, jak výstižněji “Clash of the Gods” popsat než že jde prostě o další album Grave Digger.
Kaša