Země: Německo Žánr: heavy metal Datum vydání: 13.1.2017 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Healed by Metal 02. When Night Falls 03. Lawbreaker 04. Free Forever 05. Call for War 06. Ten Commandments of Metal 07. The Hangman’s Eye 08. Kill Ritual 09. Hallelujah 10. Laughing with the Dead Hrací doba: 36:16 Odkazy: web / facebook / twitter

Grave Digger křižují pole heavy metalu již pěknou řádku let a mají na svém kontě několik zásadních alb. Vlastně patří k těm málo kapelám, jež dokázaly stvořit silné desky na začátku kariéry, někde uprostřed, ale i v posledních letech. K těm patří zrovna ta minulá, „Return of the Reaper“. Obměnu v kapele zaznamenala pouze pozice klávesisty, smrťáka, kterou má nyní na starost Marcus Kniep. Nejedná se tedy zrovna o tu nejdůležitější změnu, vzhledem k tomu, že předchozího klávesistu snad nikdo nikdy neviděl bez onoho kostýmu, a především klávesy nepředstavují dominantní prvek skupiny. Němci tak drží jádro kapely stejné už po dobu osmi let a letos představují svůj osmnáctý řadový přírůstek.

Album je odpáleno titulní skladbou „Healed by Metal“, což působí jako sázka na jistotu. Pochodový rytmus doplněný o lehce zapamatovatelný refrén představuje v tomto žánru již poměrně zažité klišé a celá píseň vyznívá jako pokus o další metalovou hymnu. Bohužel u pokusu také jen zůstává. Další otřepané klišé se nachází v lyrické stránce, která se samozřejmě zabývá metalem, tedy obdivem k žánru jako takovému. K tomuto tématu se Grave Digger ještě vrací a to v šesté „Ten Commandments of Metal“, jež je dle mého soudu nejslabším kouskem desky. Na neustálé halekání o pravosti toho či onoho metalu nejsem nijak zvědavý, ale pravdou je, že to k tomuto žánru už tak nějak patří. Je ovšem třeba zdůraznit, že v polovině 80. let to s opusy jako „Heavy Metal Breakdown“ mělo zcela jinou atmosféru a účinek. Ony ostatní texty nejsou také přímo básněmi či četbou na přemýšlení, avšak svou existencí mě nijak nezarážely a nemusel jsem se při jejich poslechu ušklibovat.

Druhá „When Night Falls“ zvyšuje tempo a představuje příjemnější tvář skupiny. Opět se opírá o chytlavý refrén podobně jako druhá „Lawbreaker“. Ta se po motorkářském intru uvede klasickým riffováním typickým pro Grave Digger. To, že Axel Ritt na kytaru umí, stihl ukázat na předchozích počinech, kde stvořil několik dnes už koncertních jistot. Což o to, kytarová sóla se drží stejných postupů a kvality jako u předchůdců „Healed by Metal“, ale překvapením je nedostatek zapamatování hodných riffů, jichž je na novince jako šafránu. Při poslechu „Free Forever“ se nemohu zbavit dojmu, že jsem pustil „Solid Ball of Rock“ od souputníků Saxon, jímž je ústřední kytara a celkové tempo skladby inspirováno až až. Podobný dojem ve mně vzbuzuje „Call for War“. V ní vynikají zajímavě se střídající polohy hlasu Chrise Boltendahla, nicméně v hymnickém refrénu mi v hlavě ihned naskakuje klasika od hrobníků „The Dark of the Sun“ s takřka totožnou melodií. Tyto postřehy skutečně nejsou žádným hnidopišstvím či hledáním shody za každou cenu. Od prvního poslechu a od té doby s každým dalším je to výrazně slyšet. Mě, jakožto fanouška Grave Digger, toto nemilé zjištění udivilo, jelikož se mi to v souvislosti s touto kapelou dříve nestalo, nebo si přinejmenším nevzpomínám.

Za pomyslné vrcholy desky můžu označit „Kill Ritual“ a „The Hangman’s Eye“. Nejedná se o skutečné zářezy, které bych od Grave Digger čekal, jednoduše se jedná o dvě skladby, jež něčím vyčnívají. „Kill Ritual“ má ale ve své melodii hitový potenciál hodný místa v koncertním setlistu, kdežto druhá jmenovaná patří k tvrdším věcem s temnou atmosférou. Dva poslední záchvěvy se nachází někde v průměru tvorby kapely, avšak zrovna v „Hallelujah” se nachází riff a kytarové sólo patřící k tomu nejlepšímu, jen je škoda, že je píseň zazděná stupidním refrénem, z nějž kvůli neustálému opakování až bolí hlava. Vygradování alba či závěrečná třešnička na dortu se tak nekoná.

„Healed by Metal“ je na rovinu zklamáním. Hrobaři si nevykopali přímo svůj hrob, ale na řadovku vydanou po třech letech obsahuje tuze málo idejí, které by opravdu stály za zveřejnění. Jistě, pořád to zní jako Grave Digger, méně náročný fanoušek může být dokonce spokojený, jenže po tříročním čekání bych čekal větší nápaditost. Parta okolo Chrise Bolthendala stvořila album plné průměrných písní s občasnými výkyvy jak nahoru, tak dolů. Chybí záchytný bod či moment, který by nutil si novinku poslechnout vícekrát a vůbec se snažit do ní více proniknout. Obávám se, že zde není co objevovat. Plusem „Healed by Metal“ je bezpochyby jeho délka (či spíše krátkost), díky níž ho i bez většího zájmu sjedete na jeden poslech celé, jelikož když vás nějaká píseň nebaví, tak zjistíte, že za chvíli končí, a tak to prostě necháte být.

Rozhodně však nelze nad kapelou lámat hůl. Současná sestava má za sebou nyní čtyři nahrávky, první „The Clans Will Rise Again“ považuji za velice zdařilý počin, stejně tak minulé „Return of the Reaper“ nabízelo kvalitní materiál. Mezi těmito dvěma vyšlo slabé „Clash of the Gods“ a nyní máme další nevalné „Healed by Metal“. Jestli tak Grave Digger udrží tento trend, příští album by opět mělo znamenat posun výše. Byl bych velice rád, kdyby se vrchní textař a nadšenec do historie Chris Boltendahl opět pokusil o koncepční opus, protože ty tahle kapela prostě umí.