Země: USA Žánr: ambient / art rock / jazz Datum vydání: 6.11.2019 Label: Loma Vista Recordings Tracklist: 01. Free 02. Loves Missing 03. Sonali 04. James Bond 05. Dirty Sanchez 06. Glow in the Dark 07. Page 08. We Are the People 09. Do Not Go Gentle into That Good Night“ 10. The Dawn Hrací doba: 33:44 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Iggy Pop toho má dost. Iggy chce být volný. A přesně tak také působí jeho novinka „Free“. Po enormním úspěchu předchozí desky „Post Pop Depression“, na které spolupracoval s Joshem Hommem, Deanem Fertitou a Mattem Heldersem, se rozhodl nijak nenavazovat a namísto toho přišel se zcela odlišnou hudbou. Dle vlastních slov prý za touto ráznou změnou stojí jeho únava z neustálého koncertování a propagování nové placky. „Post Pop Depression“ byla skutečně velká, uspěla jak v žebříčcích, tak u kritiků. Spojení Pop–Homme zafungovalo na výbornou a do jisté míry připomínalo onu dávnou chemii mezi Iggym a Davidem Bowiem, i když ve zcela odlišném stylu. Garážovým riffům a rockovým tempům je ale konec. „Free“ si z rockového teritoria bere totiž jen to nejnutnější.

Iggy se tu nechal obklopit mladými hudebníky jako Noveller nebo Leron Thomas, kteří se postarali o hudbu, k níž Iggy propůjčil svůj nezaměnitelný hlas. „Free“ je tak silně jazzovou a ambientní nahrávkou. V lecčems připomene tvorbu Bowieho, stejně tak vzpomene i na dalšího dávného kamaráda Lou Reeda. Deska začíná klidným úvodem titulní písně, k jejíž meditativní náladě se ještě vrátí v polovině alba s pochmurnější „Glow in the Dark“ a předělovou „Page“. Mezitím se nachází pro Iggyho klasičtější kousky jako taneční „James Bond“ nebo má nejoblíbenější „Loves Missing“, asi jediná skladba, která by se mohla objevit i na minulé řadovce. Právě v „Sonali“ lze slyšet silný vliv pozdní tvorby Bowieho, ale nutno uznat, že se s tím naložilo velice vkusně. To už se nedá říci o „Dirty Sanchez“, kterou ovlivnilo bůhví co, ale tahle prapodivnost je jednoduše tím nejhorším na „Free“. To už musí být příjemnější i ona sexuální praktika.

Po zmiňovaném předělu „Page“ se rozevírá kapitola v podobě tří poetických přednesů. Tím prvním je báseň „We Are the People“ od Reeda, následuje „Do Not Go Gentle into That Good Night“ od velšského básníka Dylana Thomase a celou záležitost uzavírá Iggyho „The Dawn“. Nezvyklé ukončení, značně temné a pesimistické, přitom až snové a uklidňující, tedy přesně takové jako na začátku. Pro znalé Iggyho tvorby však „Free“ nemusí znamenat až takové překvapení. Za svou dlouholetou dráhu vystřídal spousty různých stylů. Často bývá zkratkovitě označován za ryzího punkera, avšak kolik toho punku ve skutečnosti nahrál? Za nejpunkovější období lze označovat to s The Stooges, tedy dobu, kdy termín punk ještě nebyl ani zaveden.

„Free“ lze vnímat jako pokračování desek „Avenue B“, „Préliminaires“ či „Après“, ale dá se tu slyšet i jeho novovlnná tvorba. Ohlas za „Post Pop Depression“ nechává plavat a namísto toho kráčí svoji vlastní cestou. Zřejmě nesklidí stejně nadšené reakce, ostatně „Post Pop Depression“ bylo daleko lepším a především větším albem, avšak slyšet tuto intimní zpověď je rovněž zajímavé. Sice nepředpokládám, že bych se k němu vracel tak často jako k předchůdci, ale rozhodně si nemyslím, že by to byl nějaký propad, jako spíše přirozené vyústění. „Free“ by dávalo smysl i jako labutí píseň Iggyho, ale tím samozřejmě nechci nic předvídat a ani si sám nepřeji, aby tomu tak nakonec bylo. S „Post Pop Depression“ ukázal, že na to při správném složení lidí okolo stále má. S „Free“ ukazuje, že i přesto si stále rád dělá především to, co chce on sám.

„Post Pop Depression“ mohlo přilákat spoustu nových lidí. Ale doporučit „Free“ nefanouškům Iggyho nejde. Je to album spíše pro jeho opravdu věrné následovníky, kteří vědí, že mohou čekat takřka cokoliv. Za mě dobré, ale je jasné, že jenom mezi jeho sólovými řadovkami, jichž je nyní už osmnáct, lze najít daleko poutavější kousky.