Země: Austrálie Žánr: black / funeral doom metal Datum vydání: 31.3.2016 Label: Nuclear War Now! Productions Tracklist: 01. Æ.Thy.Rift 02. Æ.Thy.Rift 03. Æ.Thy.Rift 04. Æ.Thy.Rift Hrací doba: 41:05 Odkazy: bandcamp K recenzi poskytl: Nuclear War Now! Productions

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Myslím, že to byli kdysi dávno Emperor, kdo jako první užili přídomku „necro“ v popisu své hudby. Později bylo toto slůvko v blackmetalovém kontextu užíváno všelijak. Někdo si jej zvolil jako exaktní popis surového a násilného hnusu, jako tomu bylo třeba v případě raných Anaal Nathrakh, jinde se jako necro označil kdejaký zahuhlaný škvár vykrádající „Transilvanian Hunger“. Nebudu se dál zaobírat, co by necro black metal mohl být a co ne (nehledě na to, že vymýšlení kdejakých kvazi-škatulek často smrdí průserem), ale dle mého skromného názoru jsou australští Ill Omen přesně ten typ kapely, kde takový popisek opravdu sedí. Dřívější tituly byly zárukou opravdu hutné a ponuré atmosféry podpořené slušnými riffy a velice vhodného a umně opracovaného zvuku. Navíc je to kapela, která má své řemeslo zvládnuté opravdu dobře, není těžké ji rozeznat od ostatních blekařin, ale celkově vzato to je „pouze“ takový ten „sedmičkový nadprůměr“, kterému lidi nikdy nijak masivně holdovat nebudou.

„Æ.Thy.Rift“ je už třetí dlouhohrající deskou Ill Omen a dle mého názoru i tou nejodlišnější od zbytku, už třeba jen proto, že novinka není jen čistě black metal smrti, ale že znatelně zapáchá starým severským funeral doomem. Je ale i deskou nejlepší? To se jistě může zpočátku zdát, protože atmosféra, která se na vás s první skladbou vyhrne, je opravdu monumentální. Primitivní, pomalé bušení do bicích, dvě basy, táhlé a hutné kytarové linky, záhrobní hlasy, a přesto je celý ten atmosférický mordor zaranžován přehledně a poutavě. To působí jako základ, na kterém se dá vystavět opravdu mohutně znějící album, díky čemuž jsem během prvních minut měl pocit, že by IV (mozek Ill Omen) mohl vytvořit něco opravdu zničujícího. Počátek opravdu magický a silný je. A pasáží, kdy se IV vytasí se silnými nápady, je na desce ještě pár. Ale kvalitativní laťku po celou hrací dobu „Æ.Thy.Rift“ prostě neudrží. Uchvácen počátkem jsem se desce opravdu snažil věnovat čas a pozornost, ale prostě si nemyslím, že by „Æ.Thy.Rift“ nakonec bylo něco extra (i když mohlo).

Občasnou slabší skladbu lze bez větší škody na prožitku z alba přeskočit. Co ale dělat, když polovinu takřka patnáctiminutové tryzny hyzdí slabé riffy? Riffy, co nejde nazvat ani výplní, která by umocnila prožitek ze styčných momentů, ale jsou prostě o ničem nebo nezapadají do celku? Dřívější alba Ill Omen se držela středně-dlouhého formátu písní, tedy v průměru okolo pěti-šesti minut, kdy bylo vyjádřeno vše podstatné v jakémsi kohezním rámci. Těch pár slabších kousků se prostě přeskočilo. Na prožitek z kompletní desky to přiliš negativní vliv nemělo, protože dobrých songů bylo prostě pořád víc. Problém je, že „Æ.Thy.Rift“ má fungovat jako jedna dlouhá kompozice rozdělená na čtyři části. První a třetí jsou každá dlouhá čtrnáct a půl minuty, a jak jsem předeslal výše, půlka nápadů v nich je skvělých, zbytek jde zcela mimo mě. Nebudu ale kvůli tomu snad přeskakovat kusy skladeb, ne? Druhý, osmiminutový kousek je dle mého názoru dobrý a s monotónním doomovým výrazivem pracuje slušně. Tříapůlminutový závěr působí jen jako outro, nic víc.

A tak po mnoha pokusech, kdy jsem i několikrát úzkostlivě dodržoval nesvaté krédo „listen in darkness at maximum volume“ a zkoušel do desky proniknout různými způsoby, musím „Æ.Thy.Rift“ nazvat zklamáním. Ano, zvukově je deska opravdu skvělá a necro v tom nejlepším slova smyslu (nahrál si a zmixoval IV sám, s masteringem si pohrál BR z ohavných Grave Upheaval), pár nápadů je rovněž výborných, ale jako celek prostě album podle mého názoru nefunguje.

Druhý pohled (H.):

Já osobně bych to tak černě jako kolega neviděl, mě „Æ.Thy.Rift“ dost baví. Ze starší tvorby znám podrobněji jen „Enthroning the Bonds of Abhorrence“, a kdybych měl v rámci téhle dvojici zvolit vítěze, hlasoval bych spíš pro novinku (čímž ale neříkám, že předchozí deska byla špatná).

Je pravda, že „Æ.Thy.Rift“ má tu největší sílu zpočátku. První poslechy jsou skutečně působivé a dokážou člověka pohltit. Atmosféra je hustá, hutná a patřičně zvrácená, některé momenty jsou vážně mocné (kupříkladu rozjezd první písně, pasáž ve dvou třetinách druhé) a prolínání blackmetalové černoty s táhlou funerální tryznou funguje parádně. Na druhou stranu, po větším počtu poslechů začne na povrch vyplývat i skutečnost, že některé minuty přece jen trochu ztrácejí oproti těm vrcholným chvilkám.

Nicméně, naštěstí se nejedná o nějaký citelný či rovnou drastický propad, aby to „Æ.Thy.Rift“ podrazilo nohy. Nehledě na fakt, že to lepší má za mě o dost navrch. Na té celkové auře alba, která se opravdu povedla a je namíchaná skvěle, to IV bez větších problémů utáhne celých 40 minut hrací doby. Opar zla je místy hmatatelný, čehož si rozhodně cením, a mimo jiné právě díky tomu se mi „Æ.Thy.Rift“ líbí. Já tedy na rozdíl od kolegy zklamaný nejsem ani náhodou a naopak mohu vyhlásit spokojenost.