Země: Norsko Žánr: progressive extreme metal Datum vydání: 26.1.2018 Label: Indie Recordings Tracklist: 01. Seekers of the Truth 02. Soul Adventurer 03. Blood We Shed 04. En forgangen tid (Times of Yore Pt. II) 05. Origin 06. As the Black Horde Storms 07. Standing on the Ground of Mammoths Hrací doba: 42:25 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp / bandcamp2

Pět let není krátká doba a leccos se během ní může změnit. Tak například názory na hudbu, nejen obecně, ale i na konkrétní alba. To je poněkud nepraktické pro nešťastného hudebního recenzenta, který jeden den nějaké album vynese do nebes a po pár dnech a pěti letech se za svou neprozřetelnost musí téměř stydět. V mém případě je to v menší míře právě tak. Když totiž projdu své staré recenze, mám dojem, že jsem hudbu v nich zachycenou ohodnotil buď správně, nebo jsem ji přinejmenším lehce přecenil. S In Vain je to však naopak.

Přestože jsem jejich dnes již pětiletý počin „Ænigma“ v dobové recenzi chválil, již o pár měsíců později jsem měl dojem, jako by si nahrávka zasloužila hodnocení ještě vyšší. Dalších několik let na tomto pocitu nic nezměnilo, neboť „Ænigma“ zůstává takřka dokonalým prototypem moderní fúze progresivního a extrémního metalu. Není tedy divu, že v případě „Currents“ jsem se takové nespravedlnosti chtěl co možná nejspíše vyhnout a byl jsem připraven počinu obětovat hodiny a hodiny pozorného poslouchání, abych snad nezanedbal nějakou jeho stránku, která by později, byť s malou pravděpodobností a takřka nulovým dopadem na kapelu samotnou, začala rozleptávat mou víru ve vlastní schopnost ohodnotit hudbu náležitě a poctivě. Jednoduše jsem to tentokrát chtěl udělat pořádně.

Jenže ono snažení bylo vlastně zbytečné, neboť zatímco já jsem se připravoval na zdlouhavý boj s nezkrotnou obludou, Johnar Håland si ji stihl ochočit a do světa poslat již jako přívětivého mazlíčka. „Currents“ je album v podstatě chytlavé a okamžitě zapamatovatelné. Poslední desku, která si mě takto snadno omotala kolem prstu, vydali loni Trivium, ovšem v jejich případě šlo o přímočarou hudbu cílenou na co největší prvotní účinek. In Vain to samé zvládnou s materiálem, který se po bližším prozkoumání ukáže jako ohromně chytrý a postavený na množství do sebe elegantně propletených vlivů. Tvrdou prací a dlouhým pilováním dokázali In Vain mistrovský kousek, totiž že stvořili dílo, jež má přesně onu chytlavost potřebnou pro okamžité potěšení, i hlubší význam který mu dodává dlouhé životnosti.

Není tak divu, že desku, jež ve standardní edici trvá pouhých čtyřicet minut (o limitované edici až poději), otevírá „Seekers of the Truth“ se svým okamžitě zapamatovatelným kytarovým motivem a v závěru na poměry kapely nezvykle okázalým sólem. Tak jako na celém počinu je i zde prominentní role vokálů, v tomto případě hlavně hlubokého a čitelného growlu Sindre Nedlanda. Doby, kdy kapele vévodil skřehot Andrease Frigstada, jsou zjevně pryč, neboť je jeho hlas k zaslechnutí jen málokdy a většinou na pozadí. „Soul Adventurer“ je ukázkou zcela odlišné polohy In Vain, v níž dominuje čistý zpěv, který se album od alba zlepšuje, a „Currents“ není výjimkou. Přestože byla „Soul Adventurer“ zvolena za singl, rozhodně nejde o nejchytlavější skladbu na desce, na čemž se podílí i netradiční práce bubeníka Baarda Kolstada, jenž si k In Vain odskočil od Leprous. V řadách In Vain sice výrazně zkrotnul a spíše než na nečekané výplně se soustředí na co nejpravidelnější tempo svého kopáku, ovšem v případě „Soul Adventurer“ si pár drobných výpadů dovolil.

Ti praví In Vain však začínají v podstatě až s třetí „Blood We Shed“, neboť právě zde se poprvé projevuje schopnost kapely propojovat zcela odlišné světy. Zatímco první polovině songu dominují ostré riffy (mimochodem těch opravdu dobrých není na nahrávce vůbec málo), v druhé přejde kapela do opačné polohy s mnohohlasým čistým zpěvem a minimalistickou instrumentací, přičemž tento kontrast funguje skvěle právě proto, že obě poloviny obsahují v podstatě ten samý hudební motiv, ovšem v radikálně jiném podání.

Pokud je něco opravdu překvapivé, pak to, nakolik In Vain tentokrát otevřeli své karty posluchačům. Do jisté míry totiž upozadili svou vlastní unikátnost a dali průchod svým vzorům, jejichž vliv je nyní mnohem znatelnější než dříve. „Currents“ je zřetelně ovlivněna jak již zmíněnými Leprous, tak třeba legendárním Ihsahnem, typicky severskou melodickou blackmetalovou školou a v jistých momentech jsem si vzpomněl třeba i na Akercocke. Proto možná u skladeb jako „Origin“ či „As the Black Horde Storms“ nebudete mít dojem takové nápaditosti, jako tomu u In Vain bývalo dříve. Jindy si kapela naopak vypůjčuje od sebe, když v „En forgangen tid (Times of Yore Pt. II)“ staví na jednom z nejhezčích motivů minulé desky, zatímco „Standing on the Ground of Mammoths“ je strukturou i melodickým použitím saxofonu podobná písni „Floating on the Murmuring Tide“, byť mám dojem že na její úroveň přeci jen nedosahuje.

Podstatné však je, že je vše vypilované se sochařskou precizností a i díky tomu není na albu jediná slabší chvíle a jako celek plyne nesmírně organicky. Možná i to je důvod, proč má pouze čtyřicet minut a proč z nelimitované edice vypadly právě „And Quiet Flows the Shieldt“ a „Ghost Path“ (neplést s Ghost Bath!). Obě jsou totiž divné a nedosahují melodičnosti písniček, jež se do oněch čtyřiceti minut vešly. Přesto jsou to mí favorité, neboť ukazují, jak by In Vain se zkušenostmi posledních deseti let zněli, pokud by ke skládání přistupovali stejně jako v době debutu „The Latter Rain“.

„And Quiet Flows the Shieldt“ je dlouhá píseň plná nečekaných zvratů s krásným kytarovým motivem a hlavně dojemným závěrem postaveným na souhře cella a sborového zpěvu. Je to však až „Ghost Path“, která mě naprosto nadchla. Pojí v sobě totiž temnou atmosféru připomínající Storm Corrosion (dnes již téměř zapomenutý projekt Stevena Wilsona a Mikaela Åkerfeldta), krkavčí zpěv, mohutné kytarové hromobití, symfonický orchestr a různorodé vokální hrátky. Když pak v druhé polovině naprosto nečekaně nastoupí primitivní deathmetalová smršť, mám dojem, že hudební nebe je blízko. Je snadné pochopit, proč právě tyto dvě kompozice skončily mimo standardní edici, určeny pouze fanouškům kapely. In Vain se novinkou snaží zapůsobit na širší publikum a právě těmito skladbami by ho velmi snadno odradili.

A tak se dostáváme k otázce, jak vlastně zařídit, abych si za půl roku netrhal vlasy, poté co zjistím, že z „Currents“ se stalo jiné album, než jaké jsem v době recenzování slyšel. Mohl bych třeba prohlásit, že si o něm nemyslím ani to, ani ono, nebo bych mohl recenzi o půl roku odložit a doufat, že v té době se již můj názor na desku ustálí. Ovšem je to zbytečné a je třeba riskovat, neboť svou přístupností mi šla čtvrtá řadovka In Vain naproti. „Currents“ je výtečný počin a In Vain na něm ukazují, že by si zasloužili mít publikum mnohem větší, než jakého se jim dostává. Je pravdou, že mě samotného by možná potěšilo, kdyby bylo alespoň o něco podobnější oněm dvěma bonusovým kompozicím, v nichž kapela upustila uzdu fantasii. I tak jde však o bezvadnou desku a důstojného následníka skvělého „Ænigma“.