Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: květen 2018 Label: Terratur Possessions Tracklist: 01. Jeg begraver 02. Urstanken 03. Åndedragenes hvin Hrací doba: 41:51 Odkazy: –

Ani labelová příslušnost k Terratur Possessions a fakt, že obvykle proženu sluchem většinu jejich vydání, mě nepřinutila věnovat bližší pozornost norským Knokkelklang. Kapela samotná o ni zřejmě moc nestála, protože první čtyři demo kazety byly zřejmě určeny jen úzkému okruhu lidí a také se nedá říct, že by vinylové re-edice vybraných titulů či samotné vydání debutu doprovázela hlasitá očekávání. Ovšem jistý zesnulý kamarád o jakémsi demáči vícekrát básnil, a když jsem na letos vydané, dlouhohrající album „Jeg begraver“ náhodou narazil někde na blogu, uvědomil jsem si, že by mi tuhle desku určitě vnucoval tak dlouho, dokud bych si ji neposlechnul. Takže jsem tak učinil.

Knokkelklang je krásně onomatopoeické slovo, člověk ani nemusí čumět na archivy, kde je název osvětlen, aby si onen zvuk nakrásně představil. Sice si pod „sound of bones“ představím zvuk z nějakého starého RPG doprovázející zánik nepřátelského kostěje než zvuk srážky dvou reálných kostí (což jsem si taky musel vyzkoušet), ale účel je splněn a vize obnažených kostí trčících ze země, se mi vybavuje při poslechu již automaticky. Ze země jen sporadicky poprášené sněhem, v krajině, kde skrze šedivý, hustý opar jen těžko prosvítá znavené slunce. Anebo si pro podobnou představu vzpomeňte na obal prvního alba Burzum.

„Jeg begraver“ je sakra atmosférická věc, ostatně jak mělo napovědět fantazírování výše. Syrový mrazivý black metal, často melancholický, pro někoho snad až depresivní, avšak tyhle adjektiva jsou v případě Knokkelklang zcela prostá jakéhokoliv kýče a negativního zabarvení, za které jsou odpovědné hordy trendařů, outsiderů a dementních plešek. „Jeg begraver“ má unikátní vlastnost posluchače k sobě připoutat. Děje se tak pomocí uhrančivých silných motivů? No, nerad bych snižoval zdejší důsledně promyšlenou kytarovou práci, ale ne, protože pokud chceme takto hudbu Knokkelklang označit, je zcela nutné hovořit o celku. Album je absolutně šedivé a monotónní v tom nejlepším slova smyslu. Žádné povzbuzení, žádná katarze, jen bezvýchodný zmar a morbidní fascinace chřadnutím sebe sama a blízkého okolí.

Ale své oblíbené riffy si najdete zcela určitě, o tom žádná. V tomhle ohledu působí výrazněji první, titulní skladba, která díky svému ústřednímu motivu (nemusí tak hned působit, ale spolehlivě se vrací po celou dobu 21 minut) má v sobě i něco hrozivého. Čtrnáctiminutová „Urstanken“ hraje na podstatně nostalgičtější melancholickou notičku. Nejen díky této skladbě jsem si vícekrát při poslechu alba vzpomněl na staré dobré časy, kdy jsem black metal teprve objevoval. No a závěrečná „Åndedragenes hvin“ rozhodně není jen ambientním outrem na zaplácnutí B strany vinylu, naopak. Výborná tečka, ze které tuhne krev v žilách. Za zmínku v neposlední řadě stojí, jak je „Jeg begraver“ opracováno do důsledků. Album navzdory zdánlivému minimalismu skýtá různá zvuková překvapení v pozadí, „zvuk kostí“ prostupuje celým albem a produkce ve své fascinující syrovosti může být jen těžko lepší.

Je sice červenec a kdo ví, jak bude nadcházející zima vypadat, ovšem v jednom mám jasno. Jakmile se ochladí a začnou padat první vločky, okamžitě do přehrávače kromě Bekëth Nexëhmü narvu i Knokkelklang a valím ven na prověřená místa bez lidí, kde společnost dělají jen chcíplé stromy. Dále mi stojí za zmínku, že jsem si při poslechu „Jeg bergraver“ vzpomněl i na feeling evokovaný Walknut, Burzum („Det som engang var“), Blut aus Nord (výhradně „The Mystical Beast Beast of Rebellion“), Sortsind a Strid, i když Knokkelklang zní teda hodně jinak. Prostě pokud hledáte svojský black metal s atmosférou opuštěných mrtvých krajin, co nijak nezapadá do současného žánrového zeitgeistu, tak „Jeg bergraver“ zkuste. Ať už jsou popisky, fantazie a zvláště přirovnání výše jakkoliv mimo z důvodu, že podobnou muziku jsem léta nevyhledával, objektivním faktem zůstává, že tohle je výborný Black Metal.