Země: Německo Žánr: pagan / folk metal Datum vydání: 8.4.2011 Label: Trollzorn Records Tracklist: 01. Iron Age Prelude 02. Nekropolis’ Fall 03. Angrlióð 04. The Cocoon 05. Mantikor 06. Manjushri aus mir 07. Moritvrvs immortalis 08. Ad Rvbiconem 09. Bastion 10. Creation’s Crowning Glory 11. Metropolian Roots 12. Egophaneia 13. Finis terræ Hodnocení: 3,5/10 Odkazy: web / facebook

Nevím jak vám, ale mně z hudebního spojení německý pagan metal přímo naskakují osypky. Nemám samozřejmě nic proti německému metalu obecně – kdyby ho nebylo, byla by scéna ochuzena o spoustu skvělé muziky – ale zrovna v pohanské odnoži tvoří Němci s prominutím sračky. Všechno souvisí se vším. Německo je největší trh, tudíž nejvíce masírovaný reklamou (kdo si myslí, že tohle se v “undergroundovém” metalu neděje, měl by si sundat klapky z očí), a když před několika lety praskl boom s jakoukoliv folk/pagan/viking hudbou, na níž Němci-jódlováci s chutí slyší a na níž s chutí sypou penízky ze šrajtoflí, není divu, že právě v Německu se objevilo tak obrovské množství skupin tohoto žánru. Jedna jako druhá, x-tá kopírka x-tého plagiátu; desítky, ne-li stovky kapel, mezi nimiž není rozdíl a které se nedají takřka poslouchat. Všechny znějí stejně jako Equilibrium nebo Varg – abychom jmenovali ty nejznámější – kteří rovněž stojí za velké prdlačky…

Tak, a teď jistě spousta z vás očekává, že vybalím to svoje pověstné “výjimka potvrzuje pravidlo a tou výjimkou jsou právě recenzovaní Kromlek“. Nemáte pravdu. Kromlek je úplně stejná blbost jako všechny ostatní smečky téhle rádoby scény, z níž je každému soudnému znalci pořádného pohanského metalu na blití. Možná vás napadne, proč se právě Kromlek mají ze všech těch vidláků dočkat exemplárního potrestání recenzí? Řeknu vám, že vlastně ani nevím… někdo to prostě odnést musí. Možná to bude tím, že díky jedné slušné “hymně” “Strandhagg Pt. I” (kterou skupina jakožto svůj jediný pořádný song velice prozřetelně umístila na obě předchozí alba a osobně se docela divím, že není i na tom třetím) jsem Kromlek až doteď neměl zaškatulkované jako až tak hroznou kapelu, takže snad to bude tohle, proč jsem si “Finis terræ” vůbec sháněl. Jak to tak ale poslouchám, měl jsem si to radši odpustit.

Ani vám tak nějak nedokážu prostě říct, co je na “Finis terræ” vlastně špatně. Ono se přímo nabízí říct “všechno”, jenže to by mi nejspíš neprošlo a navíc to ani psát nechci. Vystižněji to snad ale říct nejde. Prostě pustím a slyším, že to stojí za jeden velký exkrement. Nad zoufalým nedostatkem originality bych ještě jakž takž dokázal s menším sebezapřením přihmouřit oči, ale fakt, že album je hudebně naprosto prázdné, už odpustit nelze. Že se nejedná o nic originálního bych ještě přes srdce dokázal přenést, ale to by “Finis terræ” muselo alespoň něčím promlouvat, což se neděje. Stačí vzpomenout třeba včera recenzované Dodsferd, kteří taktéž nepředvádějí žádné hudební vizionářství, přesto bych jejich alba zdaleka neoznačil za hudebně prázdná. Pokus o jakýsi rádoby pohanský nádech možná bude stačit trendovým Němcům, ne však mně. Kolovrátkovité riffy, bicí, zpěvy, klávesy – všechno nasekáno přesně dle potřeb a žádostí trendových “folk” metalových fans. Výsledkem je stokrát překydaný hnůj.

Trochu jsem na “Finis terræ” nepochopil jednu věc – pokus o transformaci z lesních mužíků do čehosi jen těžko identifikovatelného. Shozeny byly zvířecí kožíšky a červené barvičky, na jejichž místo nastoupily industriálně působící budovy na obalu. Kromlek sami sebe začali označovat jako “městský pohanský metal”, což se mně osobně jeví jako totální blbost. Možná by se dalo říct, že se skupina snaží alespoň o jakýs takýs posun… kdyby nějaký byl. Pár klávesových rejstříků à la Dark Tranquillity působí v kombinaci s onou debilní německou paganovinou jako absolutní chujovina. Kdyby to rovnou hodili do industriálu, řekl bych dobře, alespoň se snaží se někam dostat, pořád hledají to nejlepší výrazivo, ale nic takového se neděje a výsledek zní strašně nedodělaně, nedotaženě, polovičatě. Onen “progres” zní spíš jakože kapela vlastně ani neví, co chce. Na druhou stranu se Kromlek povedl celkem husarský kousek – skloubili dohromady totální blitku, že by to vola nenapadlo, a pořád to zní neoriginálně.

Pokud se to někomu líbí, tak se omlouvám, ale mám-li mluvit sám za sebe, v životě si tohle už dobrovolně nepustím. Vždycky každému na potkání vykládám, ať nechlastá a ušetřené peníze radši vrazí do originálních alb, jelikož je to hodnotnější (člověk se opije, vybleje a vystřízliví, zatímco CDčko mu zůstane). Ale v případě “Finis terræ” se běžte radši ožrat – bude to užitečnější, nebude to taková ztráta času a bude vás to na rozdíl od poslechu novinky Kromlek bavit. Jestli chcete pořádný pagan/viking/black, sežeňte si radši nové desky Irů Primordial a Norů Helheim!