Země: international Žánr: depressive black metal Datum vydání: 7.4.2020 Label: Thanatoskult Tracklist: 01. Trauerweide 02. A Hole in My Heart 03. Moment of Violence 04. Mirrors 05. Nullpunkt 06. [-273,15°C] Hrací doba: 50:06 Odkazy: web / facebook / bandcamp / instagram K recenzi poskytl: Grand Sounds PR

Depressive black metal nepatří k mým favorizovaným subžánrům. Sice i v něm najdu svoje oblíbence, ale typicky si úplně v pohodě vystačím s již známými jmény a klasikami jako třeba Silencer, Abyssic Hate, staří Shining, Xasthur atd. Nemám úplně motivaci ani disciplínu hledat s poslouchat nové formace. Vychází toho hromady a beztak to zní všechno dost podobně, navíc určitá pojetí depressive black metalu mě vyloženě serou a přijdou mi skoro až neposlouchatelná. Občas sice něco ze sportu zkusím, ale jen máloco mě dokáže zaujmout.

Když vezmu nějakých plus / mínus posledních pět roků, tak mě zaujal třeba debut švédských Ofdrykkja (což se rozhodně nedá tvrdit o jejich dalších počinech, které mě naopak nudily až běda) anebo první ípko Lebenssucht, jejichž členové se rekrutují z Německa, Belgie, Rakouska a Francie a také se rekrutují primárně ze sestavy Humanitas error est (průměrná věc) s jedním doplňkem ze Svarta. Nebudu vás ale lakovat, tyhle nahrávky mi jen utkvěly v paměti, protože mě svého času poměrně bavily, ale zase jsem nikdy neměl potřebu se k nim zpětně vracet – na rozdíl od prověřených kvalit zmiňovaných v předešlém odstavci.

Někdejší pozitivní (hezký výraz pro depresivní black metal!) zkušenost s minialbem „Fucking My Knife“ mi ovšem stačila na to, abych zkusil i první řadovku Lebenssucht s názvem „-273,15°C“. Pokud by vás zajímalo, co za teplotu je -273,15 °C, odpověď je jednoduchá. Tato teplota odpovídá 0 K, tedy absolutní nule, což je hypotetický stav, při němž se zastaví veškerý tepelný pohyb částic. Jedná se o pouze o teoretickou hodnotu, jíž dle třetího termodynamického zákona nelze reálně dosáhnout. Jestli tím Lebenssucht chtěli naznačit, jak moc je poslech jejich debutu mrazivým zážitkem, pak vám mohu s klidem říct, že takhle žhavé to není. Teda antižhavé.

Jednu věc však „-273,15°C“ přiznat musím. Úvodní song „Trauerweide“ album otevře výtečným kytarovým motivem, jehož prostřednictvím se ukazuje, že síla tkví v jednoduchosti. Naštěstí se tenhle riff v průběhu skladby ještě vrátí. I v dalších písních se občas kapele daří tvořit příjemný nátlak a uspokojivě intenzivní momenty.

Taktéž se mi líbí, že Lebenssucht na rozdíl od spousty novějších DSBM skupin nesklouzávají k ubrečeným a ufňukaným melodiím, protože tohle na mě působí všemožně, ale rozhodně ne depresivně (a přesně tenhle přístup jsem měl na mysli tou odnoží subžánru, kterou nedokážu vystát). Na nějakou obligátní melancholičtější pasáž sice také dojde, viz „A Hole in My Heart“, ale naštěstí se to dá v pohodě snést a nepřijde mi to spíš směšné.

„-273,15°C“ lze tedy určitě považovat za obstojnou nahrávku, která si své právo na existenci obhájí. O obdivuhodný opus se nicméně nejedná ani náhodou, protože počin sráží i několik neduhů. Po většinu času si sice album drží slušnou laťku, ale výrazných chvilek je málo, díky čemuž to „-273,15°C“ sluší víc v pozici příjemné kulisy než v pozici desky, jíž by měl posluchač věnovat svou plnou pozornost. K dojmu určité jednotvárnosti nakonec přispívá i skutečnost, že Lebenssucht neznějí nijak zvlášť osobitě a kvalitativní body sbírají spíš za důstojnou prezentaci již vymyšleného, nikoliv vlastní vizi. V neposlední řadě pak musím říct, že „Fucking My Knife“ působilo díky kratší hrací době a tím pádem větší zhuštěnosti silněji.

Jako kvalitně odehraný standard však „-273,15°C“ vesměs funguje a jako pohodová žánrová jednohubka bez závazků na delší vztah poslouží. Mohlo to být lepší? Nepochybně ano. Bude mít smysl se k tomu vracet v budoucnu? Nepochybně ne. Poslech ale neurazí a fandové depresivního black metalu se téhle placky bát nemusí.