Archiv štítku: depressive black metal

Recenze

Lebenssucht – -273,15°C

Komentáře: 5
Lebenssucht - -273,15C

Země: international
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 7.4.2020
Label: Thanatoskult

Tracklist:
01. Trauerweide
02. A Hole in My Heart
03. Moment of Violence
04. Mirrors
05. Nullpunkt
06. [-273,15°C]

Hrací doba: 50:06

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Depressive black metal nepatří k mým favorizovaným subžánrům. Sice i v něm najdu svoje oblíbence, ale typicky si úplně v pohodě vystačím s již známými jmény a klasikami jako třeba Silencer, Abyssic Hate, staří Shining, Xasthur atd. Nemám úplně motivaci ani disciplínu hledat s poslouchat nové formace. Vychází toho hromady a beztak to zní všechno dost podobně, navíc určitá pojetí depressive black metalu mě vyloženě serou a přijdou mi skoro až neposlouchatelná. Občas sice něco ze sportu zkusím, ale jen máloco mě dokáže zaujmout.

Když vezmu nějakých plus / mínus posledních pět roků, tak mě zaujal třeba debut švédských Ofdrykkja (což se rozhodně nedá tvrdit o jejich dalších počinech, které mě naopak nudily až běda) anebo první ípko Lebenssucht, jejichž členové se rekrutují z Německa, Belgie, Rakouska a Francie a také se rekrutují primárně ze sestavy Humanitas error est (průměrná věc) s jedním doplňkem ze Svarta. Nebudu vás ale lakovat, tyhle nahrávky mi jen utkvěly v paměti, protože mě svého času poměrně bavily, ale zase jsem nikdy neměl potřebu se k nim zpětně vracet – na rozdíl od prověřených kvalit zmiňovaných v předešlém odstavci.

Někdejší pozitivní (hezký výraz pro depresivní black metal!) zkušenost s minialbem „Fucking My Knife“ mi ovšem stačila na to, abych zkusil i první řadovku Lebenssucht s názvem „-273,15°C“. Pokud by vás zajímalo, co za teplotu je -273,15 °C, odpověď je jednoduchá. Tato teplota odpovídá 0 K, tedy absolutní nule, což je hypotetický stav, při němž se zastaví veškerý tepelný pohyb částic. Jedná se o pouze o teoretickou hodnotu, jíž dle třetího termodynamického zákona nelze reálně dosáhnout. Jestli tím Lebenssucht chtěli naznačit, jak moc je poslech jejich debutu mrazivým zážitkem, pak vám mohu s klidem říct, že takhle žhavé to není. Teda antižhavé.

Jednu věc však „-273,15°C“ přiznat musím. Úvodní song „Trauerweide“ album otevře výtečným kytarovým motivem, jehož prostřednictvím se ukazuje, že síla tkví v jednoduchosti. Naštěstí se tenhle riff v průběhu skladby ještě vrátí. I v dalších písních se občas kapele daří tvořit příjemný nátlak a uspokojivě intenzivní momenty.

Taktéž se mi líbí, že Lebenssucht na rozdíl od spousty novějších DSBM skupin nesklouzávají k ubrečeným a ufňukaným melodiím, protože tohle na mě působí všemožně, ale rozhodně ne depresivně (a přesně tenhle přístup jsem měl na mysli tou odnoží subžánru, kterou nedokážu vystát). Na nějakou obligátní melancholičtější pasáž sice také dojde, viz „A Hole in My Heart“, ale naštěstí se to dá v pohodě snést a nepřijde mi to spíš směšné.

Lebenssucht

„-273,15°C“ lze tedy určitě považovat za obstojnou nahrávku, která si své právo na existenci obhájí. O obdivuhodný opus se nicméně nejedná ani náhodou, protože počin sráží i několik neduhů. Po většinu času si sice album drží slušnou laťku, ale výrazných chvilek je málo, díky čemuž to „-273,15°C“ sluší víc v pozici příjemné kulisy než v pozici desky, jíž by měl posluchač věnovat svou plnou pozornost. K dojmu určité jednotvárnosti nakonec přispívá i skutečnost, že Lebenssucht neznějí nijak zvlášť osobitě a kvalitativní body sbírají spíš za důstojnou prezentaci již vymyšleného, nikoliv vlastní vizi. V neposlední řadě pak musím říct, že „Fucking My Knife“ působilo díky kratší hrací době a tím pádem větší zhuštěnosti silněji.

Jako kvalitně odehraný standard však „-273,15°C“ vesměs funguje a jako pohodová žánrová jednohubka bez závazků na delší vztah poslouží. Mohlo to být lepší? Nepochybně ano. Bude mít smysl se k tomu vracet v budoucnu? Nepochybně ne. Poslech ale neurazí a fandové depresivního black metalu se téhle placky bát nemusí.

Recenze

Shining / Monumentum – Pale Colours / The River

Napsat komentář
Shining / Monumentum - Pale Colours / The River
Země: Švédsko / Itálie
Žánr: metal / gothic rock
Datum vydání: 31.1.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
Tracklist:
01. Shining – Pale Colours
02. Monumentum – The River (three drowned voices version)

Odkazy Shining:
web / facebook / twitter

Odkazy Monumentum:
facebook

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Musím se přiznat, že z nějakého těžko vysvětlitelného (ale ne úplně nevysvětlitelného – pouze se s tím nechci příliš zdržovat, neboť to není hlavním předmětem tohoto článku) důvodu nemám příliš v lásce jakékoliv neřadové počiny a dovolím si tvrdit, že více jak 90 % hudby, kterou poslouchám, vstřebávám v podobě dlouhohrajících desek. Nepohrdnu ani minialbem s kompletně novou muzikou a v případě začínajících skupin jsem samozřejmě ochoten vzít na milost i demosnímky, tím to ovšem obecně řečeno končí, vše ostatní vcelku úspěšně až na naprosté výjimky ignoruji. Zcela na rovinu vám řeknu, že kdybych to nedostal jako promo na recenzi, zcela jistě bych ignoroval i tento nový split depresivních Švédů Shining a dnes již nefungujících Monumentum z Itálie, který vychází jako sedmipalec v limitaci 300 kusů, přičemž obě uskupení se zde prezentují jednou skladbou, nebo přesněji řečeno coverem, což by pro mě osobně bylo na první pohled ještě větší znamení, proč se do poslechu dobrovolně nepouštět. Nicméně potom, co jsem se do poslechu tohoto splitu přece jenom zakousnul, musím pokorně uznat, že jsem rád, že jsem svůj sluch těmto osmi a půl minutám věnoval.

Předně je nutné zmínit, že Shining i Monumentum se rozhodli předělat nemetalové písničky, které – a to je teprve to opravu zajímavé – jsou v originálních podáních naprosto fenomenální a oplývají naprosto specifickou atmosférou. Shining si vybrali skladbu “Pale Colours” z alba “Where Pain Comes to Die” z roku 2000 od švédské gothic rockové skupiny Bay Laurel; Monumentum k obrazu svému přetvořili britskou zpěvačku PJ Harvey a její píseň “The River” z roku 1998 z desky “Is This Desire?”. Jedna věc je jistá – v obou případech jsou originální verze lepší, než jaké nabídli Shining s Monumentum, přesto se však nedá tvrdit, že by si kterákoliv z obou kapel utržila ostudu, naopak se obě svých předloh zhostily relativně zajímavým způsobem a rozhodně obstály se ctí.

Ačkoliv o Shining už se pěkných pár let nedá tvrdit, že by byli typickou metalovou skupinou, právě naopak je na jejich posledních deskách znát trend čím dál tím bližšímu koketování s rockem, “Pale Colours” je v jejich podání mnohem metalovější než éterický originál, předně v rytmice je to znát, což ovšem z mé strany není problém. Ohledně vokálu podle mě jednoznačně vede předloha, protože zastřený vokál Rikarda Iöfgrena k atmosféře skladby pasuje o mnoho lépe. Shining však naštěstí zachovali to nejdůležitější, co “Pale Colours” nabízí, a sice naprosto úžasnou gradaci, která funguje v obou verzích. Celkově je znát, že se Shining s písní nepokoušeli zbytečně experimentovat a zvolili přístup v podstatě věrného přepracování, jen se svým vlastním zvukem.

Co se týče Monumentum, zde se musím přiznat, že až zas tak podrobný být nemohu, jelikož na rozdíl od Shining nemám jejich vlastní tvorbu nastudovanou, nicméně v porovnání nové a původní verze “The River” opět vyhrává originál, čili PJ Harvey, a sice z jednoduchého důvodu – ve verzi Monumentum chybí její neuvěřitelně podmanivý hlas, na němž je song postaven. Nicméně i tak se Monumentum musí nechat, že i jejich verze je dobrá, a také jim je nutno přičíst k dobru, že na rozdíl od švédských kolegů se nebáli do skladby zasáhnout o něco více a přesto její atmosféru v podstatě zachovali. Jednak zvolili zajímavý koncept, že jeden hlas PJ Harvey odsuplovali hned trojhlasem. Další změnou je, že zatímco v originále hrál vokál zcela zásadní roli, ve svém podání jej Monumentum malinko stáhli do pozadí a nechali do dění více promluvit hudební doprovod, jenž je v této podobě “The River” pestřejší.

Shining

I když jsem několikrát prohlásil, že originály jsou v obou případech lepší (dost dobře možná si to myslím už jen z toho důvodu, že jsou prostě původní), za čímž si stojím, musím zároveň zdůraznit, že i covery od Shining a Monumentum jsou velmi poutavé a pokud by byly na takovéto úrovni provedeny všechny předělávky, hned bych k nim měl obecně menší averzi, než jakou mám nyní. Tento počin se mi ovšem líbí…

Recenze

Clamans – Cries of Darkness

Napsat komentář
Clamans - Cries of Darkness
Země: Česká republika
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Cries of Darkness pt.1
02. Endless Light
03. Candle of Curses
04. 0822
05. Cries of Darkness pt.2

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
bandzone

Jestli se dá nějaký styl nazvat opravdu zvláštním, jistě to platí o black metalu, neboť je v mnohých ohledech naprosto specifickým žánrem, v němž mnohdy platí zcela odlišná pravidla. Zatímco v jiných extrémních odnožích je důležitá (mimo jiné, samozřejmě) technická stránka a provedení, instrumentální výkony nebo živé vystupování (nezřídka i všechno dohromady), v black metalu nic takového nepotřebujete. Spoluhráčů netřeba, protože živě vystupovat vůbec nemusíte, se zvukem se pranic párat nemusíte, protože nejeden příznivec black metalu vám sežere i ten největší garážový chlív, s instrumentální stránkou si rovněž nemusíte lámat hlavu – ostatně stačí vzpomenout některá z nejslavnějších žánrových alb, která jsou plná přehmatů a nepřesností. Ačkoliv se může zdát, že black metal díky tomu může hrát každý vocas, který si v Hypernově koupí dětskou kytaru (což se někdy bohužel opravdu stává), osobně si myslím, že je tomu právě naopak, že black metal – tedy abych byl přesný, dobrý black metal – zvládne dělat mnohem méně lidí, než kolik jej ve skutečnosti zkouší hrát. Zatímco hrát jako bůh s dech beroucí instrumentální ekvilibristikou se s trochou píle dá naučit (dobrá, s hodně velkou trochou píle – samozřejmě i takoví hudebníci zaslouží uznání), black metal potřebuje něco, co se dost dobře naučit nedá – aby měl jeho autor cit, díky němuž hudba bude mít onen pověstný feeling. Čert vem zvuk, techniku a další věci – hlavní je atmosféra. Kdo ovšem tohle dokáže, ten mnohdy zvládne tvořit hudbu mnohem působivější než cokoliv jiného z ostatních žánrů (tohle je – a to zdůrazňuji – samozřejmě jen můj osobní názor). Proč o tom všem mluvím? Dozvíte se hned vzápětí…

Pro Clamans, další z nekonečné řady podzemních jednočlenných black metalových projektů, platí nejedna výše a obecně řečená věc – ne všechny, ale některé určitě ano. Hned na první pohled je zřejmá ona absence jakýchkoliv spoluhráčů, neboť Clamans je dílem jednoho jediného člověka – tím to však nekončí. Dalším typicky black metalovým atributem je velmi syrový undergroundový zvuk – rozhodně neříkám špatný, protože to je velice subjektivní věc a například mně osobně se podobný mrazivý sound opravdu upřímně líbí, mnohem více než bezduché vyleštěné produkce, v nichž uslyšíte i jak hrášek padá na zem. Samozřejmě je jasné, že těžko by jiný zvuk fungoval kdekoliv jinde, nicméně v rámci svého specifického stylu je “Cries of Darkness” vybaveno zvukem naprosto odpovídajícím (to je to správné slovo!). Instrumentální zručnost mozku Clamans si hodnotit nedovolím, neboť jen těžko mohu soudit, avšak i ta je na nahrávce rovněž odpovídající vzhledem k vytyčenému směru a stylu. Tohle jsou však věci, které bychom mohli prohlásit o obrovské spoustě jednočlenných black metalových projektů, proto přejděme k poslednímu bodu, tomu hlavnímu… je Clamans dobrým black metalem? Má “Cries of Darkness” onen pověstný feeling? Nebo se jedná o dalšího neumětela, jenž pod praporem stylu, který neklade tak vysoké nároky na technické provedení, páchá hudební žumpu?

K poslechu “Cries of Darkness” jsem přistupoval naprosto bez očekávání – ostatně, co lze také očekávat od veskrze neznámého projektu, o němž jsem jaktěživ neslyšel – naprosto logicky, vzhledem k době fungování. Název desky i její přebal naznačovaly typickou žánrovou záležitost, u níž – jak je asi znát z výše řečeného – si člověk nemůže být jistý, jestli dostane výbornou atmosférickou záležitost nebo totální odpad. Z tohoto pohledu mohlo “Cries of Darkness” pouze překvapit – a byť se to může zdát poněkud překvapující, opravdu překvapilo. Popravdě jsem sám překvapen (to aby těch překvapení nebylo náhodou málo) jak moc, jelikož k podobným jednočlenným pokusům začínajících muzikantů už jistou dobu přistupuji spíše se skepticky (ale jak jsem již řekl, minimálně v tomto případě ne vyloženě s despektem), o to příjemnější pak ale je, když se z toho vyklube záležitost více než příjemná – jakkoliv to u subžánru sebevražedného black metalu může znít zvláštně.

Ačkoliv jsem to ještě explicitně nezmínil, možná již z předchozích řádků vyplynulo, že Clamans nenabízí žádnou, ale opravdu žádnou progresi; “Cries of Darkness” je počinem spíše konzervativním, který do puntíku ctí žánrové výrazivo. Oním syrovým zvukem počínaje, striktně černobílou obálkou a poněkud tajemnou prezentací pokračuje, samotnou hudební náplní konče. Avšak i s tímhle na první pohled poněkud omezeným polem působnosti si Clamans vystačí, protože atmosféra této nahrávce vskutku nechybí. “Cries of Darkness” je postaveno především na relativně monotónních kompozicích, z nichž každá – tedy s výjimkou intra “Cries of Darkness pt.1” a outra “Cries of Darkness pt.2” – sice obsahuje vícero různých motivů, které však samy o sobě monotónně působí. Ale to rozhodně není negativum! Naopak bych se v některých případech nebál ještě více zatlačit na pilu a posluchače týrat ještě delšími plochami. Osobně to mám hodně rád, sice vám z poslechu neutkví v paměti žádné konkrétní momenty, ale dojem je celistvější a dost to pomáhá tomu, aby se člověk do hudby mohl opravdu “ponořit”, i když je s tímhle přístupem nutno postupovat velice opatrně, neboť se může lehce zvrhnout v nudu (opět se dostáváme k tomu, že hranice mezi velice dobrou a velice špatnou nahrávkou je v black metalu velmi tenká a lehce ji lze překročit), ale například taková “Cries of Darkness pt.1” si o to vyloženě říká, protože zrovna v době, kdy píseň svou monotónnosti již pomalu začíná hypnotizovat, bohužel skončí.

Clamans

Prim hraje zejména kytarová složka, jež je stěžejním prvkem “Cries of Darkness” – mrazivé riffy opravdu řežou jak žiletky a občasné melodičtější záchvěvy (berte v uvozovkách, ani zdaleka se nejedná o něco vyloženě melodického nebo hitového) posluchači poskytují vesměs jediné záchytné body. Právě to využití melodií je na můj vkus provedeno opravdu výborně, ani moc, ani málo, ale když se objeví, dokáže kytarová práce posunout skladbu, resp. její atmosféru, o značný kus dál. Z tohoto pohledu je asi nejlepším příkladem “0822”, kde je kytara – hlavně v závěru písně – asi nejvýraznější za celých dvacet minut hrací doby. Ostatní nástroje hrají spíše druhé housle. Bicí vesměs jen drží tempo a slouží jako podklad kytarám; baskytaru jsem jaksi nikde nezaslechl – možná tam je, možná ne, opravdu nevím. Zpěv v podobě zahuhlaného agonického řevu působí spíš jako další nástroj než jako další řeč. Musím se ovšem opakovat, nic z toho vůbec nevadí, protože jako celek “Cries of Darkness” funguje, což je z mého pohledu to hlavní…

Právě díky tomu, že “Cries of Darkness” nakonec opravdu funguje a opravdu obsahuje velmi silnou atmosféru, se jedná o překvapivý počin, protože výsledek je vážně dobrý a do jisté míry i působivý. Věřím, že se najdou lidé, které recenze díky svému popisu na první pohled spíše odrazujících vlastností doopravdy odradí, ale je nutné si pamatovat, že se v tomto případě pohybujeme ve velice specifickém žánru, a touto optikou je debut Clamans velmi kvalitní záležitostí, přestože se na první pohled může tvářit trochu nenápadně a obyčejně. Jako důkaz svého tvrzení bych použil především skladbu “Candle of Curses”, v níž se snoubí celá esence nahrávky – hypnotický pomalý začátek, který pomalu vygraduje do rychlé čistě black metalové pasáže, aby se následně zvrhl opět v pomalejší depresivní střed; navíc však píseň přidává oproti svým kolegyním ještě jednu věc navíc – drtivý naléhavý závěr. A to vše s všudypřítomnou atmosférou, jež se vážně dokáže zarýt pod kůži víc, než by si byl člověk ochoten připustit. Nicméně všech pět kompozic na “Cries of Darkness” je velmi dobrých a ani o jedné bych si nedovolil tvrdit, že je slabá.

Shrnuto, podtrženo, z mého pohledu se jedná o veliké překvapení, které si mne nezískalo ani originalitou, ani hudebním novátorstvím, protože ani jedno neobsahuje, ale tím, že… inu, myslím, že výše je to již popsáno dostatečně, v čem tkví přednosti Clamans. Pokud však black metal v podzemním a navíc depresivním duchu rádi nemáte, asi nemá cenu zmiňovat, že tady to ani nemusíte zkoušet; pokud si v podobných záležitostech libujete, určitě vás “Cries of Darkness” může zaujmout podobně jako mne…

Recenze

Shining – VII: Född förlorare

Napsat komentář
Shining - VII: Född förlorare
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Förtvivlan, min Arvedel
02. Tiden läker inga sår
03. Människa o’avskyvärda människa
04. Tillsammans är vi allt
05. I nattens timma [Landberk cover]
06. FFF

Hodnocení:
Earthworm – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nedávno jsme ve škole probírali období dekadence a právě teď mi pojem “dekadentní” utkvěl v mysli. Řekl bych, že je to dokonalé přídavné jméno pro frontmana a hlavní mozek kapely Shining ze Švédska (neplést s norskými “blackjazzovými” Shining). Představitelé dekadence se projevovali pesimistickými a nihilistickými názory, narcismem, bohémským životem, nezávaznou sexualitou, pohrdáním společnosti. Niklas Kvarforth dle mého splňuje tyto požadavky na jedničku. Težko říct, zda jsou jeho homosexuální úlety, sebepoškozování nebo pohrdání absolutně čímkoliv jenom pózou pro fanoušky nebo je to opravdu takový magor, většina metalové komunity ale už ví jistě, že tento chlapík dělá kvalitní hudbu a mezi fandy žánru už si pomalu buduje kultovní status. Po několika šlamastikách s vydáním alba se k nám konečně dostala další část jeho životního díla s názvem “VII: Född förlorare” neboli “Born Loser”.

Album by se dalo velmi stručně popsat jako pokračování předchozí tvorby Shining, tudíž opět trochu více rocku, akustických kytar, experimentování a opět o něco méně blacku. Samozřejmě zůstává velmi typický emocionální Kvarforthův vokál, kterému na síle přidává ještě to, že zpívá švédsky, což přidává hudbě ještě tajemnější a znepokojivější atmosféru. Znepokojivé jsou i některé nehudební prvky, jako tuberácký kašel na začátku druhé skladby “Tiden läker inga sår”, zajisté doprovázený spoustou krve, k němuž hraje až veselá melodie na akustické kytaře. Dynamičnost hudby, změny nálad a přechody mezi hutnými riffy a krásnými akustickými pasážemi jsme také mohli slyšet už dříve, na novince se tyto prvky ale stávají jedním z hlavních tahounů a nemálo posluchačů určitě napadnou Opeth, proslulí skoky mezi brutalitou a nežností.

Poměrně překvapivým tahem od Kvarfotha je nalákání několika hostů. Ať už je to Christopher Amott z Arch Enemy, který si vystřihl jedno ze skvělých sól ve třetí skladbě, Erik Danielsson z Watain nebo Nordman, obyčejně se angažující v popové sféře, na albu zpívající výtečný refrén čtvrté skladby “Tillsammans är vi allt”. Největší podíl na tvorbě desky měl čtvrtý host, Peter Bjärgö, ten má totiž na svědomí celou pátou skladbu “I nattens timma”. Ta sice nemá s metalem nic společného a je to jen cover, ale stejně jako cover na minulé desce má neuvěřitelnou sílu. Už jsem nakousl kytary, tak se k nim ještě na chvíli vrátím. Jestli je něco chvályhodné, tak je to mimo jiné práce kytaristů na sólech. Opravdu lahodné pasáže, hlavně sóla ve třetí skladbě jsou výtečná.

Pořád píšu, jak to zní, ale vlastně jsem ještě ani pořádně neprozradil, jestli je to dobré nebo špatné. Inu, je to vynikající a silně nadprůměrné, přece jenom je to od Shining, že? V rámci diskografie kapely je to ale po předchozích albech trochu slabší a já mám po skončení desky pocit, že bych si strašně rád pustil “VI – Klagopsalmer”. Kdo se s hudbou Shining ještě nesetkal, tak se určitě bude svíjet v křečích z hudebního orgasmu, který zažije. Ostatní se budou svíjet taky, ale jenom na pár poslechů, pak už to bude zase na návrat k minulým deskám.

Další názory:

“VII: Född förlorare” je dobré v tom, že nabízí silné skladby se silnými momenty v typickém a na první poslech jasně rozpoznatelném stylu Shining, a to i včetně tradičních nehudebních znaků (opět šest skladeb, přičemž pátá z nich je nemetalová). Co však této desce ubírá body, je to, že oba její předchůdci – tedy “VI – Klagopsalmer” a zejmená monumentální “V – Halmstad (Niklas angående Niklas)” – byly prostě mnohem lepší, což na “VII: Född förlorare” vrhá jakýsi stín všednosti. Avšak nezapomínejte, že Shining už jsou dnes v takové pozici, že i standardní deska z jejich dílny je stále velice nadprůměrná a do jisté míry nevšední věc.
H.