Země: Velká Británie Žánr: hip-hop Datum vydání: 20.1.2017 Label: AMF Records Tracklist: 01. The Isle of Arran 02. Mean It in the Morning 03. +44 04. Damselfly 05. Ain’t Nothing Changed 06. Swear 07. Florence 08. The Seamstress (Tooting Masala) 09. Stars & Shards 10. No Worries 11. Rebel 101 12. No CD 13. Mrs C 14. Sun of Jean 15. Yesterday’s Gone Hrací doba: 42:05 Odkazy: web / facebook

Asi nikoho nemůže urazit tvrzení, že britští rappeři se na úroveň svých amerických protějšků nikdy nedostali. Ne snad, že by v Británii neexistoval kvalitní hip-hop, ovšem na pár zajímavých jmen britské hip-hopové scény připadají desítky srovnatelně dobrých Američanů. To však neznamená, že by byla britská scéna mrtvá. Zrovna vloni vydala své druhé album nesmírně talentovaná Kate Tempest, album tak povedené, že by se do pětice mých nejoblíbenějších žánrových počinů roku mohlo zařadit velice snadno.

Na Kate Tempest jsem si však nevzpomněl náhodou. Není to jen národnost a společné turné, které Loyla Carnera s touto básnířkou a rapperkou spojuje. Její jméno se totiž v recenzích Carnerova debutového alba „Yesterday’s Gone“ objevuje s naprostou pravidelností, protože míří v rámci hip-hopové scény vcelku podobným směrem. Bohužel je to však podobnost víceméně zdánlivá, jak vyplyne následujících řádků.

Carnerovo debutové album lze s trochou nadsázky označit za „rodinný hip-hop“, a to hned ze dvou důvodů. Prvním jsou Carnerovy texty, které se zabývají převážně právě rodinou a rodinnými vztahy. Stejně jako na svém tři roky starém EP „A Little Late“ se hned několikrát věnuje otci, jenž ho v mládí opustil, ve „Florence“ rapuje o sestře, kterou si přál a nikdy neměl, a svému vřelému vztahu k matce věnoval celou „Sun of Jean“. Nerad bych se Carnerově upřímnosti a otevřenosti vysmíval, na jednu stranu je to nesmírně sympatické, ovšem jen do určité míry, za níž už je to tak trochu divné a já mám při poslouchání alba dojem, že některé pocity by si Carner měl nechat jen pro sebe a své blízké.

Druhým důvodem, proč je „Yesterday’s Gone“ rodinným albem, je hudba samotná, která je nesmírně nekonfliktní, uklidňující a místy až uspávající. S výjimkou několika málo výraznějších a hlasitějších skladeb se většina tracklistu nese na vlně jemných citlivých beatů a drobných kytarových vyhrávek, čímž repertoár Carnerovy produkce víceméně končí. „Yesterday’s Gone“ díky tomu nabídne příjemný poslech, pokud vám tedy nevadí, že se písně v podstatě točí okolo jediného motivu a jen výjimečně nabízejí více než ohranou strukturu sloka – refrén – sloka – refrén – konec.

I přes výše zmíněné je však „Yesterday’s Gone“ albem, jež je poměrně zábavné poslouchat. Carnerův hlas je možná trochu monotónní, to však vynahrazuje sympatickým londýnským přízvukem. Ačkoli na tracklistu není žádná vyloženě špatná píseň, rozhodně je zde několik, které nad ostatní povyšují zajímavé nápady. „Ain’t Nothing Changed“ skvěle využívá saxofonu a silného refrénu, aniž by narušila poklidné plynutí desky, „Florence“ je díky kombinaci textu a motivu nejdojemnější skladbou a „No CD“ zase díky vlezlé kytaře tou nejenergičtější.

Jako by si byl Carner vědom přílišné jednoduchosti písniček, rozhodl se pro udržení pozornosti posluchače ke konci desky alespoň částečně přinést pár nových prvků, a tak po chytlavé „No CD“ album ukončuje trojice „Mrs C“ s další bezvadnou saxofonovou vsuvkou a trochu odvážnější strukturou, „Sun of Jean“ s dlouhým mluveným vstupem od Carnerovy matky (který je i přes zjevnou nemelodičnost příjemně poetický) a na závěr akustická titulní skladba, v níž se Carner představí jako obstojný zpěvák.

Album je protkáno několika mluvenými vsuvkami a jako obvykle jsou to právě tyto momenty, které začnou být otravné jako první. „+44“ je krátká báseň bez instrumentálního doprovodu představující Carnerův hlas v kompletní nahotě a díky své poetičnosti si místo na albu snadno obhájí (ostatně právě zde předpokládám začíná a končí spojitost mezi Carnerem a Kate Tempest). Bez ostatních vsuvek, jak v podobě krátkých „Swear“ a „Rebel 101“, tak vyloženě otravné krkající slečny v závěru „The Seamstress (Tooting Masala)“, bych se velice snadno obešel.

Takže poslechnout či neposlechnout? Rozhodně poslechnout. Loyle Carner se stal obětí toho, co potká mnohé ambiciózní nováčky. Na úspěšném EP „A Little Late“ představil mladý Angličan svou poměrně originální hudební tvář a místo toho, aby se ji rozhodl dále rozvíjet, příliš zpohodlněl a většina písniček na „Yesterday’s Gone“ působí jako sázka na jistotu. To neznamená, že jsou nutně špatné či že by na tomto základu nešlo postavit excelentní album, chtělo by to však trochu rozmanitosti a k ní potřebné odvahy. Pokud si to pro příště Carner uvědomí, můžeme od něj čekat ještě zajímavé věci.