Aesop Rock - The Impossible Kid

Aesop Rock – The Impossible Kid

Aesop Rock - The Impossible Kid

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Rhymesayers Entertainment

Tracklist:
01. Mystery Fish
02. Rings
03. Lotta Years
04. Dorks
05. Rabies
06. Supercell
07. Blood Sandwich
08. Get Out of the Car
09. Shrunk
10. Kirby
11. TUFF
12. Lazy Eye
13. Defender
14. Water Tower
15. Molecules

Hrací doba: 48:32

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Nejsem žádným velkým znalcem hip-hopu (čti: nemám o tom vůbec šajnu) a i to málo, co o něm vím, je určitě špatně. Přesto jsem už leccos naposlouchal a mohu vám povědět, že Aesop Rock je v mnohém unikátní. A když se řekne „unikátní“, nemyslím tím ani trochu „divný“, jak se občas stává, protože na jeho tvorbě není divného nic. Je jedno, jaké album si pustíte, vždy dostanete solidní hip-hop, který se příjemně poslouchám a přitom není tuctové (jak ve vztahu k ostatním albům interpreta, tak i vzhledem k ostatním interpretům). A tak se nabízí otázka, zda to prostě může fungovat i na sedmé desce.

„My first name is a random set of numbers and letters and other alphanumerics that changes hourly forever
My last name, a thousand vowels fading down a sinkhole to a susurrus, couldn’t just be John Doe or Bingo“
(Shrunk)

Aesop v posledních letech získává stále větší pozornost mainstreamových médií, a proto je prvním potěšením, že to jeho tvorbu nijak neovlivnilo. „The Impossible Kid“ je dokonce o něco hůře přístupné než jeho předchůdce, což ale pořád znamená, že vás větší část skladeb bude bavit už na první poslech. Horší přístupnost je však důsledkem něčeho, co se posléze ukáže být hlavní předností alba. Aesop si totiž „The Impossble Kid“ produkoval od první po poslední skladby zcela sám, a když už došlo na hosty, až s pedantickou přesností si ohlídal jejich příspěvky tak, aby do konceptu alba dokonale zapadly. Proto bych se nedivil, kdybyste si po poslechu alba odnesli dojem, že si ho celé Aesop uvařil u sebe ve sklepě a nikoho k němu nepustil, dokud nebylo zcela kompletní. Oněch hostů je ve skladbách nakonec poměrně dost, a i když si to nemusíte uvědomovat, bylo by bez nich „The Impossible Kid“ děravé. Přesto nabízí celý počin jednotnost, jakou jsem na hip-hopové desce už dlouho nezaznamenal.

Dalším dílkem této skládačky jsou texty a zde opět musím vyzdvihnout celistvost alba. Nelze sice mluvit o koncepčním počinu se vším všudy, jednotné téma se však skladbami jasně prolíná. „The Impossible Kid“ je Aesopova osobní zpověď, pohled do umělcovy hlavy, a kdo by čekal mučednické obrazy jako na Ježíšově poslední cestě, překvapí ho relativně „fádní“ myšlenky a vzpomínky docela vyrovnaného člověka, který na vše kouká až s nadlidským nadhledem. Aby však nebyl Aesop přehnaně otevřený, vše halí do svého obvyklého závoje abstrakce a slovních hrátek, který je někdy natolik silný, že není jasné, o čem ten chlap vlastně mluví. I tak jsou mi ale texty velice sympatické a Aesopův „otevřeně-abstraktní“ přístup k poodhalení vlastního nitra na mě působí ve výsledku otevřeněji než obvyklé hip-hopové honění superega.

“You can’t imagine the rush that ensue
When you get three dimensions stuffed into two
Then it’s off to a school where it’s all that you do
Being trained and observed by a capable few“
(Rings)

Hudebně je „The Impossible Kid“ postaveno na energických beatech a hrátkách se syntezátorem. Místy se pak do skladeb vmísí kytara či dokonce beatbox. Díky téměř výhradně elektronickému původu zvuků nezní album tak živě jako jeho předchůdce, absence dalších „skutečných“ nástrojů však vlastně ničemu nevadí, protože se ani tak nudit nebudete. Všemu pak korunuje samotný Aesopův hlas, který je snad ještě silnější, než býval dřív.

Z patnáctiskladbového tracklistu i přes vyváženost vystupuje několik kousků, například singl „Rings“ s překvapivě konkrétním textem pojednávajícím o opuštěných koníčcích. Aesopova flow je v jedné chvíli až neskutečně rychlá, což vynikne zejména, když si pustíte instrumentální verzi skladby a necháte se zaskočit jejím pomalým tempem. „Rings“ oplývá i chytlavým refrénem, což je u Aesopa pořád spíše výjimka. „Dorks“ je instrumentálně skoro až nudná, postavená na primitivním kytarovém motivu, jenže s přidáním zpěvu (tedy vlastně rapu) je vše jinak, ze skladby se stává jedna z nejsilnějších na albu. Za vrchol si pak troufnu označit podivně pojmenovanou „Blood Sandwich“, v níž Aesop vzdává hold svým bratrům v doprovodu velice chytře gradující instrumentální složky. Ani ve své druhé polovině však nahrávka neslábne a obsahuje pecky jako „Shrunk“ (o konfliktu abstraktně se vyjadřujícího umělce s exaktně uvažujícím psychologem), „Kirby“ (s vlezlým refrénem a textem o Aesopově kočce) a „Water Tower“, jež pojednává o nestrannosti a neodvratitelnosti smrti.

Na „The Impossible Kid“ mě tak vlastně baví jedna věc, a totiž že jde o album skutečně umělecké. Já vím, hudba je svou podstatou jednou z forem umění, jenže jen málokterou desku bych si troufl za umění označit. „The Impossible Kid“ takové je, i když to třeba není nejlepší výtvor století, ale „jen“ velice dobrá hip-hopová nahrávka. Ostatně, umělecký je i její obal (vzhledem k žánru navíc dost netradiční) nebo třeba videoklip celé album doprovázející, jenž je vlastně miniaturní napodobeninou Kubrickova „The Shining“. Pokud máte alespoň trochu rádi hip-hop a nevadí vám absence agrese, nového Aesopa si rozhodně poslechněte.

„Life is so unfair, party over here, I’ll be over there“
(Dorks)


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.