Země: Chile Žánr: black metal Datum vydání: 22.8.2015 Label: Satanath Records Původní vydání: 3.1.2015, selfrelease Tracklist: 01. Cantos profanos 02. Oh bene subtritus… 03. Caos nocturno 04. Amissa anima 05. Ire viam de lumine Hrací doba: 41:31 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Transcending Obscurity

Pokud to tady sem tam čtete, asi jste si už všimli, že okultní black metal mám v dost velké oblibě. Dokonce v takové, že je to jeden z těch metalových subžánrů, kdy jsem schopen a ochoten odpouštět i neoriginalitu a klišé (a to si zase nalijme čistého vína – klišé se z toho v poslední několika letech prostě stalo), je-li to vykoupeno působivou aurou, bez níž se tenhle druh muziky neobejde. Není tedy divu, že většinu takových skupin zde hodnotím kladně – jednoduše proto, že mě to subjektivně oslovuje. Dnes si ale povíme o případě, z něhož nejsem tak úplně nadšený ani já, přestože jsem vůči téhle hudbě vybaven slušnou dávkou benevolence…

Na první pohled by se mohlo zdát, že Chile je pro okultní black metal poměrně exotickou destinací, ale pozor, i v Jižní Americe černěkovovým rituálům pšenka kvete. Stačí vzpomenout třeba Kolumbijce Ignis Haereticum, o jejichž relativně povedeném debutu jsme si zde rovněž povídali, nehledě na fakt, že v samotném Chile leží kořeny i mocných Hetroertzen. Co do původu tedy není nutné mít vůči Missa Mortvm předsudky.

Naopak, vlastně jsem byl na poslech docela zvědavý, přičemž důvod je nasnadě a padl již v prvním odstavci – tenhle druh black metalu mě baví. Zajímavé logo, parádní obálka, klasická zakuklená image kapely v kápích – možná mi stačí málo, ale poměrně jsem se „Et lux perpetua luceat eis…“ těšil…

Jenže pak jsem si tu desku skutečně pustil – a ono nic. Žádná atmosféra mě nepohltila, žádnou hloubku jsem v tom nenašel. Po prvním poslechu jsem flintu do žita nezahazoval, však leckdy taková alba potřebují více času, ale ani dvojciferný počet posluchačských seancí na výsledku nic nezměnil, pročež bohužel musím konstatovat, že Missa Mortvm nepředvádějí nic jiného než docela elementární cvičení na téma okultního black metalu.

Snaha znít působivě v tom zcela jistě je, nicméně na „Et lux perpetua luceat eis…“ naneštěstí zůstalo jen u té snahy. Sem tam vykoukne nějaký solidní nápad, zejména v těch melodičtějších momentech (například některé linky v první „Cantos profanos“, třetí „Caos nocturno“ nebo čtvrté „Amissa anima“), ale těch je na desce stejně spíš míň než víc. A i v těch jmenovaných písních to nejsou zas až tak dlouhé pasáže, což vynikne o to víc, že se Missa Mortvm pohybují na relativně delších plochách – jen pět skladeb jim stačilo k pohodlnému pokoření 40 minut, z čehož jasně plyne, že to většinou budou věci něco pod deseti minutami hracího času.

Zrovna tady tenhle přístup při vší úctě nebyl úplně nejlepší volnou, protože tím spíš ten materiál působí dojmem, že se tam většinu času nic moc neděje a že si ten chilský black metal jen tak bezobsažně plyne, aniž by směřoval k nějakému jasnému cíli. Největší část stopáže „Et lux perpetua luceat eis…“ se totiž nese, řekněme si to konečně naplno, v duchu vcelku průměrného hoblování, které k nějakému hlubšímu prožitku prostě nestačí.

Neříkám, že se „Et lux perpetua luceat eis…“ nedá poslouchat. On je to takový ten pohodový průměr, prohnat ušima se to dá a svou kvalitou vás to neurazí. Nicméně, Missa Mortvm jednoduše nemají sílu na to, aby si posluchače omotali kolem prstu a vtáhli jej do atmosférických hlubin, což je u tohoto druhu black metalu vcelku zásadní nedostatek, přes nějž prostě vlak nejede. A také je to to hlavní, co z „Et lux perpetua luceat eis…“ činí počin, který už si dál nehodlám pouštět a na který docela rychle zapomenu (aby taky ne, když už teď si z něj nic moc nepamatuju – a to jsem to ještě před chvílí jel). Poslechu případného dalšího alba se asi zásadově bránit nebudu, a když se budu nudit, možná to zkusím, zdali nedošlo ke zlepšení, ale rozhodně se nebudu bezhlavě hnát, abych to měl jakoukoliv další tvorbu z pera Missa Mortvm v přehrávači co nejdřív.