Země: Kuba Žánr: black metal Datum vydání: 28.8.2015 Label: Folter Records Tracklist: 01. Sons of the Grand Cosmic Emanation 02. Mesmerized by the Pale Ghost Moonlight 03. An Unholy Gathering 04. Delivering the Very Soul 05. The Lightbringer 06. The Eternal Return 07. Through Black and Remote Places 08. Gaze Upon Heaven in Flames [Judas Iscariot cover] Hrací doba: 34:54 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Metal Promotions

Se jménem Narbeleth jsme se již na našich stránkách jednou setkali, a to prostřednictvím recenze na předcházející album „A Hatred Manifesto“, které vyšlo vloni. Nicméně vzhledem k tomu, že nejsem natolik naivní, abych žil v přesvědčení, že všichni nosíte všechny místní recenze uložené v paměti, dáme si pro začátek lehké opakování… ostatně už jen z toho důvodu, že jedna věc je na tomhle projektu skutečně zajímavá. Ve výsledku bohužel mnohem zajímavější než vlastní hudební produkce…

Touhle zajímavou věcí je původ Narbeleth – domovinou téhle skupiny (resp. tedy jejího jediného stálého člena Dakkara) je totiž karibský ostrov Kuba, což rozhodně není místo pekelnému black metalu zaslíbené. Nebo ještě lépe – jakémukoliv metalu zaslíbené. Sami si pro sebe řekněte, kolik kubánských metalových kapel dokážete z fleku vyjmenovat. Já sám znám jen jednu jedinou – tuhle.

Nicméně, řekněme si to hned a na rovinu – právě kubánský původ Narbeleth je skutečně asi tím jediným, proč byste měli tomuhle jménu věnovat nějakou pozornost. Čistě z toho důvodu, abyste pak v hospodě mohli na kámoše machrovat, že znáte black metal z Kuby. Doufáte-li ovšem v tom, že se budou vlivy Dakkarovy domoviny v muzice nějak projevovat, což by mohla být hodně zajímavá kombinace, pak doufáte marně. Narbeleth totiž zní naprosto univerzálně, a když si tu placku pustíte, tak na tom vůbec není poznat, že to nahrával nějaký Kubánec. Zní to úplně stejně jako podobně laděné fošny z Evropy, Severní Ameriky, odkudkoliv…

Na jednu stranu je vlastně relativně chvályhodné, že Narbeleth (možná by se slušelo zmínit, že nyní sice hovořím obecně, ale do posledního puntíku to platí nejen o starších věcech, ale i o letošní novince „Through Blackness and Remote Places“) tím pádem snese srovnání i se smečkami z končin, kde je syrový black metal mnohem zaběhlejší a tradičnější záležitostí. Z druhého úhlu pohledu, který má v mých očích trochu větší váhu, to ovšem znamená, že je hudba Narbeleth docela zaměnitelná s amorfní žánrovou masou okolo kvalitativního průměru. Když jsem totiž řekl, že Dakkar a jeho muzika unesou srovnání i s kapelami z tradičnějších metalových zemí, rozhodně jsem tím nemyslel, že Narbeleth může do ringu vyzvat ta největší esa někde na úrovni Mayhem (resp. tedy může, ale dostal by těžce na budku).

Abych ale zbytečně nehanil víc, než je nutné, musím zase říct, že mi „Through Blackness and Remote Places“ přijde o poznání lepší než „A Hatred Manifesto“. Nečekejte žádnou originalitu, ani nečekejte něco, co byste už předtím neslyšeli jinde, protože Narbeleth je prostě takové druhé synonymum pro neobjevný syrový black metal, ale musí se nechat, že tentokrát jsou ty songy poskládané o trochu chytřeji. Sice se stále ani zdaleka nejedná o nějaký velký zázrak, ale nějaká úplně jalová hoblovačka to také není. Dakkar vcelku dobře pracuje s přechody a změnami motivů, dokáže přijít i s několika poměrně solidními riffy a nakonec vcelku potěší i dobře slyšitelná baskytara, byť její linky ani omylem nejsou nic kulervoucího.

Zlepšení tedy oproti předcházejícímu počinu vidím (resp. tedy slyším, abych byl terminologicky přesný) a i navzdory všem výtkám, jichž není úplně málo (na prvních místech nulová originalita a absence nějakého vlastního ksichtu), si myslím, že „Through Blackness and Remote Places“ stále patří do lepšího průměru, s hodně přivřenýma očima možná i mírného nadprůměru, má-li člověk zrovna dobrou náladu. Dokážu si představit, že příznivce syrového black metalu by tahle placka mohla potěšit a na chvíli zabavit.

Abychom ale byli upřímní, je nutno zmínit ještě jednu věc… skutečnou úroveň Narbeleth totiž odhaluje až závěrečná píseň alba. Dakkar totiž dodržuje tradici a stejně jako na předchozích dvou deskách, i tentokrát nahrávku zakončuje coverem. Po Darkthrone na debutu „Diabolus incarnatus“ a Urgehal na loňském „A Hatred Manifesto“ si opětovně vyšlápl na kultovní kapelu, v tomto případě Judas Iscariot, a rovnou si troufnul na skladbu z nepřekonatelného opusu „Heaven in Flames“. A právě v tom coveru „Gaze Upon Heaven in Flames“ je cítit, jak velký rozdíl je mezi skladatelskými schopnostmi Narbeleth a skladatelskými schopnostmi elity syrového black metalu. Ale to už bylo jen takové rýpnutí na závěr, jinak se „Through Blackness and Remote Places“ poslouchat dá, jen to prostě není nic výjimečného.