Země: Rumunsko Žánr: atmospheric black / folk metal Datum vydání: 27.2.2015 Label: Lupus Lounge Tracklist: 01. Nămetenie 02. Izbucul galbenei 03. La hotaru cu cinci culmi 04. Curgerea muntelui 05. Tărîm vîlhovnicesc 06. Împodobeala timpului 07. Picur viu foc 08. Schimnicește Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Onotius):

Musím se přiznat, že napsat něco kloudného na úvod recenze o rumunské Neguře Bunget začíná být čím dál tím těžší. Koneckonců stačí se podívat na začátek libovolného slohového útvaru na našich stránkách, který o této atmosféricky black metalové kapele pojednává, a hned vám musí být jasné, že jakkoliv mohu prahnout po originalitě, pro kontext je nezbytné zmínit jednu podstatnou faktografickou informaci. Po roce 2009 zbyl z původní sestavy, jež vydržela beze změn více jak deset let, jediný člen a zatímco zbylé dvě třetiny založily kapelu Dordeduh, bubeník Negru se zkrátka rozhodl pokračovat pod původním jménem. I přestože samozřejmě nelze považovat personální změny za něco nepřijatelného, ve chvíli, kdy se v krátkém časovém horizontu vystřídá většina hudebníků a navíc takto podivným způsobem, člověk se těžko zbavuje pocitu jisté ztráty identity uskupení.

Stín těchto událostí množství starých fanoušků nyní s vydáním nového alba nazvaného „Tău“ pochopitelně stavěl do nepříjemného konfliktu, zda se nyní (popřípadě před pěti lety, kdy vyšla první deska po obměně sestavy) jedná vůbec stále o ten umělecký subjekt, jenž stojí za alby jako „’n crugu bradului“ či především za výborným (a pro mnoho starých fanoušků posledním skutečným) albem „Om“. Vzhledem k tomu, že zmiňovanou první po-rozkolovou desku „Vîrstele pămîntului“ jsem neslyšel, poslech nového alba „Tău“ v mých očích se nenesl v duchu nějakého závažného analyzování, zda kapela obhájí své pozice, nýbrž zkrátka přirozené zvědavosti. Navíc se klidně bez mučení přiznám, že když jsem poprvé novinku slyšel, o oněch personálních rošádách jsem neměl ani páru. A možná jsem byl díky tomu alespoň připraven o předsudky a mohl lépe vnímat desku jako takovou.

Novinka je oproti předchůdcům mnohem uvolněnější, za čímž stojí asi především větší vytažení folkové složky a kořenících aspektů, zatímco ona black metalová tvář udržuje spíš kostru skladeb. To ovšem neznamená, že by snad vrchol kytarové instrumentace zůstával u nějakého doprovodného hoblování, pouze dává větší prostor pro pestrou škálu různých zvukových nuancí, o něž se starají různé rohy, píšťaly, cimbály, xylofony, popřípadě symfonické a ambientní party. Vyloženě metalová místa jsou zde pak často doprovázena o výraznější symfonickou složku. Prostřednictvím těchto aspektů pak působí novinka oproti klasické zádumčivosti Negury Bunget o něco epičtěji (což těžko říci zda brát za klad či zápor, pouze je to jiné a o poznání méně syrové). Atmosféra se však stále drží ve vrcholcích malebných Transylvánských hor a dýchá z ní duch jemné, tiché i divoké a surové přírody.

Obal zobrazující les a řeku v sépiovém odstínu celkem koresponduje s obsahem a náladou desky. Svým způsobem tradiční nápad, avšak zpracován velice působivě, funguje podobně jako i hudba na nosiči. Ačkoliv totiž deska nedisponuje nějakou přehnanou originalitou ze skladatelského hlediska, forma je schopna celkový projev zpestřit a pozornost poluchače si udržet. Zatímco úvodní opus se snaží na ploše deseti minut ukázat hned několik tváří desky zároveň, ale v tvrdších partech může znít trochu rozpačitě, následující a převážně klasicky metalová „Izbucul galbenei“ už usedne v povedeném nosném motivu a společně s „Tărîm vîlhovnicesc“ patří (v rámci té tvrdší větve desky) k těm nejvýraznějším. Nejspecifičtějším článkem řetězu je ovšem „Împodobeala timpului“ – skladba, jež na skočném podkladu předvede množství zajímavých prvků od kytarových zákrutů, vokálů hostující zpěvačky i využití rytmických hrátek s xylofony či zvonkohrou. Píseň z desky nejoriginálnější a nejprogresivnější. „Picur viu foc“ sice ze začátku působí jako klasická variace na tu tvrdší složku, jenomže folkové nástroje opět udělají své a nespoutané flétny a v mezihře rohy skladbu pozvednou tak, že jsem si ji celkem slušně oblíbil. Jako zástupce čisté atmosféry pak může fungovat mezihra „Curgerea muntelui“ ale i závěrečná „Schimnicește“ opět využívající hry s rytmikou a vrstvení a střídání jednotlivých instrumentálních ploch.

Ačkoliv se tedy setkávám s názory, jež novinku atmosférických Rumunů zatracují jakožto vývar z ponožek otravného bubeníka, v mých očích se jedná o celkem povedenou desku, již si i přes drobné výhrady příště rád pustím. Pravda, některé postupy jsou si navzájem trochu podobné, ovšem některé momenty zase fungují až překvapivě silně a navíc některé i detaily jsou schopny člověka v průběhu poslechu překvapit a potěšit. S nadčasovostí takového „Om“ se samozřejmě novinka nemá šanci rovnat, myslím však, že se jedná o důstojné dílo, jež své kouzlo určitě má.

Druhý pohled (H.):

Jsem si vědom toho, že to už může vypadat trochu trapně, když při jakékoliv zmínce o téhle kapele v posledních letech neustále a pořád dokola vytahuji již tolikrát propíráné změny v sestavě. Původně jsem se tomu chtěl tentokrát vyhnout, jenže když si člověk novinku „Tău“ poslechne, ono to prostě nejde si nepostesknout, jak neskutečným způsobem po odchodu hlavního tvůrce laťka klesla. A ať si současný lídr v podobě bubeníka Negru v rozhovorech mele jakákoliv hovna o tom, že je Negură Bunget vyšší entita, která na individualitách nestojí, není to pravda, protože nepřítomnost Hupogrammose a Sol Faura tuhle kdysi fenomenální skupinu dočista pohřbila.

Fakt, že zmiňovaný bubeník kolem sebe každé dva roky protočí úplně kompletní novou sestavu, se na kvalitě tvorby začíná projevovat skutečně krutým způsobem, protože „Tău“ je doposud nejhlubší dno toho, co kdy pod hlavičkou Negură Bunget vyšlo. Se starými skvosty nemá vůbec cenu srovnávat, jelikož je to zcela odlišná liga, jako kdyby to byly dvě naprosto rozdílné skupiny, jež spolu nemají nic společného. Jenže „Tău“ je nudné takovým způsobem, že i minulé „Vîrstele pămîntului“, první album bez někdejšího hlavního mozku Hupogrammose v sestavě, je v porovnání s novinkou minimálně o třídu výš.

Jediné, co je na „Tău“ dobré, je obálka – ta však pod sebou skrývá hudební placebo, které se sice vší silou snaží vzbudit dojem mystikou opředeného opusu, jenže to, co kdysi fungovalo naprosto přirozeně, je nyní skutečně jen křečovitou snahou. Formálně se sice „Tău“ poslouchat stále dá, nicméně nepřítomnost jakéhokoliv silného nápadu a prázdno na místě, kde kdysi bývala hypnotická atmosféra, k tomu nedává jakýkoliv důvod.

Jesliže v případě „Vîrstele pămîntului“ či následného EP „Poartă de dincolo“ člověk ještě mohl být trochu shovívavý a třeba naivně doufat, že se skupina dokáže opětovně zvednout do své někdejší formy, nyní už není sebemenší důvod si brát servítky. Příprava „Tău“ trvala několik dlouhých let, výsledkem však není nic jiného než zcela nudný podprůměr. Současná Negură Bunget je pouhým odvarem toho, čím tato kapela byla před deseti lety… současná Negură Bunget je spíše jen špatný a nedůstojný revival původní formace, který se nedopatřením dostal k originálnímu jménu.

Může téhle skupině ještě něco vůbec pomoct? Podle mě ano, jedna jediná věc – okamžitý konec. Obavám se ovšem, že tolik soudnosti Negru nemá… což vlastně ani nelze čekat od člověka, který jméno skupiny svým někdejším spoluhráčům (nazývejme věci pravými jmény) ukradl.