Země: Řecko Žánr: dark / melodic death / black / gothic metal Datum vydání: 22.1.2013 Label: Metal Blade Records Tracklist: 01. Phaethon 02. Oberon & Titania 03. Colonized Cultures 04. The Nightwatch 05. Stellar Parallax 06. Hubris 07. The Reptile Gods 08. Hyperion 09. Akhenaton, the 9th Pharaoh of the 18th Dynasty 10. The Sand Reckoner 11. Astropolis Hodnocení: H. – 7/10 Stick – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy: facebook / twitter

Nightfall patří mezi veterány řecké metalové scény, já sám je dokonce řadím do osobní “velké řecké trojky” společně s Rotting Christ a Septicflesh. Jenže na rozdíl od jmenovaných kolegů si Nightfall nikdy nevydobyli takovou pozici… přestože nějaké jméno jistě mají a především starší posluchači, kteří metalovou scénu sledují již od 90. let, na ně stále slyší, z obecného hlediska se rozhodně nejedná o tak známou kapelou. Možná, že za to do jisté míry může nepříliš přehnaná aktivita (mimo jiné čtyři roky úplné nefunkčnosti) a jen sporadické koncertování v posledních letech, což dělá hodně (viz kolegové ze Septicflesh, kteří se po svém návratu neuvěřitelně zvedli, koncertní diář ustavičně natřískaný a pořád je o nich slyšet), dost dobře za to mohou i stylové kotrmelce, kterých Nightfall prodělali hned několik. Nejednou stočili žánrové kormidlo do odlišných vod, čímž naštvali mnohé fanoušky, a ty nové zase ztratili, když oním kormidlem pootočili zase jinam – ostatně se není co divit, při jejich chameleonské diskografii; jako nádherný příklad může posloužit druhá polovina 90. let, kdy po začátcích ve vodách obhroublého death metalu svůj zvuk nejprve značně vyčistili, aby pak skončili až někde u gothic rocku (možná je trochu paradoxní, že právě tato gothic rocková deska, kterou mnozí přímo opovrhují, je moje nejoblíbenější od Nightfall).

Ačkoliv experimentování a stylová nestálost mnohým lidem vadily, pro mě osobně to byl jeden z hlavních důvodů, proč mám Nightfall rád. Kapela si stále dokázala držet svůj rukopis, a přesto si člověk nemohl být tak úplně jistý, s čím přijdou na další nahrávce. Z tohoto pohledu mám ovšem s novinkou “Cassiopeia” malinký problém. Rozhodně to není zlé album a samotná muzika se mi líbí, ale je to na můj vkus až příliš podobné předchozímu “Astron Black and the Thirty Tyrants”. Je dost dobře možné, že hlavní mozek Efthimis Karadimas našel hudební polohu, která mu jednoduše padne jak ulitá a cítí se v ní dobře, což samozřejmě nic proti tomu, ale trochu se díky tomu nyní stává obětí svého vlastního přístupu ke kapele v letech minulých. Když si totiž člověk tak nějak zvykne na to, že se Nightfall s každou nahrávkou vyvíjejí a budou znít zase trochu jinak, je pak trochu zklamání, když se ta nestane a “Cassiopeia” zní až na dílčí drobnosti vesměs podobně, jako zněl její předchůdce. Přesto nemohu tvrdit, že by mě tento fakt nějak moc překvapoval, jelikož z nějakého podivného důvodu jsem tak nějak tušil, že Nightfall budou více méně jen pokračovat v tom, s čím přišli na “Astron Black and the Thirty Tyrants”.

Odsouzení si však “Cassiopeia” i přesto nezaslouží, protože Efthimis dal dohromady kolekci zábavných skladeb, jež opět nesou typický rukopis Nightfall, který je – zmiňovanému experimentování navzdory – jasně rozpoznatelný již od úplných počátků skupiny v první polovině 90. let. Potom, co jsem si na “Cassiopeia” trochu zvyknul (což zní možná paradoxně, protože většinou si člověk musí zvykat na změnu stylu, kdežto v případě Nightfall jsem si vlastně zvykal na nezměnu), jsem docela lehce zjistil, že je “Cassiopeia” velmi solidní nahrávka. Z konkrétních kousků jsem si nejvíce oblíbil trojici “Oberon & Titania”, která je přiložena k poslechu někde okolo, “Colonized Cultures” a “Stellar Parallax”. Avšak i v dalších se vyskytnou zajímavé nápady či velmi dobré melodie, viz třeba “Hubris”.

Menším problémem “Cassiopeia” může být, jak nepřímo zmiňuje kolega pode mnou, relativní jednotvárnost materiálu, neboť deska po celou svou délku jede ve vesměs stejné koleji. Je pravda, že to v případě Nightfall není poprvé a už některá předchozí alba s tímto faktem trochu válčila, stále ale bohužel platí, že úplnému závěru to trochu ubírá, protože oproti předchozím písničkám už prostě nepřináší nic nového. Z tohoto pohledu mě třeba poněkud zklamala skladba “Akhenaton, the 9th Pharaoh of the 18th Dynasty”, od níž jsem podle názvu čekal něco extra, ale až na poklidnou a na poměry desky trochu netypickou mezihru ve své polovině v ní není nic, co by se neobjevilo již v písních, které předcházely.

Před samotným závěrem by se možná ještě slušelo dát na vědomí, v jakém stylu se vlastně “Cassiopeia” pohybuje, vzhledem ke zmiňovaným stylovým proměnám. Ačkoliv na začátku padaly žánry jako gothic rock nebo death metal, dnešní Nightfall jsou již poněkud jinde, druhý žánr je zde přítomen v nějakých stopových prvních, hlavně díky growlingu, ale jinak by se současný styl Nightfall dal popsat jako kombinace dark metalu, melodického death metalu, black metalu a gothic metalu.

“Cassiopeia” je v konečném součtu dost slušné album, které se mi poslouchalo dost příjemně. Osobně jsem od něj dostal to, co jsem očekával, ačkoliv jsem doufal ve větší posun, přesto mi to stále stojí za koupi a za zařazení do sbírky, a byť tahle deska rozhodně nebude prioritou, protože mám na seznamu žhavější kandidáty na utrácení peněz, stále to myslím hovoří za vše. Dále hodně oceňuji velmi pěkný obal, který je sice na první pohled jednoduchý, ale velmi elegantní a z mého pohledu povedený. Přestože mají Nightfall na kontě i lepší počiny, ani “Cassiopeia” nedělá jejich jménu ostudu.

Další názory:

Tahle deska je mým prvním setkáním s řeckými Nightfall. Kapela prodělala za svou kariéru docela slušný stylový přerod, který spoustu fanoušků asi nerozdýchalo. Jejich prozatím poslední album “Cassiopeia” nabízí ne nezajímavý dark metal s občasnými black metalovými záblesky (to prosím doslova, protože se většinou jedná jen o rytmickou část bicích nebo kytarovou pasáž). Už jsem četl názory, že je to totální brak, ale to bych rozhodně neřekl. Většina skladeb má dobrý odpich a solidní melodické nápady, tady hraje prim především dvojblok skladeb “The Nightwatch” a “Stellar Parallax”. Bohužel po půlce alba už mi skladby připadají poněkud na jedno brdo a dostavuje se mírný pocit nudy.
Stick