 |
| Země: Finsko Žánr: soundtrack / orchestral Datum vydání: 9.11.2012 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hodnocení: 5,5/10 Odkazy:
|
Asi se jen těžko najde někdo, koho minulo mediální šílenství okolo projektu “Imaginaerum”, pocházejícího z megalomanské hlavy Tuomase Holopainena, principála a neochvějného lídra finských Nightwish. Je tomu skoro rok, co jsem zde hodnotil první část zmíněného konceptu, řadové album “Imaginaerum”, které nakonec po všech těch očekáváních dopadlo relativně rozpačitě. S finálním verdiktem však vyvstalo několik otázek, které lze zodpovědět až nyní, protože tomu není tak dávno, co skládačku “Imaginaerum” doplnil soundtrack ke stejnojmennému filmu, okolo kterého se to všechno točí. Soundtrack nese velmi tradiční podtitul “The Score” a nyní je načase se mu podívat na zoubek.
Žánr soundtrack, nebo chcete-li hudební doprovod filmu, není radno stavět na roveň běžně produkované hudbě. Když totiž pominu různé písničkové výstřelky (nic proti nim, některé písničkové sountracky filmů třeba od takového Quentina Tarantina mezi mnohými už takřka zlidověly), jedná se o specifická díla, na která jsou kladeny poněkud odlišné nároky. Proto páně Holopainenův záměr částečně propojit řadovku “Imaginaerum” s jejím soundtrackovým protějškem budil nejen velká očekávání, ale také řadu rozpaků, které se v případě desky částečně naplnily. Tuomas zkrátka ve své honbě za filmovým zážitkem občas maličko překročil hranici a některé momenty alba prostě filmem zaváněly na sto honů, a výsledku to ne úplně přidávalo. Zvědavost, jak se popere s čistokrevným soundtrackem, pak byla náramná, protože kde jinde už by mohl v plné šíři realizovat své rozmáchlé vize, které už řadu let rouboval na relativně běžnou muziku…
Nebudu si zde hrát na nějakého experta přes filmovou hudbu a na rovinu se přiznám, že moje zkušenosti s ní nejsou nijak zvlášť rozsáhlé. Několik soundtracků však již mýma ušima prošlo, a proto si troufnu tvrdit, že alespoň v rámci klasických symfonických děl je jejich základním stavební kamenem práce s jednotlivými motivy a hudební odraz dění na plátně. S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že je klasický soundtrack takovou moderní obdobou symfonické básně. A jelikož jsou Nightwish prakticky synonymem symfonického metalu, dalo by se očekávat, že Tuomas zúročí své bohaté zkušenosti s psaním orchestrálních partů a na formátu soundtracku dostojí pověsti klasického skladatele 21. století, za kterého jej mnozí považují. Jenže to se nestalo. Jistě, orchestr zde zastává drtivou většinu veškerého dění, ale poněkud jinak, než bych si představoval. Namísto aby se Tuomas oprostil od svazujících šablon své běžné tvorby, zde prezentuje prapodivný mix klasických soundtrackových postupů a typických Nightwish posledních let, ovšem nejen melodicky (potud by to bylo v pořádku), ale hlavně skladatelsky. Jestli tedy řadové “Imaginearum” místy trpělo jistou soundtrackovitostí, soundtrack je na tom přesně opačně, akorát je na něm ta rozpolcenost víc znát, a to mu nehorázně škodí.
Hlavní neštěstí spatřuji již v původní myšlence dílčím způsobem svázat oba hudební počiny. Potom není divu, že namísto toho, aby soundtrack s motivy pracoval dynamicky, obměňoval jejich provedení a jejich prostřednictvím vyprávěl příběh, je zde využíváno jednotlivých melodií ve stejném chronologickém sledu, v jakém se objevily na řadovce, a místo toho, aby mi hudba říkala, co se v dané dějové pasáži odehrává, mi říká spíše něco jako “tohle hrálo v ‘Last Ride of the Day’, už se asi blížíme na konec”. Navíc mi v drtivé většině případů spíš než nějaký obraz naskočí podoba příslušného motivu tak, jak ho bylo využito na řadovce, což působí dost samoúčelně (“sledujte, vážně je to provázaný!”) a celý dojem to značně bortí snad každému, kdo původní “Imaginaerum” slyšel. Pravda, nejvýraznější je to asi v takové “Orphanage Airlines”, ale znát je to i jinde. Naproti tomu jsou zde i skladby, které dokazují, že to jde, stačí jen trochu chtít. Důkazem budiž taková “A Crackling Sphere”, která dovádí svoji už tak dost scénickou předlohu “Arabesque” takřka k dokonalosti a působí proti ní mnohem lépe, což je možná způsobeno kontextem, v jakém se obě skladby vyskytují.
Vhodné zpracování původního motivu předvádí rovněž můj asi nejoblíbenější počin ze soundtracku, něžná a intimní “Sundown”, která si ústřední motiv propůjčuje z “Turn Loose the Mermaids”, a její nová podoba mě oslovuje mnohem více než předloha. Dokonce do té míry, že bych si ji dovedl bez problémů představit na řadovce, na čemž má určitě zásluhu i skutečnost, že i když “Sundown” využívá soundtrackových postupů, stejně působí spíše písničkovým dojmem. Co se týče dalších slušných položek tracklistu, napadají mě ještě otevírací “Find Your Story” nebo v pořadí třetí “Undertow”, ale to je asi tak všechno, čímž se dostáváme k dalšímu zásadnímu problému, kterým “Imaginaerum – The Score” trpí. Když pominu umírněnou “Sundown” a energickou “A Crackling Sphere”, vzpomenu si jen velmi málo momentů, které by přispívaly k celkové dynamice alba.
Navzdory tomu, že Tuomas sáhl po několika netradičních prvcích, které působí buď velmi svěže (tím mám na mysli lehoučký elektronický podkres nebo třeba do pozadí odsunuté kytarové sólo, které je lepší než cokoli, co Emppuova kytara vyprodukovala na řadovce), nebo o poznání méně svěže (s výjimkou “Sundown” mě opravdu nepřesvědčilo využití sólového zpěvu, prostě se to tam nehodí), se totiž drtivá většina soundtracku nese na jedné vlně a o něčem, jako je třeba sugestivní střídání nálad, si může posluchač nechat jen zdát. Na jednu stranu si říkám, že bych toho chtěl od hudby, která má vhodně doplňovat pohyblivé obrázky, hodně, ale pak si vzpomenu, jaké barvité scenérie a nálady dokázal vykouzlit mistr Howard Shore pro “Pána prstenů”, a rázem jsme tam. kde jsme byli. A to rozhodně není moc lichotivé vysvědčení.
Abychom si rozuměli, ono to není vyloženě špatné, poslouchat jako podklad k nějaké činnosti se to dá bez sebemenších problémů. Problém však spočívá v tom, že i přes dílčí kvality “Imaginaerum – The Score” dost výrazně pokulhává v tom, v čem řada jiných soundtracků klasického ražení exceluje – i přes absenci písničkové formy zprostředkovat působivý zážitek, který usměrňuje posluchačovu fantazii tak, jak to zamýšlí tvůrci příslušného filmu. A kdyby chtěl někdo namítat, že tento soundtrack funguje správně, pak raději nechci vidět, jak je na tom samotný film. Jak to tak vypadá, Tuomas Holopainen si ukousl moc velké sousto a ambiciózní vize projektu, kde by se jednotlivé jeho části vzájemně obohacovaly a dohromady tvořily organický celek, alespoň v mém případě neuspěla. Ba naopak – teprve při vzájemném srovnání obou kompozic je totiž vidět, jak je vzájemné propojení oběma spíše na škodu (čest výjimkám a vlastně také řadovce, která je na tom o poznání lépe), a já upřímně doufám, že to dojde i samotnému Holopainenovi. Protože jestli ne, hodně se bojím, co za kočkopsa pod hlavičkou Nightwish vyjde příště…
Podobné články
13.12.2012 Nightwish – Dark Passion Play Recenze
16.4.2015 Nightwish – Endless Forms Most Beautiful Recenze
28.12.2011 Nightwish – Imaginaerum Recenze
15.9.2017 Nephilim’s Howl – Through the Marrow of Human Suffering Recenze
5.7.2014 V/A – Only Lovers Left Alive Minirecenze
15.5.2019 Diablo: The Apocryphon of Tristram OST Recenze
Nightwish…nejpřeceňovanější rocková kapela. Nikdy mě to nebralo
Nejpřeceňovanější asi trochu jo, ale maj i dobrý věci, to se musí nechat. Tenhle soundtrack mezi ně ale nepatří :-D
Podle mě Nightwish rozhodně není špatná muzika, nic proti nim nemám, čas od času si je s chutí pustím, ale souhlasím, že je to obecně neskutečně přeceňovaný, až to té hudbě spíš škodí. Spousta lidí z nich zbytečně dělá něco, co rozhodně nejsou… co si budeme povídat, zas až tak vysoký umění, jak se sami tváří, to fakt není.
Jinak tenhle soundtrack jsem neslyšel a ani nemám v plánu to měnit, kór když jsem čet tu recenzi a slyšel pár dalších ohlasů :D
Ach jo! Nestačí jen poslouchat?
To je reakce na recenzi, nebo na diskuzi?
Řekl bych, že obojí. Dostal jsem se k tomu víceméně náhodou, ale rádoby chytrý řeči všech těch, kteří tomu rozumí víc než samotní tvůrci mě prostě unavují. Nejde o to slepě přijímat vše, co někdo vytvoří, aler pouštět se do hlubokomyslných rozborů a roztrhat dílo na kousky, zvláště tehdy, když sám za sebou nemusím nutně něco mít, to mě, bohužel (vůči i sobě, poněvaďž vím, že teď se pustí i do mě) irituje. Vypovídá to o jisté dávce netolerance. Na druhé straně, každý máme svůj názor. Recenzí se nedržím, názor si utvářím vždy sám. Šedivých ovcí ve stádu už bylo dost.
Nikdo tu netvrdí, že tomu rozumím víc než skladatel – naopak v samý začátku recenze přiznávám, že na soundtracky žádnej kdoví jakej expert nejsem. Akorát mi z důvodů, který jsem v recenzi rozepsal myslím dost srozumitelně, tohle dílo nesedlo a to je celý. Kdyby mě to fakt oslovilo, nemám problém vysolit třeba i tu desítku.
Obligátní argument, že kdo za sebou nemá vlastní hudební dílo, nemá nárok hodnotit, radši nebudu víc komentovat, protože je to samozřejmě blbost.
Nic jiného jsem ani nečekal. Proč mě to nepřekvapuje? Protože vím, že všichni jsme ješitní a bacha, sáhne-li nám někdo na názor. Užijte si to tady. Já jdu poslouchat Imaginaerum, protože mi to za to stojí.
Oukej, tak si to užij :D
Fakt pecka, začít tu pouštět rozumy, a když se čirou náhodou ozve protistrana se svým názorem, tak rádoby povzneseně vyklidit pole. Jeden by skoro řek, že nějak došly argumenty… Ale dík za humornou vložku při sobotním odpoledni :-D
Dík za poklonu, jsem ráda, že jsem vás pobavila. Argumenty nedošly, jen priority jsou jinde. Umět se povznést – tomu já říkám umění. Ale ráda jsem do blogu přispěla. Pánové, předpokládám reakci na téma, jak holka může Nightwish a této debatě vůbec rozumět.
Předpokládáš blbě, nevím, proč by měl někdo říkat takovou debilitu?
Spíš jde o to, že tu začneš pálit neurčitý narážky, když mi přijde, že jedinej problém je v tom, že se ti prostě nelíbí, že to není oslavná recenze, a navíc nazýváš ješitností to, když si někdo myslí něco jinýho než ty a dovolí si ten názor nezměnit hned potom, co sem přidáš jeden komentář. A pak se ještě umělecky povzneseš…
Jestli nesouhlasíš s názorem v recenzi, tak to je úplně v pohodě a nikomu z nás to nevadí, protože je to v pořádku. Spíš nás už nebaví poslouchat pod každou druhou recenzí, která si dovolí nevynášet interpreta do nebes, hovadiny typu “jak si dovolíte kritizovat, když jste sami nic nenahráli”, že jsme netolerantní atp.
Amen.