Země: Itálie Žánr: melodic black metal Datum vydání: 17.11.2018 Label: Dusktone Tracklist: 01. The Gospel 02. Chapter II 03. Chapter III 04. Moon Goddess 05. House of the Wind 06. The Invocation 07. Queen of the Serpents 08. Cimaruta 09. Sacrilego Hrací doba: 54:09 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Dusktone

Opera IX je svým způsobem trochu zvláštní kapela. Na jednu stranu jí nelze upírat určitý status a význam v rámci italského black metalu, na druhou stranu mám pocit, že se těmto veteránům okolo kytaristy Ossiana nikdy nepodařilo dosáhnout skutečně legendárního či kultovního renomé. Spíš mi připadali jako legenda druhého sledu, nižší svítivosti. Což nutně nemusí implikovat nějaké nedostatky co do hudebních kvality, vždyť přece už dávno všichni víme, že popularita a kvalita nejsou věci, které by spolu přímo souvisely. Minimálně staré věci Opera IX jisté kouzlo a svou specifickou atmosféru mají a dá se k nim tu a tam vracet i zpětně.

Posledních zhruba deset let je to ale s touhle kapelou takové nijaké. Nejprve Opera IX dlouhou dobu nemohla dát dohromady nové album, což se povedlo až v roce 2012, osm let po předchozím „Anphisbena“. Ne všechny letité fans ale „Strix – Maledictae in aeternum“ přesvědčilo, přijetí téhle nahrávky bylo docela chladné, i když třeba mě osobně její existence neprudila a přinejmenším klipová „Mandragora“ je parádní.

V roce 2014 z kapely odešel dlouholetý frontman M. (jenž v roce 2017 zemřel), místo něhož Opera IX naverbovali zpěvačku Abigail Dianaria. Jako by chtěli tak trochu navázat na tradici dámské vokalistky, protože své ostruhy si vydobyli a svá nejlepší alba natočili právě s ženou za mikrofonem – Cadaveriou, která odešla v roce 2001 společně s bubeníkem Flegiasem, s nímž pak společně založila novou formaci Cadaveria.

Nicméně zpátky k Opera IX. Kapela novou vokalistku představila v roce 2015 prostřednictvím „Back to Sepulcro“, což byl za mě trochu zbytečný počin. Jednalo se totiž o čtyři znovunahrané starší songy doplněné o jednu novou skladbu „Consacration“ a outro. Já osobně jsem tohle ani neposlouchal, ale přišlo mi, že Ossian a spol. své nové frontwoman věří, když se ji rozhodli prezentovat celou nahrávkou. Tím spíš mě překvapilo, když i Abigail Dianaria se ze sestavy poroučela a na její místo přišla jiná zpěvačka Dipsas Dianaria, jejímž asi nejznámějším působištěm byli dnes již nefunkční Riti occulti. Právě její hlas je ke slyšení na nové desce „The Gospel“.

„The Gospel“ jako kdyby docela přesně ilustrovalo stav, v jakém se Opera IX poslední roky nachází. V ideálním případě by mělo jít o sebevědomou desku, která po letech personálních rošád (ty se netýkaly jen pozice u mikrofonu, v roce 2014 například odešel i dlouholetý baskytarista Vlad, jenž byl v kapele od roku 1991) a nepříliš pilného vydání nepříliš přesvědčivých nahrávek konečně navrátí lesk jménu skupiny a ukáže, že Opera IX je stále relevantní formací. V ideálním případě. Realita má ovšem k ideálu daleko.

Namísto toho tu totiž máme vcelku nevýrazné album plné průměrného klávesového black metalu, z něhož si už dneska na prdel nesedne snad nikdo. Trochu mi přijde, jako kdyby se Opera IX odmítala hnout z mindsetu nastaveném na devadesátá léta, kdy tenhle druh melodického black metal dost frčel, ale v té aktuální verzi tomu zoufale schází ta sympaticky naivní atmosféra devadesátek a kouzlo doby. Nijak by nevadilo, že je to trochu retro (ostatně velká část metalu je čistá nostalgie), ale i to retro musí makat, což se neděje.

Jinými slovy, „The Gospel“ je deska, která leze jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven. Nacházející se tu dlouhé minuty naprosto nevýrazného klávesového black metalu bez jakéhokoliv zajímavějšího nápadu. Třeba písně jako „Chapter III“ nebo „Moon Goddess“ jsou naprosto o ničem a svědčí jedině tak o nedostatku či rovnou absenci pořádné inspirace. Jediné, co stojí za řeč, jsou občasné slušné melodické motivy, ale ani těch není mnoho a většinou jde jen o vteřinové záležitosti, čili nic, co by celkové dojmy z nahrávky mohlo obrátit k lepšímu. Nějakou rozumnou delší pasáž si vlastně vybavuji jen jednu, a sice v prostředku skladby „The Invocation“.

Říct, že je „The Gospel“ zklamáním, by vlastně ještě bylo relativně milosrdné, protože takové tvrzení by znamenalo, že člověk doufal, že by Opera IX mohli předvést něco zajímavého. Skutečnost je nicméně taková, že očekávání byla prakticky nulová, takže novinka nezklamala, ani nepřekvapila, pouze potvrdila, že éra Opera IX už je minulostí a že novým albům skupiny nemá smysl věnovat nějakou větší pozornost.