Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 1.2.2019 Label: Les acteurs de l’ombre Productions Tracklist: 01. Un trop plein d’rouge 02. Deux bals dans la tête 03. Poil de lune 04. L’Alpha mal 05. L’Etrangorium 06. Les valseuses 07. Gauloises ou Gitanes ? 08. Comptine à boire 09. Anis maudit 10. Triste sade Hrací doba: 47:41 Odkazy: facebook /bandcamp K recenzi poskytl: Les acteurs de l’ombre Productions

Namíchat dohromady extrémní metal a cirkusácké kejkle se na první pohled jeví jako naprostá blbost, která se zdá být v rozporu. Zatímco black metal bývá asociován s negativismem a temnotou, cirkus má být naopak místem, kde bují radost, zábava, poťouchlost a šprýmy. Anebo také tvrdý dril a odříkání nutné pro nácvik akrobatických čísel a nekompromisní zvířat. Což ale můžete zase chápat jako rozpor proti přístupu mnohých blackmetalových interpretů, kteří se právě na dril a cvičení schopností moc neohlížejí a namísto toho dávají přednost primordiální autenticitě.

Přesto když se nad tím člověk zamyslí, oba tyto světy mají i jistá zákoutí, v nichž lze najít společné jmenovatele. Takže při troše snahy by se to zkombinovat jistě dalo. A osobně si nedokážu představit, jaké jiné skupině by se to mělo podařit než zrovna francouzským Pensées nocturnes. V jejich případě je naopak tohle spojení naprosto přirozené a dává takový smysl, až se člověk skoro diví, že k němu nedošlo už dříve.

Což o to, Pensées nocturnes vždycky koketovali s dekadencí, ani jim nebyla cizí teatrálnost a opulentnost. Také kabaretní nádech byl v jejich muzice silně cítit, minimálně na „Nom d’une pipe!“. Smysl pro avantgardu se v tom nachází prakticky už od debutu „Vacuum“, a to i navzdory tomu, že tento ještě nebyl tak avantgardní jako pozdější počiny. Jednoduše řečeno, Pensées nocturnes k desce jako „Grand Guignol Orchestra“ směřovali dlouhodobě, prakticky již od svých začátků.

Právě proto by nemělo být překvapením, jak letošní nahrávka zní. Ledaže byste se s Pensées nocturnes setkávali poprvé a pod pojmem avantgardní black metali čekali další lámaný chaotický labyrint à la Deathspell Omega. To by nicméně nebyl problém „Grand Guignol Orchestra“, nýbrž váš vlastní.

Pokud chcete srovnání, tak se samozřejmě jako první nabízejí Peste noire, které s Pensées nocturnes pojí podobná záliba ve francouzské dekadenci. S podobným argumentem by se dali jmenovat také The CNK. V menší míře lze pak v náladách hledat paralely i s Diapsiquir anebo některými skladbami Wormfood. Žádný z těchto příměrů ovšem není úplně přesní, jelikož minimálně na „Grand Guignol Orchestra“ se Pensées nocturnes od relativně podobně smýšlejících formací vzdalují těmi cirkusovými kejklemi.

Což o to, Pensées nocturnes nikdy nepatřili k pohodlně stravitelným skupinám, byť některá jejich alba byla v rámci (jejich) mezí přístupnější, jako třeba minulé „À boire et à manger“. Vzpomínám si, že třeba „Nom d’une pipe!“ se naopak s všeobecným příjetím nepotkalo a spoustě lidem nesedlo. Já osobně jsem však vždycky patřil k těm, kteří stáli za Pensées nocturnes, protože jejich smysl pro avantgardu je mi lecčems blízký, přestože se nejedný o kapelu, již bych potřeboval poslouchat nějak často. „Grand Guignol Orchestra“ mi však zpočátku přišlo, že tady už Vaerohn trochu ustřelil a celé to cirkusáctví mi moc nevonělo.

Vzhledem k tomu, že je tohle tvrzení v přímém rozporu s tím, co jsem psal výše, asi vám došlo, že jsem postupem času změnil názor. Na první poslech mě „Grand Guignol Orchestra“ skutečně nijak zvlášť nebavilo a nevypínal jsem to vesměs jen z povinnosti, až jsem si zničehonic uvědomil, že je to ve skutečnosti super album. Jeho kabaretní přístup je sice pro metal neobvyklý, ale jak už jsem říkal, zrovna Pensées nocturnes tenhle paradox kočírují tak, aby to celé makalo. Žesťové kejkle si nakonec s avantgardně blackmetalovou kytarou rozumí, sedí tomu i expresivní vokál a silné momenty se také daří tvořit relativně často. Neříkám, že se nenajdou pasáž, které mi přes čumák nelezou na sto procent, ale celkové dojmy jsou nakonec jednoznačně pozitivní.

„Grand Guignol Orchestra“ určitě platí za zvláštní album, jichž na blackmetalovém kolbišti moc nevychází, a to ani na tom avantgardně blackmetalovém. Na druhou stranu, Pensées nocturnes zde znějí neobvykle, což lze brát za plus, a pokud si někdo myslel, že stojí ve stínu známějších Peste noire, nejpozději nyní se z téhle škatulky s definitivní platností vymaňují. Chce to trochu otevřenější náladu, ale za slyšení stojí.