![]() |
Země: Finsko Žánr: metalcore / melodic death metal Datum vydání: 9.5.2014 Label: Inverse Records Tracklist: Hodnocení: 7/10 K recenzi poskytl:
|
O Finsku by se nejspíše dalo říci, že tam hraje na nástroj a v nějaké kapele každý druhý člověk. Když si projedete nějaký seznam jen metalových kapel, tak zjistíte, že je to úplná záplava. A to nemluvím o jiných rockových stylech. Dříve bývalo zvykem, že z Finska lezly především power metalové kapely s občasným zábleskem black metalu a doomu. Kdo ale trochu pronikne pod prvotní vrstvu, zjistí, jak se to skutečnost má a že Finsko skutečně není živo pouze power metalem. Ovšem muziku, kterou produkuje kapela Process Pain, bych asi od kapely z tamních luhů a hájů úplně neočekával. Je to podobné spíše na americkou produkci. Ale ničemu to nevadí.
Kapela po osmi letech existence přichází s debutovým albem “Outcast of Society”, čili vcelku tradiční téma. Téměř čtyřicetiminutový materiál je napumpovaný energickým moderním melodickým metalem plným agrese, ale i smysluplných melodií. Agrese a energie jsou zde hlavními pilíři nahrávky a jsou to faktory, které táhnou celé album dopředu. Skrz riffový nátlak se však nezapomíná ani na melodie, které jsou ovšem vkusné a nejde o žádný nasládlý metalcore. To jest korunováno agresivním řevem Jana-Erika Niemiho. Hned úvod “Life Beyond Reason” je nekompromisní tečkou mezi oči, přitom tato skladba představuje v podstatě esenci toho, co provází celou desku. Tvrdé riffy, důrazné tempo, střídané houpavějšími rytmy. Do toho pořádná sada melodií a dokonce klidná pasáž a technicky i kompozičně vymazlená sóla.
Tímto se v podstatě seznámíte se stylovým směřováním kapely, která ze svého vytyčeného směru víceméně neuhýbá. Stopáž skladeb je v průměru kolem tří minut, tudíž žádné mazání. Jediné zpomalení a zvolnění přichází ve “Steal the Grail”. Pomalejší tempo, vybrnkávání a spousta melodických vyhrávek. Docela sympatické mi je, že i přes baladický charakter skladby zůstává na svém místě chrčák, nicméně bych si zde odpustil ty “vypjatější” polohy. Místo, aby to přidávalo na intenzitě a naléhavosti, to působí spíš směšně a celkový dojem to spíš sráží. Ale je to tak asi moje jediná výtka tímto směrem.
Nemáme co do činění s bůhvíjak objevným materiálem, ale je napumpovaný s takovou vervou, že upoutá. Hrubý zvuk ustřelí palici. Podladěné a hutné kytary hrají prim, za bicími pak sedí šikovný Teemu Hauta, který si se svým nástrojem rozumí výborně, což je dobře slyšet například v techničtějším úvodu “Selfconfidence”. Kdo se podívá na Metal-Archives, ať se nenechá zmást stylovým označením deathcore, protože co slyším já, tak nemá s deathcorem nic společného. Spíš očekávejte svižnou porci moderního sekaného thrash metalu. Svého prostoru se dočká i baskytara, jež si například švihne vyhrávku v šesté “Walls of Liars”. Tu možná považuji i za nejlepší skladbu kolekce vůbec, především díky thrashovému odéru a nádherně vymazleným zdvojeným sólům. Musím se přiznat, že na nahrávce dost silně cítím vliv As I Lay Dying, což byla pro mě před x lety kapela, která patřila k tomu nejlepšímu z americké metalcorové scény. Jak jsem již zmínil, není to totální originál a máloco na albu překvapí, každopádně řemeslo je to parádní a na několik poslechů určitě zabaví.