Země: USA Žánr: industrial metal / aggrotech Datum vydání: 12.11.2013 Label: Metropolis Records Tracklist: 01. [Act : I] Consecration 02. Shadows Unveiled 03. Suffer Well 04. Glamour Through Debris 05. Come and See 06. Afferte Mihi Mortem 07. Use Once and Destroy 08. Remains of Eden : II 09. But, With a Whimper 10. Order of the Shadow [The Heretic Awakened] 11. Take My Hand While I Take My Life 12. [Act : I] Penance 13. The Saint and the Valentine Hodnocení: 8/10 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp

Vzhledem k tomu, že jsme stránka zaměřená především na metalovou muziku, věřím tomu, že když prohlásím, že metal pro mě vždycky byl, je a asi ještě nějaký ten pátek bude jedničkou a žánrem, který mě obecně nejvíce oslovuje, asi tu nebudu sám a nejspíš se nás tu najde víc takových. Stejně tak – a to už tu také na různých místech několikrát padlo – jsem si ovšem během posledních řekněme dvou, tří let oblíbil taktéž tvrdou elektroniku, která svým pojetím i přístupem ve výsledku nemá zas tak daleko k extrémnímu metalu. Dnes si představíme skupinu, která oba tyto světy – tedy tvrdou elektroniku a tvrdý metal – v rámci své tvorby spojuje do jednoho celku…

Určitě každý z vás zná tunu industrial metalových kapel, a kdyby na to přišlo, jistě byste jich tu z fleku pěkných pár vysypali. Většinou je to ale jen normální metal, do toho práskneme pár vteřin rádoby industriální intro a do muziky nějaký nenápadný sampl v pozadí… nic proti takovým skupinám, sám mám spoustu hudby tohoto druhu rád, ale v tomhle případě bude dobré, když si pod kombinací elektroniky a metalu právě tohle představovat nebudete a na podobné věci hned zapomenete. Když jsem totiž výše zmiňoval, že dnes půjde o kombinaci tvrdého metalu a tvrdé elektroniky, rozhodně jsem tím nemyslel jeden sampl, ale opravdovou “diskotéku” s kytarami, kde se riffy a beaty mísí v jedno. A právě Američané Psyclon Nine jsou nádherným příkladem takového přístupu…

Ostatně by bylo docela divné, kdyby tomu tak v případě Psyclon Nine nebylo, protože na rozdíl od ty-vole-dáme-tam-jeden-sampl-a-jsme-industrial-metal-jak-svině kapel tahle smečka, v jejímž středu stojí vokalista Nero Bellum, nevzešla z metalové scény, nýbrž z té elektronické. První dvě desky “Divine Infekt” (2003) a “INRI” (2005) se nesly výhradně ve znamení žánrů jako EBM nebo aggrotech. Až se třetí řadovou nahrávkou “Crwn Thy Frnicatr” z roku 2006 Psyclon Nine přišli s tím, kvůli čemu jsem si jejich tvorbu oblíbil já osobně (ke starším věcem jsem se dostal až zpětně později), tedy s neskutečně agresivní směsicí řezavých, až black metalových kytar, dunící aggrotechové rytmiky a maniakálního vokálu zmiňovaného vrchního principála. Ve stejném duchu Psyclon Nine pokračovali i na čtvrtém albu “We the Fallen” (2009), které mi však i přesto, že to byl stále “rachot” jako prase, přišlo oproti “Crwn Thy Frnicatr” trochu víc laděné do atmosféry (samozřejmě berte trochu s rezervou). Poté kapela na čas přerušila svou činnost, jelikož se Nero Bellum potřeboval vypořádat se svou závislostí na opiátech… Na podzim 2011 Psyclon Nine opět povstali a začali věnovat přípravě první návratové a celkově páté desky, která vyšla letos v listopadu pod názvem “[Order of the Shadow : Act I]”…

Jestli jsem napsal, že “Crwn Thy Frnicatr” bylo brutálně agresivním záhulem a “We the Fallen” bylo v hodně, hodně velkých uvozovkách trochu klidnější, tak novinka “[Order of the Shadow : Act I]” má z tohoto úhlu pohledu blíže spíše k první zmiňované nahrávce, protože se opět jedná o totálně nasranou sbíječku, která se nikoho na nic neptá, a jakmile se rozjede první beat, už ji nic nezastaví. Ať už vezmete jakýkoliv song – snad s výjimkou závěrečné “The Saint and the Valentine” a několika krátkých industriálních meziher “[Act : I] Consecration”, “Come and See”, “But, With a Whimper” a “[Act : I] Penance” – vždy se jedná o nelítostnou agresivní jízdu s neskutečnou dávkou energie a zničujícím tahem na bránu. “[Order of the Shadow : Act I]” je přesně tím druhem alba, při jehož poslechu máte chuť šílet, skákat po pokoji jak magoři a případně dát někomu jednu po hubě. I když se třeba jedná o trochu pomalejší kus jako “Remains of Eden : II”, pořád z toho čiší obrovská nenávist – a právě v tomhle, tedy v tvorbě chaotické a nenávistné atmosféry, jsou Psyclon Nine vážně mistři.

Mezi mé nejoblíbenější kusy na “[Order of the Shadow : Act I]” bezesporu patří hned úvodní nářez “Shadows Unveiled”, který se rozjede hned po noisovém závěru intra “[Act : I] Consecration”. Nutno dodat, že Psyclon Nine se s ničím neserou, nehrají to na gradaci nebo postupné odhalování trumfů, hned od prvních vteřin začnou pálit ostrými a posluchače srazí industriálně chladnými riffy, brutální elektronikou a šíleným vokálem Nero Belluma, jehož hlasivky musí s takhle extrémním projevem dostávat kurevsky zabrat. Je sice pravda, že hned s prvním songem Psyclon Nine opravdu ukážou téměř vše, co na “[Order of the Shadow : Act I]” najdete, ale tahle kapela to víc než na nějaká překvapení opravdu hraje na to, že vám tou muziku dá hned na začátku pěstí do držky a dalšími ranami vás bude bez milosti ládovat až do konce alba; že vás strhne a až do poslední vteřiny vám nedá vydechnout. A přestože by se mohlo zdát, že něco takového je trochu málo na smysluplné naplnění 50 minut, je tomu přesně naopak – minimálně mě osobně to totiž neskutečně baví. Některé skupiny tohle prostě umí a Psyclon Nine mezi ně rozhodně patří.

Výtečná je taktéž “Suffer Well”, která hlavně ve své druhé polovině vygraduje do brutálního nářezu, zejména refrénové pasáže s odsekávaným “Suffer for me, Suffer well, We’ll suffer ’til we burn in hell” mají totální koule. “Afferte Mihi Mortem” oproti tomu zabíjí hutným riffem, který ten song táhne hodně kupředu. “Order of the Shadow [The Heretic Awakened]” to zase vyhrává na výborný tlak, který se jí daří vytvářet, a také několik s přimhouřením oka “epičtějších” momentů.

Ne, že by ostatní vály jako “Glamour Through Debris”, “Use Once and Destroy” nebo už zmiňovaná “Remains of Eden : II” neměly pořádný odpich a tah na bránu – rozhodně i tyhle písničky nedělají Psyclon Nine sebemenší ostudu a všechno o té agresi a dalších věcech, co padlo výše, platí i pro ně (ostatně kdyby tomu tak nebylo, nebylo by ani tak vysoké hodnocení), jen mně osobně ty z předchozích dvou odstavců přijdou ještě brutálnější. Trochu stranou stojí až závěr alba v podobě trochu rozmanitější “Take My Hand While I Take My Life”, v níž – například díky vybrnkávané melodii v pozadí hned na začátku – Psyclon Nine snad poprvé sundají nohu z plynu. Zvolnění se ale naplno projeví až ve finální “The Saint and the Valentine”, kterou bychom v kontextu všeho, co zaznělo před ní, mohli nazvat až baladickou skladbou. Jedná se o podobnou záležitost, jako byla také závěrečná “Under the Judas Tree” na “We the Fallen”, takové uvolnění napjaté industriální atmosféry na rozloučení.

Jak už asi vyplynulo z předchozích řádků, mě osobně muzika, jakou Psyclon Nine hrají, opravdu oslovuje. Kapela ve své tvorbě pojí mé aktuálně dva nejoblíbenější hudební světy do jednoho extrémního celku, který mě ohromně baví. Psyclon Nine si berou to nejlepší z agresivních podob obou žánrů a míchají to do ještě agresivnějšího kotle, který naprosto zabíjí. Pokud vám tohle zní lákavě a nestavíte se a priori proti elektronickému soundu, tak s chutí do toho, protože Psyclon Nine tuhle kombinaci dovedli téměř k dokonalosti a upřímně neznám moc skupin, které by tak činily s podobnou silou jako právě oni.