Země: Norsko Žánr: avantgarde metal Datum vydání: 24.1.2012 Label: Buil2Kill Records Tracklist: 01. Story Without a Happy End 02. I Am 03. Mojo 04. Land of Fury 05. Madre 06. Circle 07. The Sign 08. As the Carpet Silent Falls Hodnocení: H. – 8/10 Ježura – bez hodnocení Madeleine Ailyn – 8,5/10 Průměrné hodnocení: 8,25/10 Odkazy: web / facebook

Vydání páté desky norských Ram-Zet provázelo několik odkladů, díky čemuž nakonec “Freaks in Wonderland” vyšlo o pár týdnů později, než bylo původně plánováno, ale nakonec to klaplo u jakési italské firmičky, o níž jsem já osobně jaktěživ neslyšel. Nicméně i tak jsem se na nový materiál těšil, ostatně jako vždy, jelikož se nijak netajím tím, že Ram-Zet patří již dlouhé roky mezi mé oblíbence. Objevil jsem je kdysi pomocí jedné náhodné V/A kompilačky (ani nevím, zdali se jednalo o něco oficiálního, tak moc už mi paměť neslouží), kde se vyskytovala skladba “Sense” z debutu “Pure Therapy”, a od té doby jejich kroky sleduji. O všech čtyřech předchozích albech mohu s klidem prohlásit, že se mi opravdu líbí, sem tam třeba něco není až zas tak dechberoucí (viz “Intra”), ale to už je holt úděl těch skupin, jež na žádných dvou deskách neznějí stejně. Rozhodně se však nedá tvrdit, že by Ram-Zet měli na kontě nějakou špatnou nebo slabou nahrávku, což je také důvod, proč od každé další fošny nečekám nic menšího, než že to bude skvělá věc…

Po prvním poslechu mi ovšem “Freaks in Wonderland” přišlo bez přehánění jako velké zklamání. Ne vyloženě špatná věc, ale v porovnání s předchozím “Neutralized”, které je s odstupem času možná ta nejlepší placka Ram-Zet hned po doposud nepřekonaném “Pure Therapy”, působící malinko nevýrazně. Musím říct, že možná nebýt recenze, jež je zpravidla doprovázena patřičným náslechem nahrávky, nejspíš bych asi “Freaks in Wonderland” moc neposlouchal. Jistě bych se k němu zkusil vrátit časem, to ano, desky oblíbených kapel se přece jen tak nezahazují, ale v současné době bych to asi mockrát neotočil, jelikož prvních pár poslechů bylo malinko rozpačitých.

Naštěstí se zanedlouho po vícero posleších ukázalo, že “Freaks in Wonderland” tak trochu klame tělem a nakonec se v žádném případě nejedná o zklamání. Už jen z toho asi vcelku jasně vyplývá, že se jedná o počin, který si žádá svůj čas, než mu člověk přijde na kobylku. Jenže když se mu to povede, ihned záhy přijde na to, že ani na “Freaks in Wonderland” Ram-Zet neztratili nic z toho, v čem v minulosti vynikali a co dělalo jejich muziku tak dobrou. Kapela vždy dokázala do své muziky napasovat opravdu extázní momenty na hranici hudební dokonalosti – ne, že by tam byly neustále, ale objevovaly se. Na “Freaks in Wonderland” jsou trochu více zahrabané a skryté, nejsou až tak na očích (resp. uších), ale dřív či později se vyloupnou – a opět je to opravdu excelentní. Dalším výrazným rysem muziky Ram-Zet vždy bylo to, že skupina doslova plýtvá nápady a dokáže na ploše několika minut v rámci jedné písně vystřídat tolik motivů, že by s tím jiní borci vystačili na celé dlouhohrající album. Ani to na nejnovějším albu nechybí, což je také super.

Stylově je “Freaks in Wonderland” rozkročeno někde na půl cesty mezi deskami “Intra” a “Neutralized”. Od té první si bere především agresivitu, kytarovější vyznění a s tím spojenou velkou dávku riffů, které svou krkolomností a zasekaností připomínají právě některé momenty “Intra”. Od “Neutralized” si pak novinka půjčuje pestrost a znatelný avantgardní nádech. Zajímavé je také v rámci celé diskografie Ram-Zet sledovat vývoj vokálů – na “Freaks in Wonderland” se totiž zase potvrzuje, že Ram-Zet se již definitivně stali kapelou se zpěvačkou, kytarista Zet už v podstatě jen přicmrndává, přestože mi jeho hlas přijde využit o něco více než na “Neutralized”, hlavní slovo má už zpěvačka SfinX… když to srovnáme se staršími počiny, které celé nazpíval Zet a ženské vokály zde byly jen jako koření, role se v podstatě obrátila. Ne k horšímu, ani ne k lepšímu, prostě jen k něčemu jinému.

Za nejsilnější část “Freaks in Wonderland” považuji hlavně střed desky, počínaje rozmanitou “Mojo” s až hitovým (rozuměj snadno zapamatovatelným) refrénem, pokračuje trochu ostřejší “Land of Fury” (právě v ní dostává o něco větší prostor Zet), konče výtečnou “Madre”. Samozřejmě i další songy jsou opravdu dobré, avšak s vyjmenováváním kompletního tracklistu se netřeba zdržovat. Speciální zmínku by si snad zasloužila už jen závěrečná “As the Carpet Silent Falls”, jež je na poměry Ram-Zet docela netypická, taková relativně poklidná, vybuchující jen v jistých momentech.

V konečném součtu vychází verdikt vcelku jednoznačně – “Freaks in Wonderland” je určitě výborná nahrávka, která stojí za slyšení, obzvláště je doporučení na místě pro příznivce toho druhu avantgardy, jež ještě není “neposlouchatelná” pod nánosem šíleností a mimožánrových výletů. Ram-Zet se stále více méně drží v metalových mantinelech (až na několik málo výjimek, to jsou ovšem pouze několikavteřinové záležitosti), ale činí tak s o poznání větší kreativitou a chutí znít rozpoznatelně, že to mezi běžnými metalovými skupinami běžné není ani náhodou. Sice je poslech “Freaks in Wonderland” trochu běh na dlouhou trať, ale nakonec to za ten čas stojí…

Další názory:

K Ram-Zet chovám podivný vztah. Většinou když si od nich něco pustím, nějak to nefunguje a za chvíli to zase vypnu, i když vím, že je to opravdu výjimečná muzika. Jednou za čas ale přijde vzácný okamžik, kdy se mlhy rozestoupí, já jim žeru naprosto všechno a rozplývám se u toho blahem. A novinka “Freaks in Wonderland” v tohle zajetém trendu pokračuje. Je sice trochu hravější než předchozí počiny, ale šílená a naprosto jedinečná schizofrenní nátura přetrvala, což je jedině dobře. Když má ale dojít na hodnocení, jsem v koncích. Na číselné vyjádření kvality tohoto alba jsem prostě malý pán, takže se ho protentokrát alibisticky zřeknu a nechám verdikt na každém z posluchačů. Každopádně však platí, že pokud hledáte opravdu neotřelou muziku a s Ram-Zet jste ještě nepřišli do styku, honem to napravte – klidně prostřednictvím “Freaks in Wonderland”, protože pokud se vám poštěstí a budete při tom ve správném duševním rozpoložení, čeká vás mimořádný zážitek…
Ježura

Už jsem vám někdy říkala, jak nesnáším škatulkování? Člověk si někde přečte, že kapela je taková a taková, pak si poslechne desku a je úplně někde jinde. Tím jsem chtěla naznačit asi tak to, že bych se opravdu vyvarovala tvrzení, že nová deska Ram-Zet, “Freaks in Wonderland”, je avantgarda (snad je to jen úhel pohledu, jakým tenhle pojem specifikujeme, ale na mě jsou prostě moc “uhlazení”). Možná, že je to nějaká extrémní věcička. Možná je to něco industriálního. Já nevím, asi bych se na ty škatulky v tomhle případě vykašlala úplně. Nemá to žádný význam. “Freaks in Wonderland” je totiž v důsledku všechno, co si můžete přát a ještě něco navíc. Jako by to byl průřez všemi styly, které by vás v minutě napadly, a nakonec jsou tam i ty, co by vás nenapadly. A pak nakonec i ty, o kterých jste v životě neslyšeli. Ale uznejte, že v tuhle chvíli tady začíná umění Ram-Zet. Stejně jako je umění tvořit power metal, který by měl v určitém smyslu svůj vlastní rukopis (to není zrovna dobré přirovnání, protože tady už umění přechází v nadlidský výkon), stejně tak geniální je namixovat všechny styly dohromady a udělat z toho tak slušně stravitelnou desku, jako je právě tahle. A v tom je ten můj celý háček s avantgardou, pro mě to vždycky bude něco šíleného a nestravitelného na pár prvních poslechů. U zmiňovaných Norů je právě opak pravdou. Na albu najdete osm songů, které se tváří, že spolu nemají nic společného. Tedy, alespoň mně se to tak zdá. Zvláštní je, že mi to tak nějak vůbec nevadilo. Prostě si poslechnete jeden, druhý a ty další, a stejně tak si to můžete dát od posledního k prvnímu. Občas si položíte otázku: Co je zas tohle? A chvíli přemýšlíte, co by vlastně mohlo vydávat takový zvuk, a jediná věc, kterou si můžete být 100% jistí, že ji rozeznáte, jsou vokály. Zet zní šíleně psychedelicky, na můj vkus někdy až moc (i když je to nejspíš záměr). Ovšem se SfinX se báječně doplňují. Jako ostatně všechno na “Freaks in Wonderland”. Zakončila bych to tím, že pochybovat o tom, zda je to kvalitní deska, by byla drzost. Je dobře a detailně provedená. A je to dobrá cesta, jak se cítit jako Alenka v Říši divů, a přitom si ze sebe nenechat vymlátit duši nebo nepřijít o rozum. Mnohem přijatelnější i pro trochu ortodoxnější a mírnější duše.
Madeleine Ailyn